Psáno z fleku

Jak se cítíte?

Prostě typickej cvokař. Zeptal se mě tím svým jakoby starostlivým, ale ve skutečnosti přehlíživým způsobem: „Jak se dneska cítíte?“

Řekla jsem: „Jako rulička hajzlpapíru.“

Získala jsem tím jeho pozornost, i když si dal záležet na tom, aby to nebylo zřejmé. Ale poznala jsem to hned, podle toho, že se palcem a ukazovákem chytil za bradu. To naposledy udělal, když jsem mu řekla, že bych chtěla, aby mě opíchal. Ze srandy, samozřejmě.

„Můžete to upřesnit?“, zeptal se.

V duchu jsem si řekla: „No ty vole, co jako chceš upřesňovat, jak si asi myslíš, že se cejtí rulička hajzlpapíru?“, ale nahlas jsem řekla: „Visím na takovém nerezovém držátku, jsem asi ze dvou třetin spotřebovaná a čouhá ze mě zhruba deset čísel papíru. Nakřivo utrženýho.“

Okamžitě se zeptal: „Proč zdůrazňujete, že nakřivo utrženýho?“, čímž potvrdil, že je blbec. Chytrej psychoanalytik by se chytil toho, že jsem ze dvou třetin spotřebovaná. A to mi ještě není ani třicet.

„Nevím,“ řekla jsem. „Proto chodím k vám, abyste mně tyhle věci vysvětloval.“

Řekl: „Samozřejmě. Pokusíme se k tomu dojít.“ Podíval se do svých poznámek, kam si však dneska ještě nic nenapsal, takže to byl jasnej manévr, jak získat čas. „Specifikovala byste, o jaký druh toaletního papíru jde?“

Nevěřila jsem svým uším. Člověk mu vykládá, že se cejtím jako předmět, do kterýho si dřív nebo později cizí člověk utře prdel, a on chce vědět, jakej druh papíru jsem. To jako jestli spíš drsnej, nebo hebkej, případně dokonce parfémovanej?

Rezignovaně jsem řekla: „Takovej vobyčejnej hajzlpapír. U nás v obchodě ho prodávaj po čtyřech rolích hned u pokladny.“

Zase zareagoval jako idiot. „Pokud si dobře papamtuju,“ řekl a zalistoval v černém sešitě, kam si každé sezení zapisoval poznámky, „tak vy máte dva sourozence, že ano?“

„Ano?“, odpověděla jsem, a dala si záležet, aby slyšel i ten otazník. Protože jsem absolutně nechápala, proč to říká.

„Já jen, že si připadáte jako rulička toaletního papíru z balení po čtyřech.“

No ty vole! Ten chlap je buď blbej, nebo to na mě z nějakýho důvodu hraje. „Tak za prvý,“ řekla jsem, „nikdy jsem netvrdila, že jsem z balení po čtyřech. Jen jsem se vám snažila popsat, jakej druh hajzlpapíru jsem. A za druhý, vy jste, do prdele, někdy viděl prodávat hajzlpapír po třech ruličkách?“

„Prosím, nebuďte vulgární. A já přece nevím, v jakých baleních se prodává toaletní papír.“

„No po třech určitě ne. Ale u vás doma asi nakupuje hajzlpapír manželka, že jo?“

„Asi ano. Ale vraťme se k vám.“

Řekla jsem ironicky: „Jo, to je dobrej nápad. Vraťme se na hajzl.“

Tím jsem mu pomohla, protože konečně položil aspoň trochu relevantní otázku: „Tušíte, na jaké toaletě visíte? Jestli na pánské, nebo na dámské? Nebo u někoho doma?“

Řekla jsem bez váhání: „Na pánskejch záchodech v multikině v obchoďáku.“

Tím jsem ho naprosto vyvedla z konceptu. „To zní zajímavě,“ řekl, což je taková psychoanalytická vata.

„Je půl osmý večer a zrovna dávaj ten novej americkej film, erotickej thriller, jestli víte, o kterým mluvím.“

„Dlouho jsem v kině nebyl. Řekněte mi o tom filmu víc.“

„On to není žádnej pornofilm, i když je do osmnácti nepřístupnej. Je v něm pár vodvážnejch scén, co si budeme povídat. A já umírám hrůzou, že si ke mně do kabinky přijde nějakej chlap vyhonit ptáka a pak si ho do mě otře.“

Měli byste vidět, jak byl nadšenej. Jakmile začnete mluvit o masturbaci, okamžitě se tihle lůzři chytnou, protože na to mají v učebnicích kapitoly. Najednou si začal dělat poznámky a kladl spousty upřesňujících otázek, například jestli si myslím, že to péro bude spíš velký, nebo malý, a podobný kraviny. Prakticky jsem ho neposlouchala.

Hodinová seance utekla dřív, než bys řekl švec. „No, myslím, že jsme dnes celkem pokročili,“ prohlásil spokojeně poté, co se podíval na hodinky. To je jeho klasickej zbabělej způsob, jak dát najevo, že mám vypadnout. Místo aby mi to normálně řekl.

„A už jste na to přišel?“, zeptala jsem se.

„Na co?“, nevěděl.

„No proč je ten kousek papíru, kterej ze mě čouhá, nakřivo utrženej.“

„Hm,“ řekl. Předstíral, že přemejšlí, a pak řekl první kravinu, která člověka napadne: „Myslím, že tím vyjadřujete opovržení nad člověkem, který vás – metaforicky řeženo, pochopitelně – použil předtím.“

Hahaha, rozesmála jsem se, jasně že v duchu. Řekla jsem: „Tak ono už je to celkem jedno.“

„Proč myslíte?“

„No protože teď už je ten papír utrženej zase jinak!“, prohlásila jsem vítězoslavně.

„Ano?“, nechápal, jako obvykle.

„Mezitím si někdo kus utrhnul a použil ho, to je jasný, ne?“, řekla jsem.

„A kdo ho použil?“

„Přece vy,“ odpověděla jsem, ale to už jsem vstávala z tý jeho pohovky a popadla kabelku. Viděla jsem, že umírá touhou se zeptat, jestli si myslím, že si do mě utřel ptáka, anebo prdel, případně jestli se do mě jen nevysmrkal. A hlavně jestli je utrženej zase nakřivo, anebo rovně, jako podle pravítka. Ale nezeptal se, protože je to posera.

„Uvidíme se příští týden v obvyklý čas?“, řekl, když jsem byla ve dveřích.

Pokrčila jsem rameny. „Záleží na tom, jakej bude na tom mým hajzlu provoz!“, řekla jsem a zavřela za sebou dveře.

Večer jsem hledala na Googlu, jestli neexistuje ve světový literatuře sbírka básní, o který by se vědělo, že byla napsaná na hajzlpapíru. Na papírovej ubrus i na ubrousek jich byly napsaný spousty.

Ale napsanou na hajzlpapír jsem žádnou nenašla.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít