Psáno z fleku

Osudová chvilka

Garantuju vám, že kdybyste stáli na tom peróně vy, tak si jí všimnete taky. Krásné, asi dvacetileté blondýny s rozevlátými vlasy si nevšimnout nešlo.

Dobíhala metro a už bylo jisté, že ho stihne, když najednou zvolnila, skoro se zastavila, a pak jen pozorovala, jak se dveře zavřely a souprava odjela. Zůstala tam stát a vypadala ztraceně.

Nedalo mně to a vydal jsem se k ní. Jsem spíše plachý a když mám oslovit ženu na veřejnosti, sbírám k tomu dlouho odvahu, ale tentokrát mi to přišlo přirozené.

„Nezlobte se, slečno,“ řekl jsem.

„Můžu vám nějak pomoci?“, řekla s úsměvem a příjemným hlasem, což na ni prozradilo, že je nejen půvabná, ale také milá. Jak neodolatelná kombinace!

„Promiňte, jestli jsem příliš dotěrný. Ale viděl jsem, jak dobíháte to předešlé metro. Řekněte mi, proč jste ho nakonec nechala ujet?“

Znovu se usmála a zdálo se mi, že ve tvářích trochu znachověla, jako bych ji tou otázkou uvedl do rozpaků. „Vy jste si toho všiml?“

„Omlouvám se, opravdu.“

„Ne, neomlouvejte se, to je v pořádku,“ řekla rychle. „Asi si budete myslet, že jsem blázen. Ale vždy, když dobíhám metro nebo tramvaj, tak mi to přijde tak nějak osudové.“

A začala mi vysvětlovat, že v různých filmech či literárních příbězích hrají právě takové okamžiky hrozně důležitou roli. Že dobíháte metro nebo vlak, a když vám ujedou, tak váš život plyne dál jako dosud, ale když je stihnete, tak později pochopíte, že to byl osudový moment, který byl na počátku dlouhého řetězce událostí a váš život nakonec od základu změnil.

Řekla: „Třeba si představuju, že v tom metru bude sedět sympatický mladý muž, který mě osloví, dáme se spolu do řeči a pocítíme k sobě vzájemné sympatie. Začneme se spolu stýkat. A já až příliš pozdě zjistím, že je ve skutečnosti masovým vrahem mladých žen!“

Díval jsem se na ni užasle, neschopen slova.

Zeptala se: „Je to padlé na hlavu, co?“

„Ale kdepak,“ odpověděl jsem.

Pohodila svými dlouhými blonďatými vlasy. „Nemyslím to samozřejmě úplně vážně. Je to spíš taková hra.“

„Chápu,“ řekl jsem.

Ona ještě dodala: „Ale kolikrát si člověk může říct, že unikl jisté smrti?“, a rozesmála se nádherným, osvobozujícím smíchem. „No nemyslíte?“

Přijal jsem tu hru a řekl, že má pravdu. A že jí k tomu gratuluji.

Pak jsem se zeptal: „Mohl bych vás pozvat na kávu?“

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít