Psáno z fleku

Nějaká lecjaká věc

Když napíšu: „Dám každýmu, kdo má dostatečnej zůstatek na účtu“, tak si řeknete, že jsem nejspíš nějaká prostitutka. Ale ve skutečnosti jsem bankomat. A tohle je moje zpověď.

Řadím se mezi bankomaty ze střední třídy. Jsem ve zdi banky, takže žádná rychlokvaška postavená někde v obchodním centru nebo u benzínky, jestli rozumíte. A nejsem ani takovej ten neznačkovej bandita rejžující na turistech. K bankomatový šlechtě ovšem taky nepatřím. Teď myslím ty nóbl bankomaty přímo v budovách bank nebo v pěkně vytopený hale s přístupem přes automatický dveře. Chtěl bych to tam někdy dotáhnout. Ale když se to nepovede, nebudu to brát jako tragédii. Jsem spokojenej a nestěžuju si.

Lidi nás bankomaty někdy vidí jako takový chladný služebníky bez emocí. Žádný laškování s klienty, kromě pár zdvořilostí na displeji toho moc nenamluvíme. Dej kartu, naťukej PIN, chvilku počkej… a jestli je všechno oukej, tady máš peníze. Zákazníci od nás odcházejí bez rozloučení, ale až na výjimky obsloužený a spokojený. Proč mít přehnaný ambice?

Ale zase abyste si nemysleli, že nemáme duši. Máme! Jsou to smutný scénky, když se k nám přišourá stará bába, která je ráda, když napotřetí naťuká PIN … a pak zjistím, že jí nic dát nemůžu, protože má na účtě mínus. Klidně bych jí něco šoupnul, teda kdyby to bylo jenom na mně. Ale není. Žádnej průser si dovolit nemůžu, to se u nás dost přísně trestá.

A jindy zase pěním, to když na mě nastartuje namachrovanej frajírek se zlatou kartou, a jakmile to vteřinku nebo dvě trvá, tak do mě začne nervózně ťukat a kecat blbosti. Ovšem nevěřili byste, jak často zdání klame, protože tyhle chlápci se tváří, jakoby byli rotschildové, a ve skutečnosti jedou z kontokorentu a jsou dvě stě litrů pod vodou.

Dělám zodpovědnou, těžkou práci, to si pište. Nemůžu nic zvorat, to za prvý, a musím se udržovat fit, myšleno fyzicky i duševně. Měli jsme jednu kolegyni, který to věčný vydávání prachů vlezlo na mozek, a začala strkat bankovky každýmu, kdo šel okolo. To jsou pak smutný příběhy, protože samozřejmě skončila na dílně, a pokud vím, tak odtamtud putovala do šrotu.V médiích to svedli na počítačovej vir, ale my bankomaty jsme věděly, že jí prostě přeskočilo.

Možná se ptáte, proč vám to vykládám. Nevím, měl jsem pocit, že by to někoho mohlo zajímat. Když existuje básnička o poštovní schránce, což je věc, do který na ulici spíš vrazíte, než byste ji potřebovali, tak se určitě snese nějaká literatura i o nás bankomatech, že jo.

A když už ke mně pro peníze chodí ten pan redaktor, moc slušnej a od pohledu sympatickej člověk, tak jsem si řekl, že mu zkusím tuhle svou životní story převyprávět. Třeba to dá na nějakej blog nebo i do povídky, co já vím.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít