Psáno z fleku

Příběh fajnovýho člověka

Máme sami o sobě komplikovaný představy a vidíme se bejt složitejma, těžko popsatelnejma osobnostma, ale pravda je taková, že každýho z nás lze pohodlně popsat jedním, maximálně pár slovama.

Znáte to, už ve škole o někom říkáte, že „to je ten velkej“, případně „malej“, „tlustej“ nebo „brejlatej“, může to bejt taky „ten s bílým psem“ nebo „ten ze sídliště“. Někdy je to nespravedlivý, pamatuju se, že jsme kdysi měli spolužáka, o kterém jsme vždy mluvili jako o „tom blbým“, a on se nakonec stal jaderným fyzikem. Chybička se vloudí, to je jasný.

Já byl vždycky ten, co je „fajnovej“. Dobrej kámoš, spravedlivej a férovej, když bylo potřeba, taky smíšek, kterej ostatním zlepší náladu, prostě ten maník, kterej vždycky vidí sklenici spíš způlky plnou než poloprázdnou, ale na druhý straně chlápek, na kterýho je spolehnutí a o kterýho se ostatní můžou opřít.

Neskutečně skromnej, nikdy jsem nijak nezdůrazňoval, jak moc toho vím a v čem všem můžu ostatním pomoct, ale byl jsem po ruce, když jsem tam měl bejt, jako skála na pobřeží, která nekřičí do světa „Jsem tady a stavím se příboji!“, ale prostě tam stojí a všichni to vědí, jestli mi teda rozumíte.

Tak to bylo na základce, na gymplu i na vejšce, fajn kluk, kterýho mají všichni rádi, není to takový to vokázalý plácání po ramenou a přísahání na kamarádství na život a na smrt, ale spíš nekonečnej a tichej respekt, vždycky jsem tyhle věci uměl vnímat a i když jsem si na tom nijak extra nezakládal, tak jsem si to uvědomoval, a věděl jsem, že mě ostatní potřebujou a že jsem tam pro ně.

Nepotřeboval jsem bejt středem pozornosti, nemusel jsem bejt vždycky v hloučku ostatních, ale cejtil jsem, že jsem důležitou součástí jejich světa a že se spousta věcí točí kolem mě. Nehrál jsem falešný hry na „nejlepší kamarády“, dokonce jsem většinou seděl v lavici sám, protože jsem věděl, jak moc bych spoustu lidí zklamal, kdybych ukázal na jednoho jako na „toho“ kámoše.

Když jste v týhle pozici, musíte si dávat bacha, abyste lidem neubližovali. Stejný to bylo ostatně s ženskejma. Jsem z těch chlapů, do kterejch se ženský obvykle zamilujou na první pohled, poměrně často je to předmětem určitý závisti a nepochopení, ale kdo to poznal, tak ví, že je to zároveň velká odpovědnost. Čímž chci jen vysvětlit fakt, že jsem nakonec radši zůstal sám, protože není nic horšího než tu druhou bytost zklamat, a když je o vás takovej zájem, jako byl o mě, taky by spousta takovejch zklamání byla nevyhnutelná.

Na vejšce jsem byl nejchytřejší, ale netlačil jsem na pilu a snažil se nevyčuhovat, tyhle hry na nejlepší známky a červený diplomy jsou spíš pro ty, který si nejsou sami sebou jistý, a to já nebyl, jak vám už asi došlo. Stejný to bylo v práci, nikam jsem se necpal a našel si flek na jednom úřadě, odmítl jsem nabídky z velkejch firem, který byly ve vzduchu, ale já se o ně nechtěl přetahovat s lidma, který takový místo potřebovali víc, protože si musej pořád něco dokazovat.

Ona každá práce je takovej malej vesmír, a tak to bylo stejný i na úřadě, kam jsem nastoupil, plno ambiciózních, ale ve skutečnosti křehkejch a nesebevědomejch lidí, kterejm prostě nemůžete udělat, že byste s nima soupeřili o funkce a uznání, protože by to bylo stejný, jako kdyby se o kořist rval žralok s akvarijníma rybičkama. Takže klídek, oni věděli, že se na mě můžou spolehnout, když se dostanou do trablů, a já byl připravenej jim bez velkýho rozruchu pomoct. Prostě zase „ten fajn“ chlápek, jako vždycky.

Nebylo úplně jasný, proč jsem po deseti letech dostal padáka, znám lidi, který by asi tvrdili, že to byl od mejch šéfů projev strachu a nejistoty, že se mě prostě chtěli zbavit, protože věděli, že je můžu převálcovat, kdykoliv si vzpomenu, ale to si nemyslím.

Náhodou bylo chytrý a rozumný, že dali výpověď mně, a ne někomu z těch slabejch a nesvéprávnejch chudáků, který se mnou pracovali, taky kdo jinej dneska skončí na úřadě, když jsou všude takový možnosti, že jo. A mý šéfové dobře věděli, že já si novou práci vždycky najdu, kdežto jiný by s tím mohli mít problém a skončit třeba i na pracáku, dneska nikdy nevíte.

Odmítl jsem velkej večírek na rozloučenou, teda ne že by ho už mí bejvalí kolegové začali organizovat, ale já jim radši dopředu nahlásil, ať nic takovýho nedělají, protože jsem je nechtěl uvádět do rozpaků. Oni za nic nemohli a jejich životy pokračovaly v poměrně neveselejch kolejích.

A co se týče pracáku, tak tam jsem neskončil, v žádným případě bych slovo „skončil“ nepoužil, a ano, byl jsem se tam nahlásit a pobíral pak tu takzvanou podporu, ale to jen proto, že se mi zdálo férový nebrat míň schopnejm lidem pracovní místa, kterejch je v ekonomický krizi tak málo. Oni je potřebovali víc než já, kluci mýho typu si vždycky nějak poraděj.

Nemůžu říct, že jsem svůj byt už nezvládal platit, já s prachama nikdy neměl problém, což je asi zjevný. Myslím, že v tom bylo víc emocionální rozhodnutí, chuť zkusit si něco jinýho a potvrdit si, že přirozený lídři jako já si to svoje postavení uhájí i v extrémních podmínkách, třeba na tý ubytovně pro bezdomovce, kam jsem se dobrovolně přestěhoval.

Zase jsem byl takovou skálou a kotvou, která tam byla pro ostatní a na kterou se mohli spolehnout. Policajti vyšetřovali ten incident, při kterým jsem utrpěl otřes mozku a tři zlomený žebra, a dospěli k naprosto mylnýmu závěru, že jsem se stal objektem šikany, když to ve skutečnosti byl omyl. Ty nešťastný kluci si mě spletli s někým jiným, a já vyloženě viděl v jejich očích to leknutí a výčitky, když zjistili, že ten člověk v krvi na zemi jsem já. No ale stalo se a z mý strany to bylo oukej.

A byla fakt smůla, že jsem pak umřel na krvácení do mozku a na infekci, protože málokdo se může pochlubit tak dobrým a pevným zdravím jako já, ještě bych snad připomněl, že i ve sportu jsem vždycky patřil k naprostý špičce, a například v atletice jsem mohl bejt už v dorostu mistrem okresu v běhu na tři kilometry, ale jak asi tušíte, tak jsem se nechal předběhnout od ostatních, protože jsem věděl, že mají na tribunách svoje rodiče, babičky a dědečky, a ti od nich očekávají, že vyhrajou.

Zároveň popírám, že by moje nešťastná smrt byla chybou doktorů, že by snad něco zanedbali a že by to jakkoliv souviselo s tím, že jsem byl „špinavej bezdomovec“, jak napsaly jedny noviny, ale nebral bych to od nich jako projev zlý vůle, ten reportér si mě chudák spletl s někým jiným.

Jsem rád, že lidi z pohřební služby našli mou závěť, napsal jsem ji pro všechny případy a výslovně jsem tam uvedl, že nechci mít žádnej obřad, protože v Praze stejně není pohřební síň, kam by se všichni mí kámoši vešli, a že nemá cenu to dělat někde pod širým nebem, nikdy nevíte, co se semele, když se na jednom místě sejdou velký davy.

Takže mi úplně vyhovuje, že mě spálili v městským krematoriu, líbí se mi ten kontrast mezi jednoduchostí a skromností toho aktu, a tím, jak velkej člověk tam v tý vobyčejný rakvi ležel.

A nemůžu si pomoct, ale stejně mě trochu dojal ten výraz zřízence, kterej mě do tý spalovny šoupnul, a já v něm jasně četl: „Bůh s tebou, fajnovej chlápku!“ a pro mě to byla největší pochvala a nejhezčí možnej konec na tomhle fajnovým světě, věřte nebo ne.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít