Psáno z fleku

Incident u večeře

Zrovna jsem jedl polévku, když jsem uslyšel zakašlání. A zdvořilý dotaz: „Promiňte, můžu vyrušit?“

U mého stolu stál asi padesátiletý muž v šedém obleku a brýlích. Vypadal trochu jako obchodní cestující, k nimž nemám moc velkou důvěru. Ale protože jsme byli v poměrně drahé restauraci, nehrozilo nebezpečí, že mně začne nabízet nový vysavač. Celkem bez obav jsem odpověděl: „Jistě. Co potřebujete?“

Řekl, že nic. A pak vzal oběma rukama za nožičky mé brýle, opatrně mi je sundal z nosu a položil je na podlahu. Tam je rozšlapal. Neudělal to nijak vztekle ani nepříčetně, nýbrž s pozoruhodným klidem a systematicky.

Nebyl jsem mocen slova. Co to ten chlap vyvádí? A proč to, proboha, dělá? Zdálo se, že ve stejném šoku jsou i lidé u okolních stolů. Během pár okamžiků celá restaurace ztichla.

Muž se tím nenechal vyvést z míry. Mírně se uklonil, řekl: „Děkuji a omlouvám se!“, načež se odebral ke svému stolu. Usedl k talíři, na kterém měl rizoto či něco podobného a pokračoval ve večeři.

Byl jsem jako opařený. V hlavě se mi honily myšlenky, hlavně na to, co bych měl udělat. Nejspíš jsem měl zareagovat, když mi po brýlích šlapal, ale byl jsem příliš zaskočený, než abych cokoliv podnikl. A teď už bylo pozdě, protože muž nevzrušeně pokračoval ve večeři.

Kéž bych měl u stolu aspoň nějakou společnost! Litoval jsem, že jsem se do restaurace vůbec sám vydal. Moje žena byla kdesi na služební cestě a já si mohl v klidu doma popíjet skotskou. Kdyby tu ona nebo někdo jiný byli se mnou, nejspíš by mně dodali odvahy a podnítili k nějaké protiakci. Ale takto jsem se cítil příliš osamocený. A páry očí cizích lidí, které se na mě upíraly, mi odvahy nedodaly. Ba naopak. Vyvolávaly ve mně trému.

Sehnul jsem se pro brýle či lépe řečeno pro úlomky toho, co ještě před pár desítkami vteřin mými brýlemi bylo. Položil jsem je na stůl vedle talíře. Rozhlédl jsem se po restauraci, připraven říci něco ve smyslu: „Prokristapána, viděli jste toho šílence?“, ale atmosféra byla tak vypjatá, že jsem ze sebe nic nevymáčkl.

Znovu jsem se na toho člověka podíval. Na rozdíl od ostatních mě nepozoroval, nýbrž v klidu jedl. Dokonce si vytáhl z kapsy noviny a začetl se do nějakého článku. Ten očividný nezájem mě ještě víc odzbrojoval. Nebylo to tak, že bych se ho bál. Byl nejmíň o deset centimetrů menší a určitě i starší než já. Fyzicky bych na něj stačil. Ale čekalo se snad, že se tu s ním budu prát?

A tak ve mně uzrálo rozhodnutí, že celou věc prostě budu ignorovat. Sympatie lidí v restauraci byly na mé straně, o tom jsem nepochyboval, a byl jsem si tedy i jistý, že to budou chápat jako gesto určité velkorysosti. Být nad věcí přece není žádná zbabělost ani kapitulace. Aniž bych hnul brvou, vzal jsem do ruky lžíci a chtěl se znovu pustit do chladnoucí polévky.

Doufal jsem, že i ostatní záhy akceptují mé řešení celé nepříjemnosti a přestanou se o ten hloupý incident zajímat. Nemohl jsem se dočkat, až se i oni vrátí ke svým skleničkám a večeřím, a v místnosti se obnoví běžný společenský ruch.

Jenže to se nestalo. Lidé v restauraci jakoby ze mě nemohli odtrhnout oči. A pak si sami začali vyměňovat udivené pohledy, občas si tlumeně něco řekli a často kroutili hlavami. Bylo nepochybné, že jsem stále středem pozornosti.

První vstal asi čtyřicetiletý muž sedící hned u vedlejšího stolu. Myslel jsem, že mně vyjádří politování nad hulvátstvím toho člověka, případně si to s ním půjde rovnou vyřídit. Ne že bych z toho měl radost, protože jsem si přál jedině to, aby celá ta věc byla považována za vyřízenou.

On však k mému úžasu přistoupil mému stolu, vzal do ruky moji z půlky vypitou skleničku vína a vylil mi ji do polévky. Do mé polévky! Pak se usmál, řekl: „Děkuji a omlouvám se,“ a odešel. A než jsem stačil cokoliv říct, tentokrát už rozčílený na nejvyšší míru, vstal další muž, i on ke mně přistoupil, vytáhl kapesníček z kapsičky mého saka a hlasitě se do něj vysmrkal. Když mi ho strčil zpátky, řekl: „Děkuji a omlouvám se!“.

Chtěl jsem vykřiknout: „Copak jste se všichni zbláznili?“, ale opět jsem nenacházel slov. Ovšem to už u mně byl jiný chlap, a pak další a další, lidé z restaurace se doslova řadili do fronty, a každý mně udělal nějakou zlomyslnost. Nebylo to nic násilného, nikdo mně nezkřivil ani vlas a já rozhodně neměl strach o svůj život, ale prováděli mně ponižující a kruté maličkosti. Když mně žena středního věku, plnoštíhlá a nepříliš atraktivní, nakreslila rtěnkou na sako jistý vulgární symbol, má trpělivost byla u konce.

Odsunul jsem polévku, vstal jsem, odstrčil lidi kolem mého stolu a zamířil ke dveřím. Zaznamenal jsem zklamané pohledy těch, na které se nedostalo. Nejspíš se vrátili k večeři a pokračovali v jídle, avšak mě už to nezajímalo. Opustil jsem místnost a měl v úmyslu rázně bouchnout dveřmi, ale byl jsem tak rozrušený, že mně klika vyklouzla ze zpocené ruky a dveře se zavřely s tichým zaklapnutím.

Číšník, který mně v šatně pomohl do kabátu, se zeptal: „Budete platit kartou, nebo hotově?“

Podal jsem mu tisícikorunu, kterou si strčil do kapsičky. A aniž by se zeptal, zda chci vrátit nazpět, mi s milým úsměvem řekl: „Děkuji a omlouvám se.“

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít