Psáno z fleku

Štěstí je perspektivní produkt

Stál přede dveřmi a zubil se od ucha k uchu. Když jsem otevřela, řekl: „Hezké odpoledne, madam. Jsem z První životní. Mohu dál?“

Vypadal sympaticky, ani ne jako podomní obchodník s teplou vodou, kterým zcela jistě byl. Jsem na tyhle chlápky docela alergická. Chápu, že se každý musíme nějak živit, ale oni dokážou být fakt strašní slizouni. Vždyť to asi víte sami.

Řekla jsem: „Nezlobte se, ale my už doma všichni životní pojistku máme. Penzijní připojištění taky. Vlastně všechno máme.“

A chystala jsem se zavřít dveře, ale on s takovou zvláštní naléhavostí v hlase řekl: „Ale já vás nechci pojistit. Nabízím štěstí.“

„Štěstí?“, řekla jsem udiveně, a v tu chvíli jsem věděla, že mě dostal a že ho teď už budu muset vyslechnout, protože ten jediný a správný moment pro přibouchnutí dveří jsem prošvihla.

„Mohu dál? Opravdu vás nezdržím,“ řekl. Nevypadal nebezpečně a já mám pro strach uděláno, navíc od sousedů se ozývalo natloukání řízků, stará Břešťáková si je asi připravovala na večeři pro mladý. Naplňovalo to naši chodbu v sedmém patře našeho paneláku takovou útulně domáckou atmosférou.

„No tak pojďte. Ale mám opravdu jen chvíli, potřebuju ještě něco dodělat,“ řekla jsem.

On se velmi úslužně uklonil, ještě jednou poděkoval a vešel k nám předsíně. Hned se sehnul, že si zuje boty, a já mu řekla: „To nemusíte, klidně si ty boty nechte!“, ale on si je stejně zul a v ponožkách za mnou vcupital do kuchyně.

Posadila jsem ho v kuchyni k našemu jídelňáku. „Dáte si kafe?“, a on zavrtěl hlavou: „Kdepak, vůbec si nedělejte žádnou škodu. Pojďte si sednout a já vám vše povím. Bude to opravdu jen pár minut.“

Co se dá dělat, řekla jsem si, sama jsem na to kafe měla celkem chuť, ale abych si ho vařila jen pro sebe, to se mi nechtělo. Mně vždycky baví si dát kafe s někým, to mi pak i víc chutná.

Vytáhl nějaká lejstra z aktovky, prostě pořád se choval jako typický pojišťovák, i když se dušoval, že jím není. Nasadil si brýle na čtení, otevřel jedny z desek a řekl: „Vy nejste moc šťastná, že ano, paní Králová?“, posunul si brýle na špičku nosu, a zpod skel se na mě podíval.

„Počkejte, že nejsem šťastná? Jak to myslíte?“, naštvalo mě to, tak jasně, každej den se člověk nemá jako na Matějské pouti, jsou dni lepší a dni horší, ale mám chlapa, děti vyletěly z hnízda a daří se jim jakž takž, ťukám to na stůl, práci mají a zdraví slouží.

„Prosím, neberte to ve zlém,“ polekal se, že se mě snad dotknul. Ale dotknul se mě, to nebudu zapírat, že ne. „Mám tady u vás index štěstí třicet dva. Na stobodové stupnici. Není to špatné,“ řekl zase tím tónem prodavače vysavačů, „ale mohlo by to být lepší. Mnohem lepší, paní Králová!“

Už jsem měla po náladě, houby jsem rozuměla tomu, co znamená ta jeho stobodová stupnice, ale nejsem zvědavá, aby mi někdo povídal, jsetli jsem, nebo nejsem šťastná.

Tak jsem se ho dost ostře zeptala: „A poslyšte, odkud vy vlastně jste?“

On hned vyskočil na nohy, řekl: „Jsem nemožný, vždyť já se nepředstavil!“, napřáhl ke mně ruku a řekl: „Jsem Gabriel.“

Tou rukou jsem mu zatřásla, nejsem typ ženské, která nechá chlapa s vystrčenou rukou, nemám ráda tyhle trapné momenty. Ale co nejodměřeněji jsem řekla: „Ptala jsem se vás, pane Gabrieli, kde pracujete.“

On jen ukazovákem namířil ke stropu. Jako nahoru.

„Co to jako znamená?“, řekla jsem nechápavě. „Jako na obvodním úřadě?“, a protože se zatvářil nesouhlasně, vyhrkla jsem lehce vyděšeně: „Tak na finančáku?“, protože mám jako většina lidí z finančáku hrůzu.

„Z nebe,“ řekl.

Hm, takže magor. Lehce jsem obhlédla situaci, jestli je po ruce nějaká palička nebo jinej větší předmět, kterým bych vzala přes hlavu, kdyby ho chytil amok. Ale pořád vypadal klidně a neškodně.

„Zastupuji tu nebeskou kancelář pro prodej,“ řekl, čímž potvrdil moje původní podezření, že byť magor, tak že je ve skutečnosti cesťák.

„Ano?“, čekala jsem nějaké vysvětlení.

„Máme teď nový program. To víte, krize dorazila i do nebe, a v rámci získávání nových finančních zdrojů prodáváme koncovým zákazníkům štěstí navíc.“

„Stěstí navíc?“, řekla jsem.

„To vám hned vysvětlím. Každý člověk dostane určitou fixní sumu štěstí od Boha. Tradičně rovněž prodáváme štěstí velkoobchodně, a to církvím, šamanům a podobně. Ale protože štěstí jako komodita je velmi perspektivní produkt, rozhodli jsme se ho experimentálně nabídnout také koncovým zákazníkům. Jak už jsem řekl.“

„Koncovým zákazníkům?“

„Například vám,“ usmál se.

Strčil mi do ruky papír, což byl ve skutečnosti ceník, ale já z toho stejně nebyla chytrá. Moc jsem nerozuměla tomu, co mi vlastně nabízí, a on řekl: „Předběžné jsem vám tu vybral balíček Šťastná padesátnice. Původně je za tři tisíce měsíčně, ale se všemi slevami jsem schopný to srazit na 1190 korun se vším všudy. Zaváděcí cena. Co tomu říkáte? Líbí se vám tahle nabídka?“

No málem se mi udělaly mžitky kolem očí, on si snad myslí, že jsem blbá? Měla jsem sto chutí na něj zavolat policajty, anebo mu jich rovnou pár vrazit, aby si to pamatoval.

Každou chvíli se o těchhle podvodnících mluví v televizi a v rádiu, jak se primárně zaměřujou na důchodce a jsou schopní je obrat o všechny úspory. Je to špína a hnus! Ale mně se nejvíc dotklo, že si snad myslí, že jsem nějaká slepice, kterou může oškubat.

Ale rozhodla jsem se zachovat klid a ledově jsem mu řekla: „Za ty peníze mi jako nabízíte co?“

„Štěstí,“ řekl a usmíval se jako měsíček na hnoji. Nebo sluníčko, co já vím, jak se to říká. To už jsem viděla rudě.

„A to štěstí si od vás mám koupit?“

„Ano, za …“, nahlédl do papírů, „za zaváděcí cenu 1190 korun. Je to dobrá nabídka, věřte mi. Jsme schopni vám zvednout index štěstí skoro o dvacet bodů.“

„Vy si asi myslíte, že jsem kráva, ne?“

Vytřeštil oči, jako že ho už taková pouhopouhá myšlenka šokuje. „Přesně řečeno o osmnáct bodů, omlouvám se. Balíček Šťastná padesátnice garantuje minimální index štěstí na úrovni padesti bodů. Ovšem velmi často je to víc, někdy i padesát pět!“, sklouzl zase do cesťákovské dikce.

„A já se znovu ptám,“ řekla jsem. „Za ty peníze dostanu co?“

„Počkejte,“ řekl a usmál se, jako by si na něco vzpomněl. Sáhl do aktovky a vytáhl takovou malou černou věc, která vypadala jako kalkulačka nebo spíš televizní ovladač. „Na chvilku vám štěstí zvednu. Jako bezplatný test,“ řekl.

A zamířil na mě tu černou věc, jako bych byla dvaadvacetipalcová plazmová obrazovka, nebo tak něco. Nejspíš zároveň zmáčknul tlačítko.

Jenže v tom se to stalo. Těžko se to popisuje, ale zaplavil mě hodně zvláštní pocit, já bych snad fakt řekla, že to bylo štěstí, byť tahle velká slova nemám moc ráda.

Cítila jsem se, jako už dlouho ne, možná naposled, když náš Mireček udělal maturitu a vzali ho na vysokou, oni ho teda pak vyhodili, ale ten pocit, ten mihotavý pocit z toho dne, kdy mu domů přišla tlustá obálka z Vysoké školy ekonomické, tak ten ve mně zůstal dodnes.

Chlápek pak zase zašermoval tím černým ovladačem a bylo to pryč. „Panebože,“ řekla jsem, i když jsem měla v úmyslu mlčet, a znělo to asi zasněně, nebo dojatě, co já vím, prostě to zněla jinak, než jak obvykle mluvím.

„To bylo pětapadesát. A my vám za …“, nahlédl do těch papírů, měla jsem podezření, že je to naučená figura, „… za 1190 měsíčně garantujeme padesát. Co tomu říkáte? Jak se vám líbí ta nabídka?“

Nechci zpětně rozpitvávat, co se mi honilo hlavou, nemá cenu ani řešit, jestli jsem si dobře promyslela, zda si to s Pepou můžeme dovolit, ale věděla jsem, že to chci. A v duchu jsem si řekla, že těch jedenáct stovek nějak schovám ve výdajích za jídlo, ono se vždycky dá nakupovat levněji, když člověk chce, a hlavně když ví, jak na to. Kdo by konec konců bazíroval na nóbl jídle, když může být šťastný.

Takže jsem mu to fleku podepsala, v hotovosti dala dohromady první splátku a už asi za deset minut mě to znova celou zaplavilo. Ne tak intenzivně, co si budeme povídat, oni i ti z nebe jsou pěkní šíbři, takže mají svoje triky, ale i tak to bylo hezké. Řekl: „Pokud budete spokojená, pak tu máme ještě další balíčky, Supešťastná seniorka a Orgastická žena, ale to už jsou o dost dražší produkty.“

Slíbila jsem mu, že o tom budu uvažovat. Obul si v předsíni boty a zeptal se, v jakém patře bydlí Schovánkovi.

„O dvě patra výš,“ řekla jsem.

„Takže blíž k nám,“ zazubil se, vyšel ven na chodbu a přivolal si výtah.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít