Psáno z fleku

Fakt blbá zábava

Měli od rodičů výslovně zakázáno chodit „na kopec“. Tak se říkalo místu na začátku lesa, odkud byl pěkný výhled na vesnici. Silnice se tu zvedala od zatáčky k lesu a řidiče to svádělo k rychlé jízdě. Když se někdy v zimě udělalo náledí, byl to poměrně nebezpečný úsek, kde se už stalo pár ošklivých nehod. Ale dnes byla jasná, bezoblačná noc. Měsíční světlo dopadalo na suchou vozovku.

Všeobecně se vědělo, proč je mezi mladými chození „na kopec“ tak populární. Provozovali tu cosi jako místní adrenalinový sport, který spočíval v tom, že na poslední chvíli přebíhali před projíždějícími auty. Není známo, kdo tuhle hloupou a nebezpečnou zábavu vymyslel. Dospělí se tomu snažili nějak zamezit, ale neúspěšně. Čím důrazněji a pod pohrůžkou větších trestů to mladým zakazovali, tím větší lákadlo to bylo.

„Se vsadím, že to třikrát nedáš,“ řekl jeden z nich. Stáli tam tři u krajnice a čekali, až někdo pojede. V noci tu nebyl velký provoz, vlastně jen pár aut za hodinu. Ale oni nikam nespěchali.

„Hele, nehecuj ho. Třikrát to ještě nedal nikdo. Podle mě to nejde.“

Oba se podívali na třetího. Byl nejrychlejší z nich, naprostý šampión. Rozený běžec.

„Jasně, že se to dá,“ řekl.

Pravidla byla jasná. Odstartovalo se v momentě, když se dole v zatáčce objevila světla přijíždějícího auta. Běželo se z krajnice na krajnici, stačilo aspoň jednou nohou šlápnout na bílou čáru. Přeběhnout silnici jednou, to byla nuda. Zvládaly to i holky. Dostat se tam a zpátky, to byl adrenalin. Samozřejmě hodně záleželo na to, jak rychle auto zrovna jelo, což se nedalo odhadnout. Ale tam, zpátky a ještě tam? Nemožné. A strašně riskantní!

„Říkám ti, že to nedá nikdo.“

Chtěli ho vyhecovat, o tom není sporu. I on si to dobře uvědomoval. Nebyl zas takový hlupák, aby se nechal dotlačit do něčeho, co by sám nechtěl. Ale když ho to už tak dlouho lákalo! Byl přesvědčený, že to zvládne. Někdy sem na kopec chodil sám, bez kamarádů, a zkoušel si to nanečisto. Ale to nebylo ono. Strašně moc to chtěl zkusit doopravdy.

„Kecy,“ řekl jim. „Dneska to dám.“

Ti druzí dva se na sebe vítězoslavně podívali. Tak se jim to podařilo! Zcela formálně, jen pro čisté svědomí, se to kamarádovi ještě pokusili rozmluvit.

„Nebuď blbej, to za to nestojí,“ řekl jeden.

A druhý dodal: „Radši půjdeme hned domů, ne?“, byť oba věděli, že mu to už nerozmluví.

Pozorovali ho, jak několikrát v plném tempu přeběhl silnici, aby se zahřál a rozcvičil. Ne že by to bylo třeba. Adrenalin se postaral o to, že mu srdce tlouklo jako o závod. Vlastně všem třem.

Čekali asi deset minut, když v dálce konečně zaslechli motor přijíždějícího auta. Postavil se na čáru.

„Až uvidíš světla v zatáčce, tak tleskni,“ požádal jednoho z kamarádů. Takový byl běžný postup.

„Oukej,“ dostalo se mu odpovědi.

Za další minutu se auto objevilo v zatáčce. Tlesknutí znělo jako výstřel.

Vystartoval dobře a rychle. Napoprvé přeběhl silnici jako vítr. Napodruhé snad ještě o zlomek vteřiny rychleji. Ale světla přijíždějícího auta se tak strašně blížila! Když vyběhl potřetí, byla už tak blízko, až je všechny oslepovala. Ti dva intuitivně ustoupil o krok za čáru a zavřeli oči.

Muž za volantem staršího modrého Renaultu Scénic spěchal s osmiletou dcerou domů. Byl skvělý řidič, ostatně měsíčně najel víc než tisíc kilometrů. Pyšnil se tím, že jezdí bez nehody a bezpečně, byť poměrně rychle.

Když mu doslova pod kola vběhl ten malý zajíc, neztratil hlavu. Nedupnul na brzdu ani nestrhl volant, protože nechtěl ohrozit sebe a hlavně dceru. Zkusil se zajíci vyhnout, ale moc tomu nevěřil. A když slyšel tupý úder o podvozek, tak věděl, že se mu to nepodařilo.

„Pitomej zajíc,“ řekl spíš pro sebe než dceři.

„Tys přejel zajíčka?“, zeptala se, a jemu přišlo líto, že to vůbec zmínil. Otočila se a nahlásila otci, že u silnice zahlédla ještě další dva. „Ty asi teď budou hodně plakat, žes jim přejel kamaráda!“, řekla vyčítavě.

Stáli tam, ale neplakali.

„Byl to nafoukanej vejtaha,“ řekl jeden.

Druhý přisvědčil: „Normální blbec. Každej trochu chytrej zajíc přece ví, že třikrát se to nedá.“

A oba pak odhopkali domů do lesa.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít