Psáno z fleku

Kdo je ten člověk?

Poprosila manžela, jestli by z digitálního foťáku nestáhl fotky z dovolené. Ráda by si je pořádně prohlédla a některé dala například na Facebook. Jenže přetahovat je do počítače neuměla, lépe řečeno na to byla líná.

„Udělám to po večeři,“ zabručel, protože ho to taky moc nebavilo. Byla to jedna z nejnudnějších povinností, které znal. Měl vrozený smysl pro pořádek a fotky nejen třídil, ale také přejmenovával, takže mu bylo jasné, že je to práce minimálně na hodinu.

A tak když se navečeřeli a žena šla uložit jejich osmiletého syna do pokoje, přesunul se i s manželčiným fotoaparátem do své pracovny. Aby mu práce lépe utekla, vzal si s sebou láhev Jamesona a skleničku.

Měl špatný odhad, nakonec to trvalo víc než hodinu. Když se vrátil do kuchyně, jeho žena tam už seděla a četla si časopis. Nevěděla, že láhev whiskey byla původně plná, ale i tak si povšimla, že její manžel drží v ruce poloprázdnou láhev a v očích má takový … jak to říct? … rozostřený výraz.

„Miláčku?“, zeptala se. „Cos tam dělal tak dlouho?“

„Přetahoval ty debilní fotky,“ odpověděl. I v jeho hlase slyšela něco, co tam obvykle nebývalo.

„Debilní? Co je na fotkách z Kanárů debilního?“

Nadzvihl obočí, což mělo znamenat „Tak to ti hned ukážu“, byť nahlas neřekl nic. Zato se posadil ke stolu a otevřel notebook, který si přinesl z pracovny. „Znáš tohohle chlapa?“, zeptal se a ukázal na monitor.

Nelogicky se podívala nejdřív na něj, protože se choval fakt divně, a pak na fotografii na monitoru. Seděla tam na lehátku a o kus dál ležel na ručníku asi padesátiletý muž. Nevypadal nijak divně ani podezřele. Četl si knížku.

„Toho vidím prvně,“ řekla. „Měla bych ho znát?“

Pokrčil rameny. Zmáčkl na klávesnici šipku a na monitoru se objevila další fotka. Byla na ní opět ona, u hotelového baru, a o kus dál byl zase ten chlápek. O něčem si povídal s barmanem a v ruce držel drink.

Řekla: „Hele, to je zase on. Tak to je celkem náhoda!“

Zasmála se, ale protože její manžel jen mrazivě poznamenal: „Neřekl bych!“, tak raději zmlkla. Ale zmlkla by tak jako tak.

S úžasem sledovala další fotky, které její manžel v rychlém sledu otvíral. Ona v obchodu s klobouky, ten chlápek za výkladem na chodníku. Ona na lodi odplouvající na výletní plavbu, on na břehu. Ona s jejich synem u večeře, on sám o dva stoly dál. A tak to pokračovalo fotku co fotku.

Většinu z nich pořídila její kamarádka, která byla na Kanárech s nimi a se svou šestiletou dcerou. Manžely nechaly obě doma, protože neměli dost dovolené. A ony to tedy pojaly jako dámskou jízdu.

No jo, ale kdo byl ten chlap? Jak se dostal na všechny ty fotografie? Bylo jí jasné, že manžel má na srdci i na jazyku tu samou otázku. Proto už mnohem defenzivnějším tónem řekla: „Ale já absolutně nevím, kdo ten člověk je!“

Manžel se zhluboka nadechl a řekl: „Je na všech fotografiích, na kterých jsi i ty. Celkem 57 snímků.“

Chvíli mlčela a snažila si to srovnat v hlavě. Natočila k sobě notebook a znovu procházela stažené fotografie. Bylo jich celkem kolem dvou set. Na většině byly záběry z pláže či výletů. Samozřejmě také jejich syn.

Ale její muž měl pravdu, ten cizí chlap byl opravdu na všech snímcích, na nichž byla taky. Nikdy ne přímo s ní, například na žádné fotce spolu nemluvili ani nebyli v žádném kontaktu. Vždy to vypadalo jako náhoda. Ale o to to bylo podivnější.

Podívala se na fotografii pořízenou u bazénu, kde byl ten člověk nejlépe vidět. Bylo mu tak pětačtyřicet, ale klidně mohl být i zachovalý padesátník. Vypadal celkem dobře, musela uznat. Hubený, s mírně prošedivělými, krátce střiženými vlasy. Působil jako úspěšný manažer nebo podnikatel.

„Já ho fakt neznám,“ řekla.

„Fakt ne,“ zopakoval a zaklapl notebook. Naštvalo ji to. Že jí nevěří a že ji podezírá z něčeho, co byl absolutní nesmysl. I kdyby si snad na dovolenou s jejich synem vzala milence, copak se s ním bude fotit?

Řekla, teď už i ona zlostně: „Co si jako myslíš? Že s tím chlapem mám poměr, nebo co?“

Pokrčil rameny. „Nevím, co si mám myslet.“

Vtom se ozval zvonek u dveří. Dlouze a nepříjemně. Až je překvapilo, jak hlasitě se takhle večer zvonění rozléhá. Nikdo k nim v tuto dobu nechodil. Ani nikoho nečekali. Oba se na sebe podívali, už bez vzájemné nevraživosti. Nejvíc ji vyděsilo, že i v jeho očích zahlédla strach.

Protože oba najednou s jistotou věděli, kdo je za dveřmi.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít