Psáno z fleku

Láska ze Starbucks

Zeptala se: „Jak se jmenujete?“

„Podhorský,“ řekl.

Usmála se. „Myslím křestním.“

„Aha,“ odpověděl. „Jakub.“

Znovu se usmála, napsala fixou jeho jméno na papírový kelímek a řekla: „Vaše latté bude za okamžik támhle na druhém konci pultu.“

Znělo to legračně, protože byl u pultu jediný zákazník, ale usoudil, že postupuje podle jakéhosi stanoveného postupu. Sledoval ji, jak ladnými pohyby připravuje kávu, a protože to dělala zručně a zkušeně, připadalo mu to trochu jako tanec. Dokonce na tom shledával cosi erotického.

Není to zas tak divné, jak to možná vypadá. Ona dobře věděla, že ji sleduje, běžné rutinní pohyby trochu přehrávala, a tak to vlastně svým způsobem tanec byl. Kdo někdy baristy u práce pozoroval, ví, že k některým úkonům je potřeba nejen zručnost, ale i síla, což tomu představení pro jednoho herce a jednoho diváka dodávalo na opravdovosti. Stejně jako zvuk mletí kávy či syčení upouštěné páry.

A pak kávu nalila do kelímku s jeho jménem a zalila ji mléčnou pěnou, ve které jedním rychlým pobynem vykreslila srdíčko. Věděl, že to je jeden z obrazců, které baristé dělají do pěny latté běžně, ale stejně ho to potěšilo.

Položila kelímek na pult a znovu se usmála: „Tady je vaše latté. Přeji hezký den!“ A ruku na kelímku nechala o zlomek vteřiny déle, než by to udělala normálně, a když se natáhl pro kávu, tak se jejich ruce dotkly. A zase, za normálních okolností by to byla banální drobnost, jakých se přihodí u pultu za den desítky, ale jí to přišlo výjimečné. Bála se, že jí zrůžoví tváře a on si toho všimne a bude to trapné. Ale trapného na tom nebylo nic a vše proběhlo přirozeně.

„Děkuji, hezký den i vám!“, řekl, popadl kelímek a odešel.

Jestli se otočí, tak ke mně něco cítí a já si to nenamlouvám, řekla si v duchu, a on se ve dveřích opravdu otočil a ještě jednou se na ni usmál.

Víte, co se říká? Dokud lásku na první pohled neprožijete, tak na ni nevěříte. A tak to bylo i s ní. Najednou na ni věřila. Chodil si od té doby pro kávu tak dvakrát týdně, vždycky ráno, z čehož usoudila, že někde poblíž chodí do práce, a ty dny, kdy si pro kávu nepřijde, tak má buď ráno schůzky nebo pracovní snídani. Přehodila si kvůli němu směny na ranní, byť předtím měla radši odpolední, protože nemusela brzo vstávat. Ale to jí teď přišlo nedůležité.

A snažila se, aby to byla ona, kdo ho obslouží. Nebylo to zas tak těžké, protože zákazníků nechodilo tolik, aby se tvořily fronty. Od návštěvy k návštěvě se k sobě chovali o malý kousek důvěrněji, vždycky se na něj usmívala, což není nic zas tak divného, protože to podle popisu práce měla na každého, ale usmíval se i on na ni. Říkala mu „Jakube“ a on jí „Kláro“, protože to měla napsané na jmenovce.

Po dvou nebo třech týdnech se už bavili jako dva staří známí, o počasí nebo nových druzích kávy, ale pro ně to byly milé chvíle. Až si toho některé její kolegyně všimly a tvářily se kvůli tomu nevlídně. Vést delší rozhovory se zákazníky se považovalo za neprofesionální, ale je také možné, že na ni docela obyčejně žárlily.

A pak už přišlo nevyhnutelné, jednou při takovém rozhovoru, když míchala mléčnou pěnu, se jí zeptal: „Vždycky pro mě bylo záhadou, kam vás nápadníci zvou na rande. Na kávu asi ne, že ano?“, a ona měla zase strach, že jí zase zrůžoví tváře, a řekla: „Spíš na skleničku vína,“ a on ji celkem přirozeně a logicky na to víno pozval.

Jak se předtím sbližovali pomalu a opatrně, tak ten večer to vzali hopem, po čtyřech skleničkách šampaňského a láhvi červeného se líbali, nejdřív ve vinárně a pak i venku na ulici, trochu se stále styděla, ale už věděla, že je stoprocentně a bezhlavě zamilovaná. Takže když se jí zeptal, jestli k němu zajde na noční šálek kávy … a rychle se opravil, že samozřejmě myslel sklenku koňaku, tak odpověděla, že ano.

Doma jí opravdu nalil koňak a ona si zase nebyla jistá, jestli by neudělala líp, kdyby ho jen vypila a odešla domů, aby si nemyslel, že je z těch dívek, které s mužem ochotně stráví noc. Ale on pak udělal něco, co jí vzalo dech. Zmizel v kuchyni a po chvíli přišel z papírovým kelímkem z jejich kavárny. „To je ten úplně první, který jsi mi prodala!“, řekl, a ukázal na jméno „Jakub“ napsané její rukou.

Chtěla se mu okamžitě vrhnout do náručí, ale on jí ještě požádal, aby se mu na ten kelímek také podepsala, a podal jí tužku, takže krasopisně napsala: Klára", a přikreslila mu tam srdíčko.

Věděla, že v ten moment pro něj udělá všechno na světě, dá se mu celá a odmění se mu vším, čeho je schopna. Řekl: „Ještě si ten kelímek uklidím“, a zmizel ve dveřích. Točila se jí hlava, jak byla rozrušená.

Neměl v úmyslu ji nechat čekat dlouho. Jen chtěl uložit kelímek ve své pracovně do pravé skříňky vedle stolu, ne do levé, odkud si ho vzal a kde bylo teď o jeden kelímek méně než předtím, tedy sedm kelímků s jeho jménem. Zatímco v pravé skříňce bude společně s tímto už čtrnáct kelímků, na kterých bylo jak jeho, tak i nějaké dívčí jméno. Často se srdíčkem, tyhle dívky z kaváren mají dost malou imaginaci.

Těšil se na sex. Ale věděl, že hned zítra ho čeká další drobná a poctivá práce. To je úděl sběratelů, s tím nic nenaděláte.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít