Psáno z fleku

Takovou šanci máte jednou za život

Za čtyři roky, co ve firmě pracuju, jsem se s naším prezidentem nikdy osobně nesetkal. Dvakrát nebo třikrát jsem ho zahlédl v budově, naposled loni před vánoci, když s taškami z obchodů z Páté Avenue nastupoval do limuzíny před vchodem.

Vím, že má kancelář v nejvyšším patře a že tam bývá poměrně často, když tedy vezmeme v úvahu, že je podle posledního žebříčku časopisu Forbes 137. nejbohatším člověkem na světě. Já být třeba jen v první tisícovce, tak to dávno zabalím a odjedu si užívat někam na Havaj. No ale každej jsme z jinýho těsta, to je známá věc.

Každopádně mě překvapilo, když dneska ráno zničehonic nastoupil v přízemí do výtahu. Už to vypadalo, že pojedu sám, ozvalo se takové to cinknutí, že už nikdo nemá lézt dovnitř, ale pak se ve dveřích objevila černá ruka našeho recepčního Joyeho, dveře se začaly zase otvírat, slyšel jsem úslužné: „Prosím, pane, a přeji hezký den!“ a do kabiny se vsunul Thomas Holton III, náš prezident a CEO.

Nevím, jestli znáte ten pocit, když je s vámi v místnosti někdo fakt důležitej, to pak může být klidně místnost velká jako hangár, ale vám stejně najednou přijde, že se nemůžete pořádně nadechnout. A teď si to představte ve výtahu!

Ne že bych byl z našeho nejvyššího nervózní, on mně může být celkem ukradený, ve firmě nás pracuje celosvětově patnáct tisíc a já jsem jako zaměstnanec obchodního oddělení pro Severozápad jen jeden z těch pěšáků, o jejichž existenci nemá Thomas Holton III ani tušení. Ale víte, jak to je, šéf je šéf a člověk před ním má vždycky respekt. Zvlášť když je to někdo tak mocnej a zazobanej.

Pozdravil jsem ho a on tak celkem zběžně odpověděl. Trochu jsem doufal, že do výtahu vběhne ještě někdo z jeho nejbližších podřízených, nebo aspoň některá ze sekretářek, a cestou vyřeší nějaké miliónové akvizice či střednědobou strategii firmy, a mě si nikdo nebude všímat. Což se ovšem nestalo.

Byli jsme tam sami. A ještě než se dveře úplně dovřely, podíval se Thomas Holton III na hodinky a řekl: „Máte minutu a půl!“

„Na co?“, zeptal jsem se překvapeně.

„Pracujete tady, nebo ne?“

„Ano, v marketingu.“

„Tak máte zhruba devadesát…“, podíval se znovu na hodinky a opravil se, „… teď už jen osmdesát vteřin na to, abyste se mi představil, řekl, co byste ve firmě dělal jinak, a na jakou pozici bych vás měl povýšit.“

„Aha.“

„Dávám tuto možnost každému, kdo se mnou jede sám ve výtahu. Je to maximálně sto lidí ročně. A mně se vyplatí je povýšit, protože k byznysu patří to, že máte štěstí. To mě naučil můj děda a měl pravdu. Vy jste dnes štěstí měl,“ poplácal mě Thomas Holton III po rameni. Podíval se zase na hodinky. „Ale dejte pozor, ať vám neuteče.“

Výtah se rozjel do 68. patra, kde pracuju. Náš prezident se na mě podíval a usmál se. Vypadal teď v jednom okamžiku skoro lidsky. Povzbudil mě: „No tak, člověče!“

Řekl jsem: „Nechci vám do toho mluvit, ale podle mě děláte chybu.“

„Já? Dělám chybu?“, řekl udiveně.

„Že tu ztrácíte čas takovými hloupostmi. Ve výtahu člověka napadají ty nejlepší myšlenky. To zase děda naučil mě. Nějak to souvisí s tím přetížením, kvůli kterýmu se odkrví mozek a udělá se v něm prostor na chytrý věci. Jestli mi teda rozumíte?“, podíval jsem se na Thomase Holtona III.

Vypadal šokovaně. „Asi ne?“, řekl.

„Například já se vždycky ve výtahu soustředím na první věc, kterou pak v kanceláři budu dělat. A víte co? Ono to funguje. Často kápnu na něco fakt zajímavýho.“

Thomas Holton III mlčel, což jsem bral jako znamení, že ho můj výklad zaujal.

„Nechci vám radit, ale kdybyste ve výtahu přemejšlel vy, s vaším postavením a vlivem, mohlo by to bejt hodně důležitý pro nás všechny!“, řekl jsem.

Ale to už výtah začal prudce brzdit, protože jsme byli skoro nahoře. Podle mé teorie se teď krev nahrnula z těla zase zpátky do mozku, což je neméně důležité, protože ten pak správně pracuje a rozvíjí chytré myšlenky, které se objevily předtím.

„Někdy si myslím, že i Edison musel vymyslet žárovku ve výtahu,“ řekl jsem Thomasi Holtonovi III, což byla trochu nadsázka, ale měl jsem pocit, že si ji na závěr naší poměrně příjemné a přátelské konverzace mohu dovolit.

Otevřely se dveře. „No nic, já už vystupuju. Přeju hezký den. A určitě to s tím přemejšlením vyzkoušejte!“, řekl jsem a zamířil ven.

„Počkejte!“ zvolal Thomas Holton III, já se zarazil a ve dveřích se ještě otočil.

„Člověče, vy jste naprostej idiot. Nechápu, jak v mojí firmě můžete pracovat. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Neříkal jsem to,“ odpověděl jsem, ale ihned jsem dodal, že mu své jméno samozřejmě řeknu. A myslím si, že to bylo hlavně díky tomu přetížení a odkrvení mozku, že jsem dostal ten skvělý nápad říct jméno šéfa našeho oddělení.

Když jsem ho pak viděl, jak jde kolem mého stolu a v ruce drží krabici, z které čouhal žlutý dinosaurus, taková plyšová hračka, kterou dostal od dcery do práce pro štěstí, a s každým se loučí a má skoro slzy na krajíčku, tak mi už po několikáté došlo, jak chytré a užitečné je v životě naslouchat tomu, co nám kdysi říkali naši dědové.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít