Nejšťastnějším dnem důchodce Rudolfa Pospíšila byl ten, kdy vstoupilo v platnost pravidlo o absolutní přednosti chodců na přechodu.

Přecházení vozovky se stalo jeho novou náplní života, ba posláním. Za jediný den dokázal přejít až dvě stě přechodů. A to počítáme pouze ty bez světelného značení nebo se semafory přepnutými na blikající oranžovou. Jiné Rudolf Pospíšil neuznával, stejně jako podchody a nadchody. A také nenáviděl tramvaje, na které se přednost chodců na přechodu nevztahuje.

Svou vášeň dotáhl k dokonalosti. Uměl se nenápadně přiblížit k obrubníku, bleskově skočit do vozovky a pak neuvěřitelně pomalu dojít na druhý chodník. Byl v tomhle nejlepší v Praze, o tom není sporu!

Měl po městě oblíbené trasy. Vyrážel z Holešovic a končíval na Vinohradech, kde si obvykle dal několik piv v restauraci U Čápa. Domů se vracel už tramvají, protože svému koníčku holdoval zásadněstřízlivý.

Nechtěl při případné nehodě přispět řidiči přilehčující okolností, že by se v jeho krvi našel alkohol.

Byl neúnavný. Za roky se stal i známým, zejména díky své oblíbené žluté čepici. Profesionální řidiči, zejména taxikáři a závozníci pečiva, ho už zdálky poznávali a preventivně brzdili.

Čekalo se, že dřív či později zahyne pod koly auta s málo ostražitým řidičem. Ale to se nestalo. Zemřel způsobem banálním, až nedůstojným, když uklouzl na čerstvě vytřeném schodišti. Při hrozivém pádu si zlomil vaz. Zdravotníci ho našli již mrtvého. V ruce měl zmačkanou tisícikorunu a papírek se vzkazem: „Prosím, pohoďte mě na  přechodu pro chodce.“

Na pohřeb ve strašnickém krematoriu přišlo jen pár lidí. Hold mu však vzdali řidiči tramvají, když se dohodli, že v době pohřbu, zcela výjimečně a pro jednou, budou oni dávat na přechodech přednost chodcům. Celých dvacet minut.

Bylo to od nich krásné gesto.