Psáno z fleku

Den jako každý jiný

Netuším, jestli to víte, ale když člověk umře, tak jeho duše ještě nějaký čas pobývá na zemi. Nemělo by to trvat dlouho. V okamžiku smrti jsou vysláni dva andělé, aby duši dopravili na onen svět. V pravidlech práce s dušemi je uvedeno, že k tomu má dojít „neprodleně“.

Ale znáte to, někdy se nahromadí práce, andělů je málo a mrtvejch moc, no a pak se stane, že duše se na zemi nějaký ten moment zdrží. Je zcela éterická, nehmotná a pro ostatní neviditelná. Ale ona sama může mít pocit, že – jakkoliv je to samozřejmě iluze – je stále ještě součástí hmotného světa.

Z čehož plyne, že když se dvaatřicetiletý Martin Kropáček probudil ve středu ve své posteli, tak měl pocit, že je to ráno jako každé jiné. Vstal, v koupelně se vyčůral a vyčistil si zuby a krátce si zacvičil před otevřeným oknem. V kuchyni zabručel něco na pozdrav. Jako obvykle mu nikdo neodpověděl.

Děti se mu zdály zamlklé a žena ubrečená, ale usoudil, že má jednu ze svých nálad a děti před chvíli seřvala. Takže si vypil ve stoje kávu, zabručel něco na rozloučenou a byl rád, že už je na cestě do práce.

Nemohl vědět, že ho v noci cestou z banky, kde pracoval a kde se zdržel vyplňováním čtvrtletních uzávěrek, porazil opilý řidič v terénním Volvu. Nebyl to žádný zločinec a okamžitě přivolal pomoc, ale ta už Martinu Kropáčkovi nemohla pomoci. Podle lékařů zemřel okamžitě. Ztratil vědomí v okamžiku nárazu a nic si z nehody nepamatoval. A nepamatovala si to tudíž ani jeho duše.

Do práce dorazil podle svého zvyku pět minut před začátkem pracovní doby. Měl malý problém dole ve vestibulu, kde se nějak zasekly vchodové automatické dveře. Ale asi u nich stál příliš blízko, takže když svým rychlým krokem přikvačila ta mladá ženská z účtárny, dveře se poslušně otevřely. Martin Kropáček ji slušně pozdravil, ale ona neodpověděla. Což ho utvrdilo v podezření, které měl už delší dobu. Totiž že je to nafoukaná kráva.

Před výtahy stál hlouček lidí jako každé ráno. Martin Kropáček mezi nimi zahlédl pár známých tváří, ale stejně jako oni neměl moc náladu na nějakou výměnu zdvořilostních frází. Nastoupil do výtahu a společně s dalšími několika zaměstnanci vystoupil ve čtvrtém patře. Posadil se ke svému stolu v analytickém oddělení. Měl ještě pár drobností nedodělaných ze včerejška, tak se okamžitě pustil do práce.

Když k vedlejšímu stolu, schovanému za tenkou přepážkou, dorazil kolega, zavolal cosi na pozdrav. Nedostalo se mu odpovědi, ale po pravdě řečeno ho to nepřekvapilo. Neznal se s nikým z analytického oddělení nijak zvlášť dobře. Nějaké kamaráčofty se tu nepěstovaly. Každý se staral o sebe a věnoval se práci.

V poledne vyběhl Martin Kropáček ven z budovy. Původně si chtěl skočit na oběd, ale protože bylo krásně, tak zamířil do parku. Sedl si na lavičku a vychutnával sice slabé, ale už bezpochyby jarní slunce. Napadlo ho, jaký je krásný den! Po dvaceti minutách se zvedl a zamířil zpátky do banky. U stánku s párky si málem koupil hotdog, ale protože tam byla fronta, nechal to být. Vlastně ani neměl hlad.

Odpoledne uteklo jako voda. Martin Kropáček si pochvaloval, že je jeden z těch dnů, kdy zbytečně nedrnčí telefony a ani ho neobtěžují kolegové svými dotazy či prosbami. Na třetí odpoledne měl naplánovanou poradu k projektu, který měl na starosti, ale hodinu předtím přišel hrmadný mail, že porada je „z pochopitelných důvodů“ zrušena. Neměl nejmenší ponětí, jaké jsou „pochopitelné důvody“, ale přivítal to.

Pracoval celé odpoledne jako obvykle. Kolem šesté si skočil ke kávovaru na jedno espreso, ale automat nefungoval. Trochu ho to rozzlobilo, vždyť to byla jedna z mála věcí, které by banka měla pro své zaměstnance zajistit. Přece toho nechtěl tak mnoho!

Vzal do ruky telefon a vytočil číslo technické správy, ale celkem podle očekávání to na druhém knci linky nikdo nevzal. „Měli by se trochu snažit, to vám povím,“ řekl dívce, která u stolu v kuchyňce jedla salát koupený v supermarketu. Nijak na to nereagovala. Ale co na to taky říct?!

Kolem sedmé se Martin Kropáček rozhodl jít domů. Práce zbývalo dodělat ještě dost, ale nebyl blázen, aby se v kanceláři zdržel dva dny po sobě téměř do půlnoci. Snažil se přivolat výtah, ale dlouho nejel. A tak seběhl po požárním schodišti do přízemí a vyšel z banky ven na ulici. Byl tak nádherný večer! Nadýchl se vzduchu, ve kterém už jasně cítil jaro.

Šel do metra, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a zamířil do baru za rohem. Když se mu někdy nechtělo domů a měl dobrou náladu, zašel si tam na malé pivo a skleničku skotské. Nebyl barový ani hospodský typ. Ale miloval ty prchavé chvíle klidu a štěstí, když si po práci dal kapku alkoholu. Nikdy u pití nevysedával dlouho. Ale uměl si ty momenty užít.

Posadil se k baru.  A dřív, než si stačil objednat, se po levé straně vedle něj posadila překrásná dívka s rozpuštěnými světlými vlasy. „Je vedle vás místo?“, zeptala se ho. „Samozřejmě,“ odpověděl. Usmála se. „Děkuji,“ a sedla si na barovou stoličku.

No a pak mu došlo, že ta krasavice je prvním člověkem, s kterým ten den promluvil! Je to vůbec možné? Pátral v paměti po jakémkoliv kontaktu s někým jiným, ale nedokázal si vzpomenout. „Promiňte?“, ozvalo se po jeho pravici. „Tohle místo je také volné?“ A když kývl, posadila se tam snad ještě půvabnější dívka s vlasy jako uhel.

Přemýšlel, jestli má skleničku nabídnout oběma, anebo jen jedné. Ale dřív než přišel na odpověď, vzaly ho něžně každá z jedné strany za ruku a pomalu ho odvedly pryč.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít