Psáno z fleku

Konečná stanice, prosíme vystupte

Vlak metra se se skřípěním zastavil. Bylo to v tunelu mezi stanicemi. Občas se to stávalo, takže většina cestujících zvedla oči od knížky, nebo se zvědavě rozhlédla, ale nevěnovala tomu valnou pozornost.

Muž sedící zhruba v polovině vagónu sáhl do igelitové tašky s nápisem Billa a vytáhl z ní pistoli. Znalec by poznal slavnou poloautomatickou Glock 20, která byla i ve výzbroji FBI, avšak žádný znalec ve vagónu neseděl.

První si zbraně povšimi dva teeanegeři sedící naproti. „Ty vole,“ řekl jeden druhému nevěřícně. „Ten magor naproti má bouchačku.“

„Hustý!“, vydechl vzápětí ten druhý, ale nebylo to tím ležérním tónem, který jsme zvyklí od mládeže slovo „Hustý!“ slýchat, nýbrž to znělo překvapivě tiše a s obavami.

Posléze pistoli zaznamenali starší manželé sedící po směru jízdy šikmo napravo, dále muž stojící u dveří, dvě dívky v přední části vozu, muž s knížkou proti nim i tři cizinci diskutující v cizí řeči, pravděpodobně italštině.

Informace o muži s pistolí se přelila vnitřkem vagónu jako vlna. Lidé, kteří si pistole všimli, se začali chovat nervózně, poposedávali na sedačce nebo něco říkali tlumeným hlasem, a upozorňovali tak i své sousedy, že se děje něco neobvyklého. Bylo to jako řetězová reakce.

Během několika vteřin prakticky všichni zbraň ve voze zaregistrovali. Zanechali všeho, co dělali, a tvářili se znepokojeně nebo i vyděšeně. Výjimkou byli dva milenci v zadní části vozu, kteří se vášnivě líbali a o okolním světě neměli nejmenší tušení.

Klidně a vyrovnaně vypadal také muž s pistolí. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, byl oblečen do džín a kožené bundy, tvářil se soustředěně. Kdyby v ruce nedržel zbraň, asi by se mu žádné větší pozornosti od ostatních nedostalo.

Ale v jeho klidu bylo cosi znepokojivého. Zvlášť když igelitku položil vedle sebe, aby se mu uvolnila druhá ruka, a natáhl závěr. Zdálo se, že zlověstné cvaknutí zaznělo ve voze snad až s ohlušující intenzitou.

„Panebože, on nás tady všechny postřílí!“, neudržela se starší žena, která se vzápětí chytila za pusu.

„Psst,“ zasyčel na ni muž u dveří. Manželka z páru starších manželů se však rovněž neovládla a řekla nahlas: „Proboha, vezměte mu tu pistoli někdo!“ Její muž zavřel oči, aby bylo jasné, že on to nebude.

„Na co čekáte? Zavolejte policii!“, zvolala asi čtyřicetiletá blondýna, která si dosud četla barevný časopis.

„To těžko, ty krávo, když tu není signál,“ ozvalo se z opačné části vozu. Asi to řekl intelektuál v manšestrovém saku, který držel v ruce čtečku značky Kindle. Ale zda to byl opravdu on, nevíme jistě, protože se tvářil nezúčastněně.

Teenageři sedící přímo proti muži se na sebe podívali. Pak se ten s dlouhými vlasy zvedl. Lidé ve vagóně ho napjatě pozorovali, asi s nadějí, že se na muže vrhne a odzbrojí ho. Kdy jiný by to měl udělat než tento mladý s silný hoch?

Ale v tom je zklamal. Pouze se sebral a rychle odkráčel do co nejvzdálenější části vagónu. Jeho kamarád ho následoval.

„To jsou mi hrdinové,“ řekl polohlasem muž u dveří, ale sám se nepohnul ani o píď. „Leda toho chlápka naštvou,“ přisvědčil mu tiše muž stojící vedle. Všichni vyčkávali, co se stane.

Cizinci pochopili, že muž se zbraní nepatří k běžnému koloritu pražské hromadné dopravy, a sledovali vše s částečně zvědavými a částečně vystrašenými výrazy.

Muž s pistolí se na nikoho nepodíval. Občas pistolí zamířil na nějaký předmět, třeba tyč nebo přepážku u dveří, a pusou udělal zvuk napodobující výstřel. Ale nikdy nemířil na lidi.

Pak se vlak metra zase rozjel, s podobně skřípavým zvukem, jako se předtím zastavil. Lidem ve vozu se částečně ulevilo, protože aspoň něco se vrátilo k normálu. A ta pravá úleva přišla, když vlak začal brzdit, vyjel z černého tunelu a chystal se zastavit ve stanici.

V tu chvíli vložil muž hlaveň do úst a zmáčkl spoušť. Všechny překvapilo, jak hlasitou ránu relativně malá zbraň vydala. Několik žen hystericky vykřiklo. Nikdo se ani nepohnul. Muž byl samozřejmě okamžitě mrtvý.

Vůz zastavil, otevřely se dveře a ozvalo se hlášení, že vlak dojel do konečné stanice a cestující jsou žádáni, aby vystoupili. Ale nikdo se k odchodu neměl. Všichni ve voze byli v šoku.

První se aspoň částečně oklepal muž u dveří. Řekl: „Měli bychom se dohodnout, kdo o tom poskytne rozhovor televizi!“ A rozhlédl se po ostatních, dávaje najevo, že on by to každopádně zvládnul.

Část cestujících vstala a shromáždili se u mrtvého muže, byť v uctivé vzdálenosti. Cítili najednou jakési zvláštní pouto, asi jako všichni lidé, kteří sdílejí stejný prožitek a silné emoce. Manželé se objali a několik lidí si podalo ruce a představili se.

Muž s knížkou řekl: „Měl jsem to celkem dost pod kontrolou. Kdyby se začal chovat nebezpečně, okamžitě bych po něm skočil.“ Někteří pokývali hlavou, že si to dokáží představit.

Starší manželé vyjádřili nad mužem lítost. „Musel se ocitnou v nějaké bezvýchodné situaci. Jen považte, taková strašná smrt.“

Intelektuál v manšestrovém saku nesouhlasně odfrkl a poznamenal, že ten člověk byl nejspíš psychopatický exhibicionista, takže vlastně zemřel šťastný. „Potřeboval publikum a my mu je poskytli. Vlastně nás zneužil,“ poučil ostatní.

Jen milenci se přestali líbat, vstali a vystoupili na peron. Nejspíš vůbec nepostřehli, co se ve vagónu stalo.

To už uběhla minuta nebo dvě, do vagónu zvědvavě nahlíželi cestující, kteří vystoupili z ostatních vagónů, a dorazil také řidič metra, který zvýšeným hlasem žádal lidi, aby mu uvolnili cestu. Kdosi vykřikl, že policie je snad už na cestě.

Lidé z našeho vagónu se stále drželi při sobě, ostatně věděli, že policie bude potřebovat jejich výpovědi. Jedna ze starších žen vydechla: „No tak hlavně že to dobře dopadlo. Však, děcka?“

Tělo mrtvého muže se svezlo ze sedačky na zem a kolem něj se začala tvořit kaluž krve.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít