Psáno z fleku

Dobrý člověk ještě žije

Lidi se dělí na dva druhy. Ty první, když je na dálnici předjede drahej bourák dvoustovkou, tak si v duchu řeknou: „Ježišmarjá, hlavně aby se tomu chlápkovi nic nestalo!“, zatímco těm druhejm bleskne v hlavě: „Kéž by ses zabil, ty debile!“

Kamarád Márty patří mezi ty první. Mezi ty druhý patří všichni ostatní lidi. Tedy aspoň ty, co znám.

Márty je zkrátka hodnej člověk. Pořád se zajímá, jestli se ostatní mají dobře a jestli náhodou něco nepotřebujou. On je prostě ten týpek, kterej přispívá na charitu, v tramvaji pouští sednout ženský padesát plus a za každejch okolností převádí slepce na druhej chodník. A to i v případě, kdy na druhej chodník jít nepotřebujou, teda jestli mně rozumíte.

My kámoši jsme se Mártyho vždycky ptali, proč to jako dělá. Jestli je „blbej, nebo navedenej“, jak říkal jeden vostřejší maník z naší party, anebo jestli za tím není náhodou nějakej rafinovanější plán, jak napadalo nás ostatní. Třeba jestli hodný kluci nemají větší štěstí u holek.

Ale Márty trval na tom, že na tom nevidí nic divnýho, že je prostě takovej. Řekl: „Já věřím tomu, že když budu konat dobro, tak se mi to dobro nějakým způsobem vrátí, protože platí zákon zachování dobra. I zla. To je prostě teorie karmy,“ řekl, a my se tvářili, jako že mu rozumíme.

Jenže Márty neměl v životě moc štěstí. Jeho rodiče se zabili v autě, když mu bylo devět, a pak ho vychovávala babička, která prohrála všechny prachy na hracích automatech. Čímž pádem bydlel u strejčka, ale pokud vím, tak toho zavřeli za pedofilii. Nebo za daňový úniky, už si to moc nepamatuju. Každopádně to nechci hodnotit, je to Mártyho život, a já mám zásadu, že se ostatním lidem do života nemontuju.

Po studiích začal Márty pracovat v jedný menší firmě, a v zásadě nikoho z nás nepřekvapilo, že po dvou měsících zkrachovala. „Fakt nevím, co udělala špatně!“, řekl udiveně Márty, když nám to pak líčil v hospodě, a ten maník z naší party řekl: „No nejspíš to, že tě zaměstnala!“, ale my ostatní jsme ho okamžitě začali kopat pod stolem, takže si toho Márty vlastně ani nevšimnul.

Pak těch firem Márty vystřídal víc. Vždycky byl na začátku plnej energie, říkal: „Teď je to fakt to pravý vořechový, podle mě tahle  firma změní svět!“, ale končilo to tím, že se divil, co se pokazilo.

Mysleli jsme si, že aspoň bude mít štěstí v soukromým životě. Našel si nádhernou holku a byla to láska vesmírnejch rozměrů. Nikdo neměl nejmenší tušení, jak se mohlo stát, že Mártymu už dva roky po svatbě utekla s bazénářem.

Pro nás ostatní se Márty stal záhadou. Často jsme probírali, jak je možný, že má takovej pech. A přitom je to nejhodnější člověk na světě! Chodil na brigády do Jedličkova ústavu, přispíval každej měsíc asi osmi nadacím a kdyby nebydlel v paneláku v jedna plus jedna, tak si už přisvojil snad dvacet opuštěnejch psů hledajících novýho pána.

Co se týče konání dobra, neznal ten člověk podle mě míru.

A když jsme se o tom tuhle v hospodě zase bavili, samozřejmě jakmile odešel na hajzl, tak jeden z nás řekl: „Ty vole, mě někdy napadá, jestli Márty není světec?“, a když viděl, jak na něj blbě vejráme, tak dodal: „No chápete, jako třeba Matouš, Václav nebo Jan.“ A někdo mu odpověděl: „No ty vole, ty jsi teda mudrc, a když je teda svatej, tak to znamená co?“

Na což jsme všichni akorát pokrčili ramenama. A už ani nevím, koho napadlo sáhnout Mártymu do bundy, kterou nechal přehozenou přes židli, a vytáhnout z kapsy peněženku. „Co blbneš, vole?“, zeptal jsem se toho maníka, ale on v peněžence zalovil a k našemu překvapení vytáhl pět tisícovek.

„No ty vole,“ řekl jsem, „chodí si po světě celkem vyvatovanej,“ protože mi došlo, že já mám zrovna teď v peněžence tři nažehlený dvoustovky. Jako ne že bych byl závistivej, ale zdálo se mi nefér, že se tu zastávám někoho, kdo má víc prachů než já.

Tu škváru jsme si rozdělili. Ale měli jsme z toho blbej pocit, teda trošku, a když se Márty vrátil, tak někdo z nás řekl: „Ty vole, kdybys někdy chtěl pomoct s těma svejma humanitárníma aktivitama, tak se na nás spolehni!“

A Márty, celej dojatej, řekl: „Dík, kluci, já jsem vždycky věděl, že se dobro nemůže vypařit, a je jen otázkou času, kdy se vyjeví v celý svý síle.“

Načež mě napadlo: „No potěš, on je snad vážně naprostej debil.“

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít