Sledoval jsem ho s rostoucím znepokojením. Stáli jsme proti sobě v přeplněném autobuse, takže naše obličeje byly pár desítek centimetrů od sebe. Všiml jsem si, že se o něj asi pokoušejí mdloby, což se projevovalo tím, že se mu co chvíli začaly protáčet panenky a chvět chřípí. Trvalo to sice jen pár vteřin a hned pak se mu do tváře vrátil normální výraz, ale intervaly mezi tím se zkracovaly.

Nejsem lékař, ale v mládí jsem jako skaut absolvoval zdravotnický kurz. Tipoval jsem srdeční slabost a možná infarkt, byť vyloučená nebyla ani mrtvice. Horečnatě jsem přemýšlel, co udělat. Asi by si měl co nejdřív sednout nebo lehnout, ale to v přeplněném autobuse nebylo možné. Měl jsem ho oslovit a nabídnout mu pomoc? Nebo rovnou vyzvat někoho ze sedících pasažérů, aby ho pustili sednout? Pomohlo by to vůbec?

Nepochybně šlo o minuty, možná i vteřiny. Zahanbeně jsem si uvědomoval, že se k ničemu nemůžu odhodlat. Na veřejnosti jsem nerad středem pozornosti a snažím se co nejvíc splynout s davem. Asi uznáte, že to při zachraňování umírajícího dost dobře nejde.

Ale nakonec jsem v sobě sebral všechnu odvahu a když jsem viděl, že na toho nebožáka jde další z jeho záchvatů, řekl jsem: „Pane!? Haló, pane, není vám špatně?“

Chtěl odpovědět, ale v tu chvíli nejspíš zcela ztratil vědomí, protože zavřel oči a hlava se mu zvrátila dozadu. „Proboha, doktor! Lidi, není tu mezi váma lékař?“, vykřikl jsem.

V autobuse to zašumělo, byť asi nikdo moc netušil, co se děje. Byl jsem připraven muže zachytit a zahájit oživovací pokusy.

Ale nebylo to potřeba. Muž se najednou prudce nadýchl a vytřeštil oči. A mně bohužel až příliš pozdě došlo, že celou tu dobu nebojuje s žádným smrtelným záchvatem, nýbrž kýchnutím. Obrovským! V malém prostoru to znělo jako exploze. I kdyby to podmínky dovolovaly, stejně bych asi nestačil uhnout. Na tvář mi dopadla sprška slin, ne-li něčeho horšího.

Nechci mu křivdit, rozhodně to neudělal schválně. Kdyby nebyl vmáčknutý mezi ostatní pasažéry, nejspíš by si rukama i zakryl ústa. Ale to nestihl.

„Žádný strach, je mi dobře,“ odpověděl na mou otázku. A dodal: „Jen jsem trochu nastydlej.“

Hledal jsem po kapsách kapesník. Řidič zastavil a zakřičel dozadu směrem k nám, jestli je všechno oukej.