Psáno z fleku

Dokonalej zločin

Čím dál víc jsem ho nesnášel. Byl to přesně ten týpek, kterej nás normální chlapy neskutečně vytáčí. Namachrovanej, s takovým tím věčně ironickým úsměvem a s nápisem „Jsem v pohodě a klidně se z toho všichni poserte“ na čele.

No ty vole, proč je jako v pohodě, když my zvládáme ty naše zatracený životy tak leda s jazykem na vestě? Může mi někdo vysvětlit, proč největší štěstí mají tyhle frajírci, co mají všechno a každýho na háku?

Pro mě je strašný úsilí ráno jen vylízt z postele a prolízt koupelnou, aniž bych se rozbrečel z pohledu na svůj strhanej obličej. A on? Vylejzá v sedm ráno z helikoptéry na vršku nějakýho podělanýho alpskýho ledovce, nandavá si lyže a píše na Facebook, že mu nemáme volat ani psát, že teď pojede dvě hodiny v prašanu.

Což uvádím jako příklad, může v sedm ráno zrovna tak sedat do džípu v Keni na safari, potápět se v Karibiku s bílejma žralokama nebo ležet v posteli vedle modelky se smlouvou s Christian Dior. Čímž se dostávám k další globální světový nespravedlnosti. Všimli jste si, jak po těchhle zšenštilejch figurkách pálí ženský?

My takzvaně slabšímu pohlaví držíme dveře do restaurací, nosíme tašky s nákupem a když už u nějaký náhodou zůstaneme přes noc, tak jako trotlové na hajzlu přičinlivě zvedáme prkýnko. Aby si náhodou nemyslely, že jsme nějaký bezohledný šovinistický prasata. Zatímco oni jim to prkýnko pomočí a ještě se za to dočkají obdivu. Neptejte se mě, proč to tak je, prej mají nějaký pižmo.

A víte, co je nejhorší? Že místo abysme my chlapi tyhle zmetky vyloučili ze slušný pánský společnosti, tak se chováme jako nějaký buzny a můžeme přetrhnout, aby s náma kámošili. Jako bysme doufali, že na nás dopadne odlesk toho jejich pohodovýho šajnu a že i my budeme mít život na háku. Jo leda tak hovínko, milí kamarádi.

To byl přesně můj vztah s ním. Mohl jsem si ho prostě přestat všímat, bylo by to snadný jako lusknutí prstů. Ale to já ne, asi se mi zdálo, že je zábavnej a že by mně ten jeho humor chyběl. No nejsem debil? Každopádně byla jen moje chyba, že jsem to nechal dojít tak daleko, až už zbejvalo jediný řešení. Oddělat ho.

Byly různý možnosti, třeba z něj někde v tmavý uličce nechat vykopat duši anebo mu ustřelit palici, ale to se mi zdálo zbytečně melodramatický. Takže jsem se rozhodl mu trochu poštelovat jeho sporťáka, asi jste si už domysleli, že měl v garáži porsche, no a pokud vlastníte něco takovýho, tak s tím nejezdíte maximální povolenou rychlostí. To pak stačí šikovně povolit pár šroubů nebo nastřihnout hadičku s brzdovou kapalinou.

Nebudu zdržovat podrobnostma. Omezím se na informaci, že to napálil ve stotřicítce do železničního viaduktu v Modřanech, to prosím bylo ve městě, takže když policajti změřili brzdnou dráhu, tak nevěřícně kroutili hlavama, „No to mě pokakej záda,“ řekl nadstrážmistr od dopraváků, jen to teda řekl víc vulgárně, a jeho kolega pokejval hlavou: „Úplnej magor, no ale znáš magory z těchle auťáků, ty mají v hlavě nakakáno,“ a taky to řekl víc sprostě.

Čímž to bylo vyřešený a já měl od něj konečně svatej pokoj. Byla to neskutečná úleva, dopsat povídku bez toho zšenštilýho kašpara. Moment, já jsem vám neřekl, že on byl postavou v jedný z mejch povídek? Tak vám to říkám teď. A nedivte se, to se tak někdy semele, že se vám v povídce vyskytne člověk, kterýho fakt nesnášíte, a je pak strašná makačka se ho elegantně zbavit.

Samozřejmě jsem se zapřísahal, že už tyhle vyšinutý charaktery do povídek dávat nebudu. Zbytečně mě to vytáčí, o tom žádná, a ono je vůbec lepší psát o lidech, co se jim dvakrát nedaří. Je to taky mnohem větší literatura. Příběhy úspěšnejch lidí s klikou, s prominutím, z prdele nejsou nic jinýho než brak, to ví každej gymnazista.

Ale to jsem ještě nemohl tušit, že se tam přimotá ten doktor ze záchranky, jo, myslím toho hezounka, co mýho hrdinu vytáhl z ještě hořícího auťáku a chtěl ho začít oživovat, ale to bylo zbytečný, protože byl stejně na místě mrtvej. Tak se opřel o sanitku, odfouknul si vlasy z čela a zapálil si cigaretu.

A to už se k němu přitočila jedna mladší ženská, co tam stála s ostatníma čumilama, a řekla mu: „Teda pane doktore, já vás pozorovala, jak jste se vrhnul do těch plamenů, vy musíte bejt ohromně statečnej!“, a on řekl: „Mladá paní, co děláte dneska večer?“, načež se ona celá začervenala a řekla: „Proč se ptáte, pane doktore?“, a on se k ní naklonil a zašeptal: „Protože si večer potřebuju vysouložit mozek z hlavy, po tomhletom!“ a asi vám nemusím vykládat, že mu naškrábala propiskou na bílej plášť svou adresu.

Bejt spisovatel je strašně nevděčná práce, to si nikdo neumí představit.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít