Psáno z fleku

37 minut

Číšník nám přinesl večeři. Podívala jsem se na Johnův talíř, kde byl půllibrový středně propečený biftek.

Řekla jsem mu: „Tahle šílenost ti zkrátí život o 37 minut. Četla jsem to v Timesech.“

Obrátil oči v sloup a řekl, že mám zase jednu z těch nálad, kdy mu chci zachraňovat život.

Řekla jsem: „Promiň, že jsem měla tu drzost tě seznámit s vědeckými fakty.“

Odpověděl něco v tom smyslu, že jak se tak dívá na můj krevetový salát, tak si dobře vzpomíná, že jsem po podobných pokrmech už několikrát strávila půl noci na záchodě, a tedy absolutně neví, proč ho obtěžuji nějakými směšnými 37 minutami.

„Protože chci, abys prožil hezký a dlouhý život,“ podotkla jsem ještě, čímž jsem považovala naši konverzaci na toto téma za uzavřenou.

On zjevně nikoliv, vždycky se zamiluje do svých často nevkusných vtípků, a má pak nutkání je donekonečna rozvíjet. Takže řekl: „Miláčku, ale mně je opravdu jedno, jestli až mě to jednou klepne, tak to bude před šestou, anebo v půl sedmý!“ a sám se té demagogické hlouposti upřímně zasmál.

John se směje dost iritujícím způsobem, tak jakoby zvláštním způsobem hýká, a když má přitom ještě plná ústa polosyrového masa, není to zrovna hezký pohled.

Nenechali jsme si tou drobnou roztržkou zkazit večeři. Jsme spolu už příliš dlouho, aby naše sem tam intelektuálně vyhrocené diskuse někdy přešly ve skutečnou hádku.

Vypili jsme láhev slušného červeného, John zaplatil účet a vydali jsme se taxíkem domů. Cestou jsme se stavili v obchodě na rohu, kde si John koupil doutníky a láhev bourbonu, což pochopitelně udělal schválně, protože ví, že kouření a pití destilátů rovněž neschvaluji. Ale nenechala jsem se vyprovokovat.

Kolem jedenácté jsme se dostali domů. Bydlíme v bytovém domě na 71. ulici, na druhém konci dál od parku, ale stále v hezké čtvrti. Čímž se dostávám k tomu, proč vlastně tohle všechno vyprávím.

Zločinnost v naší části Manhattanu je nízká a co se týče násilné kriminality, pak díky Bohu téměř nulová. Myslím, že v tomto ohledu udělali kromě Boha hodně taky poslední dva starostové, ale to sem nepatří a já nechci zdržovat politikou.

Náš dům má vrátného a smlouvu s bezpečnostní službou, která dělá opravdu dobrý džob, takže například nepamatuju, že by nám někdy v posledních deseti letech vykradli sklep. Dřív, v osmdesátých a devadesátých letech, když s námi ještě bydlely děti, se to stávalo celkem běžně.

V předsíni jsme si svlékli kabáty. A zatímco John prohlásil, že jde do obýváku pustit televizi, tak já v tichosti zamířila na záchod, protože je fakt, že mě ten krevetový salát zase trochu prohnal, a nechtěla jsem, aby měl John pocit nějakého laciného morálního vítězství.

A byla jsem zrovna v koupelně, když jsem slyšela ten výstřel. Policie mi později vysvětlila, že ten lupič byl jakýsi imigrant závislý na drogách, no já vždycky tvrdím, že by demokrati měli být v těchto věcech důslednější a problém nelegálních přistěhovalců líp řešit. Ale to už sem zase tahám politiku, což jsem nechtěla.

Samozřejmě mě ten výstřel pořádně vylekal, ale nejsem nějaká poplašená slepice, abych se zavřela v komoře a klepala se strachy. A tak jsem z koupelny rovnou zamířila do Johnovy pracovny, jelikož vím, že tam má ve stole ve druhém šuplíku odspodu revolver. S ním jsem pak opatrně vyrazila do obýváku.

Ten lupič byl takový chudinka, dobře o hlavu menší než já nebo John, ale nenechala jsem se tím nějak ovlivnit. Otevřela jsem dveře do obýváku přesně v momentě, když měl v ruce Johnovu peněženku a vyndaval z ní hotovost, a protože s revolverem umím celkem obstojně zacházet, tak jsem mu bez váhání vpálila kulku mezi oči.

Byl mrtvý na místě, to bylo jasné. Ale bohužel ani John na tom nebyl líp. Seděl legračně zhroucený na sedačce v obýváku, vedle něj byla neotevřená láhev bourbonu a krabička doutníků, a v hrudníku měl díru jako vrata. Když jsem si k němu sedla, tak ještě trochu chroptěl, ale bylo jasné, že je po něm.

Podívala jsem se na něj, hlavou se mi prohnalo těch čtyřicet let, co jsme spolu prožili, i ten dnešní večer, o kterém jsme neměli nejmenší tušení, že bude náš poslední.

A řekla jsem mu: „Vidíš, ty idiote, kdybys měl těch 37 minut, tak jsme se mohli ještě společně podívat na Daily Night Show, já dobře vím, jak ten pořad máš rád.“

Pak jsem sáhla po telefonu, že zavolám policii.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít