Psáno z fleku

Hlavně nezapomenout na dýško

Seděl u stolku ve sportbaru na Hlavní ulici. Čtvrté pivo odmítl, takže mu servírka za pár minut přinesla na stůl malé kožené desky. „Tady je váš účet. Ale nemusíte spěchat,“ řekla, jakoby jí záleželo na tom, aby ještě co nejdéle poseděl.

Podíval se na účtenku. Stálo tam necelých pětadvacet dolarů. Za tři piva docela dost, pomyslil si, a sáhl do kapsy pro peněženku. Z ní vytáhl štoček nažehlených stodolarovek, pečlivě jich pět odpočítal a vložil do desek.

Chvíli trvalo, než se servírka zase objevila. Ukázala na desky, jestli si je už může vzít, a on přikývl. Kolik je uvnitř, samozřejmě neviděla. „Budete si přát přinést drobné?“, zeptala se, zase s tím milým úsměvem. Nedělala tuto profesi prvním dnem, takže věděla, jak zabojovat o co největší spropitné.

„Ne, to je v pořádku,“ řekl.

„Moc díky a přeju hezký den!“ řekla.

Netrvalo to ani pár minut a byla zpátky. „Promiňte, ale asi došlo k omylu.“ Položila na stůl otevřené desky s pěti svítícími stodolarovkami.

Řekl: „Promiňte, ale nechápu?“

Zavrtěla hlavou, že je tedy asi nechápavý, a prstík s červeně nalakovaným nehtem zabodla do účtenky na sumu USD 24.62. Pak ukázala na bankovky a podívala se na něj, jestli je mu to už jasné.

„Ano, vidím dobře. Je snad něco v nepořádku?“, zeptal se.

Teď už vyloženě rezignovaně vzdychla, a tónem, jakoby mluvila s retardovaným dítětem, nahlas řekla: „Pět set dolarů. Za tři piva. To je moc.“

Mluvila možná zbytečně nahlas, protože lidé u okolní stolků ztichli a začali poslouchat. Nevěděli, v čem je problém, ale jak už to v podobných případech bývá, nechtěli, aby jim něco uteklo.

„Mně přijde hodně i pětadvacet dolarů,“ pokrčil rameny. Chtěl říct něco ve smyslu „zvlášť v téhle zapadlé díře“, ale měl vychování, a tak mlčel.

V tu chvíli se od baru přiklátil vysoký, asi třicetiletý muž. „Sally, nějakej problém?“, zeptal se.

„To je dobrý, Johny,“ odpověděla.

„Snažil jsem se tady slečně Sally vysvětlit, že pětadvacet dolarů za tři piva je poměrně hodně,“ řekl zákazník Johnymu.

Ten se k němu naklonil a řekl: „Chlapče, když nemáš v tomhle podniku na pivo, tak si ho nedávej!“, a z jeho dechu bylo zřejmé, že sám těch piv vypil určitě víc.

„Říkala jsem, aby ses do toho nepletl, Johny!“, řekla servírka.

„Tak ať zaplatí a vypadne!“ řekl Johny, trochu dotčený tím, že Sally dostatečně neoceňuje jeho pomoc.

„On zaplatil,“ řekla Sally a ukázala na stůl, kde v černých otevřených deskách bylo oněch nešťastných pět stodolarovek.

„Nezlobte se, ale já už budu muset jít,“ řekl muž a začal se sbírat k odchodu.

Johny upřeně pozoroval peníze na stole a řekl: „Co to je za prachy?“

„Johny, fakt mě štveš,“ řekla mu Sally, a muži, který si mezitím už oblékal sako, řekla: „Vy nikam nechoďte. Ty peníze si nemůžu vzít.“

„Dal jsem vám je. Proč byste nemohla?“, zeptal se.

Ale to se do toho zase vložil Johny. „Tak moment. On ti dal těchhle…“, vzal do ruky bankovky, nevěřícně je přepočítal, a přísně se na ni podíval, „… těchhle pět set dolarů?“

„Nevidím v tom problém,“ řekl muž. „Snad je jen moje věc, co udělám se svými penězi.“

„No ale já v tom vidím problém! A to jako zatracenej problém!“, řekl popuzeně Johny, teď už dostatečně hlasitě, aby zaujal osazenstvo celého sportbaru.

„Prokristapána, Johny, nemůžeš se sebrat, odkýblovat se zpátky k baru a dál tam chlemtat to svoje pivo?“ řekla Sally.

„Já si za svoje pivo platím,“ řekl dotčeně, byť nelogicky Johny. Pak si uvědomil, že problém se už poněkud posunul, a dodal: „Ale ne takový prachy!“

Sally po něm střelila naštvaným pohledem, ať už konečně mlčí, ale asi si to vyložil špatně. „Dávám ti taky docela vysoký spropitný, ale ne až tak. A to spolu sakra spíme!“ řekl s bolestnou výčitkou v hlase Johny.

„Opravdu už půjdu,“ řekl muž.

„Vy seďte, než se to vyřeší,“ řekla mu Sally, obrátila se na Johnyho a dala mu facku: „Co si tím chtěl jako říct? Že mi dáváš spropitný, abych s tebou spala?“

Johny se zakymácel, protože měla páru, a defenzivně zablekotal: „A to mi chceš jako namluvit, že ti tenhle člověk dává dýško pět set dolarů jen tak? To si myslíš, že jsem úplnej blbec, abych tomu věřil?“

„Čtyři sta sedmdesát pět dolarů,“ řekl muž.

„Cože?“ vykolejilo to Johnyho.

„Výše spropitného byla čtyři sta sedmdesát pět dolarů a nějaké centy, nikoliv pět set dolarů!“

Johnymu se o tom nechtělo přemýšlet, a tak udeřil na Sally: „Chci vědět, co jsi s tím pitomcem měla. A to hned!“

Jenže na ni toho bylo právě tak dost a vykřikla: „Buďte zticha! Oba!“ Sebrala ze stolu pět stodolarovek a vrazila je muži do ruky. „Vemte si to a koukejte odsud zmizet.“ A Johnymu řekla, že klidně může jít s ním.

„Sally!“ zavyl nešťastně Johny. „Ty přece víš, jak tě miluju!“

Štamgasti v hospodě polohlasně přitakali, že to je známá věc a že to vědí i oni. Johny ji opilecky objal, což Sally obměkčilo a vlastně i dojalo. „A můžeš mi říct, proč tak zbytečně vyvádíš, ty pitomče?“ řekla už docela něžně.

Muž dal svých pět stodolarovek zpátky do peněženky a vyšel ven na chodník. Od víkendu to bylo už po čtvrté, co pil pivo v hospodě zadarmo. Tenhle trik s pěti stodolarovkami byl jeden z nejlepších, které za poslední roky vyzkoušel.

Napadlo ho, že je tak spolehlivý, že by ty stovky klidně mohl používat pravé, a nikoliv falešné.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít