Psáno z fleku

Nový model

Zavolali v pondělí dopoledne z recepce: „Paninko, máme tu pro vás tu zásilku!“, já se zeptala: „Jakou zásilku?“, a oni řekli: „Je to objednávka číslo 32446, poslyšte, všeho nechte a skočte si sem dolů, my nemáme čas se tady poflakovat.“

Takže jsem všeho nechala a běžela do recepce, dva chlápci v montérkách mi tam dali podepsat dodací listy, „Tady to máte!“, poklepali na velkou bednu složenou vedle vchodu, recepční chudák pokrčila rameny, ale to už byli na cestě pryč.

Na bedně bylo logo BestAssistants Co., což mi nic neříkalo, recepční celkem nepříjemně poznamenala: „Hele, ta bedna tady nesmí zaclánět moc dlouho!“, a já chtěla říct: „Ježišimarja, ale co s ní mám dělat? Dyť já si nic neobjednala!“, ale neřekla jsem nic a zavolala chlapům na správu budov, jestli by mi to nehodili nahoru.

No a za hodinu už byla bedna v mojí kanceláři. Zaklepala jsem na šéfa, který mi ráno jasně řekl, že bude dělat finanční uzávěrku a každému, kdo ho vyruší, tak „utrhne koule“, což se tedy na mě nevztahovalo, ale stejně jsem neměla moc dobrý pocit, že ho ruším.

„Co je?“, zvedl hlavu od papírů, pracuju pro něj jako sekretářka už patnáct let a být tak dlouho něčí sekretářka, to je skoro jako manželství, prožili jsme spolu všechno, na co si vzpomenete, ano, i tamto, na co jste teď pomysleli, ale to bylo dávno, když jsem u něj začínala.

„Šéfe, vy jste objednával nějakou velkou krabici?“, a on zvedl hlavu a řekl: „Ano, už to přivezli?“, a já řekla: „Stojí to tu u mě v kanceláři, a mimochodem, to jste mi nemohl říct, že jste něco objednával?“, načež on zamumlal cosi v tom smyslu, že mi to teda říká teď a že se snad tolik nestalo, což mě překvapilo, protože normálně takhle krotkej není, a já spíš čekala, že mi řekne, co je mi do toho a proč ho s tím vůbec buzeruju.

Každopádně mně dal číslo na servisní linku, kam jsem měla zavolat a objednat techniky, kteří tu věc smontují dohromady. Všimněte si, že stále píšu „tu věc“, protože jsem neměla nejmenší tušení, o co jde. Nemám překvápka ráda, vymínila jsem si, že všechny nové věci do kanceláře šéf konzultuje se mnou, počínaje kávovarem a konče kopírkou, přece jen je obsluhuju především já.

Ale šéf tvrdil, že tohle se mě netýká, což mě naštvalo, protože dobré sekretářky se samozřejmě týká všechno. Ovšem na to číslo jsem samozřejmě zavolala a ve čtyři odpoledne přijeli ti technici. Byla to jiná liga než ti dva, co bednu přivezli, tihle měli čisté bílé kombinézy a vypadali spíš jako vědci než nějací manuálové.

Hned se pustili do práce, nabídla jsem jim kafe i pivo, ale obojí odmítli, a ukázalo se, že jsou pěkně namyšlení, protože když jsem jim ze slušnosti položila pár otázek, například co říkají počasí nebo k čemu vlastně slouží ta věc, kterou tu montují, tak mi ten vyšší řekl: „Madam, nezlobte se, ale my se s vámi nemůžeme bavit, nemáme na to čas ani oprávnění,“ což bylo divné, no ale co chcete po lidech, kteří se živí šroubovákem a kleštěmi.

Přestala jsem si jich všímat, naprosto programově a demonstrativně, jen jsem sem tam po očku mrkla, jak jim jde práce od ruky. A málem jsem si sedla na zadek, když za čtyřicet minut prohlásili, že mají hotovo, a na zemi vedle vybalené krabice ležela ženská figurína. „Panebože, co to je?“, neubránila jsem se údivu, a ten menší chlápek řekl: „To je nová sekretářka vašeho šéfa, přece!“

Teprve v tu chvíli mi došlo, že ta umělohmotná coura vypadá přesně jako já, ovšem před patnácti lety, a vsadila bych se, že měla ve tváři podobné rysy jako já tehdy. Oni pak zavolali šéfa, ten přišel, podíval se na figurínu a řekl: „To by šlo, pánové, můžete ji aktivovat?“, a přitom dělal, jako bych tam vůbec nebyla, zatímco já seděla za stolem a provrtávala ho očima. V jednu chvíli se na mě málem podíval, ale rychle ucukl pohledem.

Když zmizel ve své kanceláři, tak jsem nahlas prohlásila: „Řekne mi někdo, co se tady vlastně děje?“, a jeden z těch techniků mi konejšivě řekl: „Prosím vás, hlavně netrojčete, přece musíte vědět, že jste už zastaralej a skoro nefunkční model!“, čímž mě teda docela naštval.

Byla jsem rozhodnutá si to nenechat líbit, zvlášť když mě ti dva gauneři popadli a začali strkat do krabice, z které vyndali tu zánovní fiflenu. Křičela jsem: „No to snad nemyslíte vážně, já nejsem žádná věc, abyste mě mohli vyměnit nebo se mě jednoduše zbavit!“, a byla jsem o tom na sto procent přesvědčená, přece takhle se k lidem nikdo nesmí chovat.

Ale pak ze mě vyndali baterie a moje poslední starost byla, jestli mě vyhodí do normálního, anebo tříděného odpadu. A jelikož do mého řídícího čipu už proudily fakt poslední zbytky elektrického proudu, tak vám ani neřeknu, které z těch dvou možností jsem dávala přednost.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít