Psáno z fleku

Potíže „pana Smithe“

Muselo to být, jak se říká, opravdu hodně velké zvíře. Přitom vypadal celkem nenápadně, na ulici v davu byste ho přehlédli. Zkrátka takový obyčejný padesátník.

Podle domluvy přišel v pondělí v podvečer, když už v ordinaci doktora Wollensteina nikdo nebyl. Pacienti ani perzonál, samozřejmě s výjimkou doktorovy asistentky. „Pan Smith,“ uvedla muže asistentka, a všichni tři věděli, že to není jeho skutečné jméno.

Wollenstein byl bez debat jedním z nejuznávanějších, ne-li nejuznávanější newyorský psychiatr. Absolutně nepřijímal nové pacienty, tedy s výjimkou těch, kteří se neodmítají. „Pan Smith“ byl takový pacient.

A po pravdě řečeno, jeho přijetí provázely hodně mimořádné okolnosti. Wollensteinovi zatelefonoval přímo americký prezident, který sice patřil k jeho přátelům, ale podobné záležitosti vždy zařizovali lidé z jeho okolí.

„Pane prezidente, cením si, že spolu můžeme mluvit, ale bylo to opravdu zbytečné. Vyšel bych vám vstříc, i kdybyste osobně nezavolal,“ ujistil ho zdvořile.

„Josephe, absolutně o tom nepochybuji. Ale toto je opravdu mimořádný případ, takže jsem se o to chtěl postarat sám,“ řekl prezident. „Nehledě na to, že je pro mě potěšení s vámi pohovořit,“ dodal.

To bylo zhruba před týdnem. Wollenstein požádal asistentku, ať se o „pana Smithe“ postará, a to se všemi náležitostmi VIP pacientů. Nutno podotknout, že všichni Wollensteinovi pacienti jsou v zásadě VIP, takže to neřeba zvlášť zdůrazňovat, ale když už se to udělá, jde o někoho vskutku výjimečného.

Když se ve dveřích objevil obyčejně vyhlížející „pan Smith“, byl Wollenstein lehce zklamán. V hloubi duše čekal významného světového státníka či někoho podobného. Dokonce i hollywoodská celebrita by byla zklamáním. Když někoho doporučí prezident, máte vysoká očekávání.

Ale pochopitelně žádné zklamání nedal najevo. „Rád vás poznávám. Posaďte se,“ nabídl muži pohodlné křesílko. Pacientům nikdy ruku nepodával, to patřilo k jeho rituálům. Ať už byli kýmkoliv a předcházelo je jakékoliv doporučení.

„Jaký jste dnes měl den?“ zeptal se.

„Děkuji, dobrý. A vy?“ řekl muž zdvořile, ale dostatečně odtažitě, aby dal najevo, že o zdvořilostní konverzaci nemá zájem, nebo na ni nemá čas, případně obojí.

Wollenstein by byl špatný psychiatr, kdyby to hned nepochopil. Řekl: „Jsem rád, že jste přišel. Chcete mi o sobě nebo o svých problémech něco říct?“

Muž řekl: „Nerad bych mluvil o sobě, pokud se nebudete zlobit.“ Neznělo to nafoukaně ani povýšeně, z čehož Wollenstein usoudil, že muž je opravdu mocný člověk.

„To naprosto chápu,“ řekl.

„A ano, mám velké problémy. V poslední době trpím hroznými depresemi.“

Wollenstein si pomyslel, že tyhle pacienty, kteří do ordinace přijdou s hotovou diagnózou, má nejradši. Většina lidí netušila, co to jsou deprese. Zaměňovala je s pocity smutku, osamění a bezvýchodnosti. „Zajímají mě vaše pocity,“ řekl.

Muž se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Víte, někdy jsou dny, kdy se na svět kolem sebe nemůžu dívat. Připadá mi zlý, bez logiky i bez lásky, nesmyslný. A zraňuje mě, že je to přitom svět, v kterém hraji tak důležitou roli… jestli tedy chápete, jak to myslím.“

Po pěti minutách rozhovoru musel dát Wollenstein muži za pravdu, že vykazuje doslova ukázkové příznaky klinické deprese. A bylo mu jasné, že jde o těžký případ, který si vyžádá agresivní medikaci.

Ovšem část jeho skvělých výsledků měla kořeny v tom, že i v takovýchto zjevných případech postupoval pomalu a obezřetně. Uvědomoval si, jak málo toho na rozdíl od jiných orgánů lidského těla o mozku víme, a byl dalek toho, aby nasazoval běžná antidepresiva v situacích, která si podle všeho vyžadovala subtilnější postup. Jak rád říkal, dával přednost přesně řízeným střelám před kobercovým bomardováním.

Negativem bylo, že jeho pacientům často bylo hůř, než se jim udělalo líp. Obával se, že to bude případ i „pana Smithe“. Ten v jednu chvíli řekl: „Někdy mám strach, abych nevyvedl něco hrozného.“

Wollenstein se pochopitelně zeptal, zda tím myslí to, že by si mohl ublížit. „Mám velký strach, že bych mohl. Sobě. Komukoliv,“ řekl muž. Vypadal klidně a mírumilovně, ale zároveň v tom bylo cosi znepokojujícího.

Asi po půlhodině Wollenstein „panu Smithovi“ řekl, že si uvědomuje, jak drahý je jeho čas a že můžou dnešní sezení končit.

„A dáte mi… nějaké prášky?“, položil muž otázku, která v tomto momentě padala v ordinaci často. Wollenstein měl v zásadě dvě odpovědi. Buď sáhl do skříně s léky a vytáhl lahvičku s dvaceti bílými tabletami, které vypadaly velmi přesvědčivě, ale ve skutečnosti neobsahovaly žádnou účinnou látku. Prostě byly obyčejným placebem. Anebo pacientům po pravdě řekl, že zatím neví, jak jim pomoci, ale že se na to pokusí přijít. A že se to mu to téměř jistě podaří.

„Pan Smith“ připadal Wollensteinovi dostatečně silný a inteligentní, aby zvládl tu druhou cestu. Ale každý psychiatr věděl, že si v těchto případech nemůže být stoprocentně jistý. „Snad se mi neoddělá,“ napadlo Wollensteina, když se s ním loučil, a ještě dlouho si pamatoval to čiré zoufalství a beznaděj, které byly viditelné v jeho očích.

Nepatřil ovšem k těm, kteří si takzvaně nosí práci domů. To dobrý psychiatr ani nemůže. V osm se sešel s manželkou v jejich oblíbené řecké restauraci na 58. ulici a v jedenáct se, v dobré náladě a skvěle najezen, už odstrojoval v jejich bytě s výhledem na Central Park. Byla opravdu krásná, skoro už jarní noc.

Proto ho překvapilo, když mu v kapse zavibroval mobilní telefon. Nebylo možné se na něj dovolat přímo. Jeho číslo brala asistentka, která věděla, že zejména v tuto noční dobu smí kohokoliv přepojit jen ve zcela mimořádných případech.

Tentokrát to byl prezident Spojených států.

„Josephe, doufám, že vás neruším,“ řekl. Ujistil ho, že nikoliv. Prezident neztrácel jeho ani svůj čas. Řekl: „Respektuji lékařské tajemství, ale nemohu se nezeptat, zda jste dnes vyšeřil… našeho společného přítele. Jak je na tom?“

Wollenstein na moment zaváhal, ale pak – jednalo se přece o prezidenta, hrome! – pravdivě odpověděl: „Není moc dobrý, musím bohužel říct.“

Prezident řekl: „To je zlé, velmi zlé. Bál jsem se, že mi to řeknete. Myslíte, že mu můžete pomoct?“

„Udělám pro to všechno,“ řekl psychiatr.

„Josephe, vím, že to nemusím zdůrazňovat a že to děláte u každého pacienta. Ale strašně vás prosím, abyste v tomto případě udělal vskutku maximum,“ řekl prezident. „Kdyby to nevyšlo, mohlo by to mít nedozírné následky.“

To znělo téměř výhrůžně. Wollenstein si vzpomněl na výraz „pana Smithe“, když od něj z ordinace odcházel, a v duchu zalitoval, že mu pro jistotu nedal nějaké běžné antidepresivum. Ale příčilo by se to jeho metodám. Řekl: „Bude to dobré.“ A pak, po krátké pauze, se zeptal: „Mohu vědět, kdo ten člověk vlastně je?“

Prezident neodpovídal. Dlouho neodpovídal. Až Wollensteina napadlo, zda se spojení nepřerušilo. Ale pak slyšel, jak prezident jasně a zřetelně řekl: „Je to Bůh, Josephe.“

Bylo to tak šokující a neuvěřitelné, že se k tomu už nevraceli, vyměnili si pár slov a rozloučili se.

Wollenstein si nalil velkou skleničku skotské a vyšel ze své pracovny ven na balkón. Jak už si dříve všiml, byla nádherná noc, ale teď na výhledu z padesátého patra bylo něco nezvyklého. Pak mu to došlo. V New Yorku je strašně nezvyklé, když ještě před půlnocí začne na východě svítat.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít