Šel jsem si opláchnout obličej, protože jsem v tom baru seděl už dobře dvě hodiny a vypil slušnou řádku panáků. V chodbičce u záchodů jsem se málem srazil s nějakým omšelým chlápkem.

„Promiňte,“ řekl jsem mechanicky.

Nevěnoval bych mu pozornost, ale chytil mě za ruku.

Vysmekl jsem se mu. „Promiňte, chcete něco?“

„Chci tě varovat, chlapče. Támhle za těmi dveřmi je dobro,“ ukázal na dveře vlevo, „a támhle za těmi zlo!“

Zamžoural jsem na dveře vlevo. Byl na nich panáček. Sice takový ten stylizovaný, těžko rozpoznatelný, jak v moderních podnicích často bývá, ale byl to panáček. Na druhých dveřích byla evidentně panenka.

„Vždyť jsou to normální pánský hajzly, člověče!“

Naklonil se ke mně. Byl menší než já, ale měl sílu. Tentokrát mě k sobě přitáhl za klopy saka. „Jedny dveře dobro, druhý dveře zlo. A ty si vyber!“, zasyčel.

Pak mě pustil a zmizel ve třetích dveřích, tedy těch, kterými jsem vešel. V baru.

Stál jsem před dveřmi na toalety v naprostém zmatení. Nepochybně k tomu přispěl i vypitý alkohol, ale připadal jsem si jako paralyzovaný.

„Proboha, vzchop se, přece se nenecháš rozhodit nějakým bláznem!“, řekl jsem nakonec polohlasem sám sobě, vstoupil na pánské toalety a vodou z kohoutku si opláchl obličej.

Pocítil jsem okamžitou úlevu. Celá ta scénka mně najednou přišla směšná. Absolutně jsem nechápal, jak mě předtím setkání s tím komickým bláznem mohlo tak rozhodit.

„Ten ušpiněnej idiot už odešel?“, zeptal jsem se, když jsem dosedl u baru zase na židličku.

„Jakej idiot?“, otázal se barman, který jako obvykle luštil křížovku nebo dělal bůhvíco, a tedy neměl moc představu, co se v jeho podniku děje.

„Ale žádnej,“ mávl jsem rukou. Než bych mu to vysvětloval, raději jsem si objednal ještě jednu whisky.

No a v noci cestou domů jsem znásilnil a zabil tu první ženskou.