Psáno z fleku

Štěstí chodí dokola

„Teda podle mě je to na Nobelovu cenu,“ řekl reportér Houštka.

Docent Šafařík skromně odvětil: „Tak, ehm, nepochybně ten objev bude mít určitý význam.“

„Určitý význam?“ zopakoval Houštka. „Je to naprosto revoluční!“

Byl nadšený, že bude prvním novinářem na světě, který o Šafaříkově objevu napíše. Přemlouval docenta k rozhovoru dlouho, ale on souhlasil až teď, kdy mu přišlo oficiální potvrzení, že jeho průlomový článek zveřejní respektovaný časopis Nature.

V nejbližších dnech si dveře Šafaříkovy kanceláře budou nepochybně podávat desítky novinářů z celého světa. Ale to už vyjde Houštkův článek, pro který měl v novinách už dopředu na zítřek slíbenou titulní stranu.

Jak se z něj čtenáři dozví, Šafařík objevil gen, jehož existence je naprostým překvapením. A má navíc nedozírné důsledky, a to nejen přirodovědné, ale i společenské. Protože – a teď promiňte poněkud vulgární zjednodušení – je to gen lidí, kteří mají v životě štěstí.

Tak to bude zítra v hlavním titulku novin, a byť proti tomu Šafařík mírně protestoval, Houštka ho nakonec přesvědčil. Byl si jist, že právě tímto titulkem způsobí senzaci.

Jak to u průlomových objevů bývá, Šafařík jej učinil náhodou, když před lety pracoval v mezinárodním týmu, zkoumajícím DNA špičkových sportovců. Byl první, kdo si genu všiml, a třebaže zpočátku netušil, jaká je jeho přesná role, probudila se v něm pro něj jakási posedlost. Zjistil, že tentýž gen má většina úspěšných manažerů či politiků, ale velmi často také sázkařů nebo třeba výherců v loteriích.

Vědecká komunita se na něj zpočátku dívala skrz prsty. Avšak Šafaříkovi se podařilo získat přesvědčivé důkazy, například když vyšetřoval DNA lidí, kteří v minulosti přežili nejrůznější tragédie a katastrofy, případně promeškali letadlo, které se pak zřítilo. Všichni ten gen měli!

„Jen se na něj podívejte, je tady, na čtvrtém chromozomu,“ ukázal Šafařík reportérovi gen na ilustraci, určené pro článek v Nature. „V DNA ho najdeme jen asi u tří procent lidí. No řekněte, není úžasný?“ zeptal se.

Houštka přikývl, i když vlastně tam, kam ukazoval Šafaříkův prst, nic fascinujícího neviděl. Trápilo ho něco jiného.

Odkašlal si. „Zajímalo by mě… jestli já sám ten gen mám, nebo ne,“ řekl. „Šlo by to zjistit?“

Šafařík se na něj pobaveně podíval. Tu otázku čekal. Dřív nebo později napadla každého, komu o genu řekl.

„Ale samozřejmě,“ odpověděl. „Otevřte ústa.“ Vatou na špejli udělal stěr na vnitřní straně redaktorovy tváře. Zavolal na svou sekretářku a poprosil ji, ať vatu odnese do laboratoře. „Odpoledne by měly být výsledky,“ usmál se na Houštku.

Pak se už oba rozloučili. Reportér chvátal do redakce a Šafařík se ponořil do rozdělané práce na stole. Bylo mu jasné, že ho čeká hektické, ale zároveň vzrušující období.

Že se v budově ústavu děje něco nezvyklého, pochopil asi za půl hodiny. Z chodby k němu doléhal hluk, ke kterému se přidaly i sirény nějakých záchranek nebo policistů. Ale vnější vzruchy ignoroval, jak bylo ostatně jeho zvykem.

Nakonec ho vyrušila jeho sekretářka. „Pane docente, vy nevíte, co se stalo? S tím redaktorem z novin se urval vejtah. Je mrtvej!“ A rychle zase zmizela, nejspíš to probírat s dalšími sekretářkami.

Docent Šafařík se zachmuřil. Samozřejmě ho ta zpráva zasáhla, vždyť zemřel člověk, s kterým před chvílí mluvil. Ale ještě víc mu vadilo, že teď bude muset vše znovu vysvětlovat nějakému dalšímu novináři. Zatracená věc! Věděl, že kontakty s médii jsou důležité, ale zdržovalo ho to od podstatnějších věcí.

A ještě na něco si vzpomněl. Zvedl telefon a vytočil číslo do laboratoře. „Jarmilko? Ten poslední vzorek už analyzovat nemusíte. Stejně byste tam ten gen hledala marně.“

Pak se zase pustil do práce.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít