Psáno z fleku

Dovoz je v ceně

Když ráno přišel k autu před domem, čekal tam nějaký muž. Vlastně ani nevěděl, že čeká na něj, ale ten člověk k němu zamířil a zeptal se ho: „Jste pan Kačaba?“

Pečlivě si ho změřil. Nevypadal nebezpečně, ale ani zvlášť sympaticky. Mohl to být nějaký obchodník nebo někdo z těch otravných lidí, co dělají na ulicích průzkumy. Ale taky to klidně mohl být nějaký šílenec. Ono se to těžko pozná. Raději odpověděl otázkou: „Proč se ptáte?“

„Protože tu na vás čekám,“ řekl muž.

Pomyslel si, že je to pěkně hloupá odpověď. To přece vidí, že na něj čeká, nebo ne? Ale jeho samozřejmě zajímalo, proč na něj čeká a co je zač. Což také muži řekl.

„Panebože, já se ani nepředstavil,“ chytil se chlápek za hlavu a dodal: „Jsem Bláha. A já jsem si vás včera koupil.“

Kačaba si myslel, že se přeslechl: „Vy jste si mě co?“

„Koupil,“ zopakoval Bláha a sáhl do aktovky. „Tady mám od vás doklady, záruční list a samozřejmě doklad o zaplacení.“ Vytáhl igelitové desky s nějakými papíry.

Panebože, takže je to šílenec, blesklo hlavou Kačabovi, a rozhlédl se, aby vyhodnotil případné nebezpečí. Bylo poměrně brzy ráno, chvíli po sedmé, ale protože bydlel v rušné čtvrti, tak na ulici bylo celkem dost lidí. Bláha byl o hlavu menší než on, takže fyzicky z něj obavy neměl. Ano, mohl mít u sebe zbraň, ale ani to nebylo moc pravděpodobné. Takže se Kačaba rozhodl, že muže prostě odstrčí a co nejrychleji nastoupí do vozu.

Bláha se ještě stačil zeptat, „Chcete si ten paragon zkontrolovat?“, ale vzápětí byl překvapen razancí, s kterou ho Kačaba odsunul od dveří svého auta.

„Nezlobte se, ale já nemám na hlouposti čas,“ řekl Kačaba a sedl si za volant.

Ještě slyšel, jak Bláha spíš pro sebe než jemu kňouravě říká, že to je za dobrotu na žebrotu, že mu nabízeli bezplatný dovoz, ale že někde v časopise četl, že probíhá za nedůstojných podmínek. Úplnej magor, potvrdilo se Kačabovi.

„Uvidíme se zhruba za hodinu,“ slyšel ještě Bláhu, když zavíral dvířka, a to ho tak vytočilo, že ještě stáhl okénko a zavolal na něj: „O tom tedy pochybuju, ty blbe!“ byť jinak nebývá hrubý, a to zejména na veřejnosti, a šlápl na plyn.

Naštěstí nebyla zácpa, takže do práce dorazil včas, přesně na osmou, jak to měl rád. Kačaba pracoval jako IT manažer ve středně velké firmě a už tak nějak z pozice své funkce měl rád, když vše fungovalo tak, jak má.

Jenže dnes mu tento uspokojivý pocit nebyl souzen. To už poznal z nervózního výrazu paní Kláry v recepci. Řekla ustaraně: „Pane Kačabo, máte tu návštěvu!“ a hlavou ukázala doprava, kde stáli dva uniformovaní policisté.

Ten o něco starší řekl: „Kačaba?“, což Kačabu pochopitelně rozčílilo, protože pro toho hejska v uniformě byl přece „pan Kačaba“, a tak s přehnaným důrazem na titul řekl: „Ano, jsem inženýr Kačaba.“

Policisté se podívali jeden na druhého, pokývli, a pak než bys řekl švec, s rychlostí, která se vzhledem k jejich lemplovskému výrazu zdála až neuvěřitelná, vytáhli odněkud síť a hodili ji na Kačabu.

Ten stačil ještě vykřiknout „Co si to dovolujete?“, ale síť byla zjevně profesionálním, dobře navrženým výrobkem, protože po dvojím rychlém utažení ležel Kačaba na zemi, nemohl se ani hnout a byl rád, že je rád.

Ten starší řekl: „Asi tak za hodinku pro vás přijede transport a odveze vás…“, zalistoval v papírech, "… k nějakému Bláhovi.„

Kačaba se začal rozčilovat, co je to nesmysl, požadoval, aby ho okamžitě pustili, dokonce ještě vyvinul jakési úsilí se ze sítě dostat, ale tím jen utáhl popruhy a cítil se hůř.

Paní Klára se mezitím rozplakala. Ten mladší řekl: "Nebojíte se? Nemáme vám ho radši uspat?“, a poklepal na uspávací pistoli u pasu, ale paní Klára vehementně zakroutila hlavou, že se samozřejmě nebojí a že je jí to celé jen strašně líto.

A když odešli a ona se trochu uklidnila, tak řekla: „Ani jsem nevěděla, že už s tím začali.“

Kačaba ležel v sítí na zemi a řekl: „Začali? S čím sakra měli začít?“

„S prodejem občanů,“ řekl paní Klára. „Vy jste o tom neslyšel? Minulej měsíc o tom hlasovali v parlamentu.“

„Já ty kraviny nesleduju,“ řekl Kačaba, který politiku neměl nikdy rád.

Takže mu paní Klára vysvětlila, že vláda vzhledem k vysokému státnímu dluhu rozhodla, že nabídne část občanů k prodeji. V první fázi se jednalo asi o deset procent obyvatelstva, zejména svobodných mužů ve středním věku, převážně z nižších a středních příjmových skupin. Ministr financí se zaručil, že deset procent by k nakopnutí ekonomiky mělo stačit a že k dalšímu prodeji snad nedojde.

„Ale komu ty lidi… myslím nás… jako prodávají?“ zeptal se Kačaba, a paní Klára odpověděla: „Tomu, kdo na to má. Ono je to… tedy vy jste… strašně drazí.“

Chvíli mlčeli a Kačaba se zeptal: „Máte tušení, co se mnou ten člověk bude dělat?“

Paní Klára pokrčila rameny, že je to asi různé. V televizi říkali, že si lidé kupují spoluobčany nejčastěji na domácí práce, ale také například na hraní dětem.

Asi za půl hodiny telefonovali z vrátnice, že ti chlapi s malým náklaďákem pro Kačabu už jsou tady.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít