Psáno z fleku

Ano, pane premiére

Říká se, že když jste jedinej člověk, kterej něco může udělat, tak to udělat musíte. Nevím, jestli je to pravda. Ale když mě zavolali z Úřadu vlády, že jsem jedinej člověk, kterej jim může pomoct, tak jsem se sebral, skočil před domem na osmičku a rozjel se tam.

Ve vrátnici mi řekli: „Pan Vrána?“, přikývl jsem, a oni mě požádali, ať se na chvíli posadím, že si pro mě přijde sekretářka od pana premiéra. „Pan premiér vás přijme během deseti minut,“ řekl chlápek v uniformě, a bylo vidět, že na mě hledí s určitým respektem. Dělalo mi to dobře, tak to určitě.

Premiér mě přijal s dvěma chlápky u sebe v kanceláři. Vstal a představil se. Potřásl jsem mu rukou a řekl: „Já přece vím, kdo vy jste.“ A vypadal úplně stejně jako v televizi, takovej Brouk Pytlík s nešťastným výrazem ve vočích.

Pak jsem se podíval na ty dva. „Ale vás neznám.“

„Ti dva tu nejsou,“ řekl premiér.

„Aha,“ řekl jsem. „Nikdy jsem je neviděl a vlastně vůbec nevím, o kom teď mluvíme.“

Myslel jsem si, že jim třeba zacuká v koutcích, nebo zamrkají, jako že jsem fakt veselá kopa, ale kdepak. Tvářili se neproniknutelně jako sfingy.

„K věci,“ řekl premiér a nabídl mi židli. „Asi vás zajímá, proč jsme vás zavolali.“

„Jo,“ souhlasil jsem. „To teda celkem jo.“

Teď celkem nečekaně promluvil jeden z těch dvou. „Hledali jsme někoho jako vy celé týdny. Zadání znělo dodat tady panu premiérovi typické protistátní hovado.“

Chtěl jsem okamžitě začít protestovat, ale chlápek mě zvednutou dlaní naznačil, ať se do ničeho nepouštím. A jak zvedl tu ruku, tak se mu pod sakem jasně vyrýsovala bouchačka, čímž pádem jsem ani neměl moc problém ho poslechnout.

„Nezlobte se, že to tady pan Jaroslav řekl tak upřímně,“ prohlásil omluvně premiér. A ujistil mě, že se mě v žádném případě nechtějí dotknout. „Jde nám o vaše osobnostní charakteristiky. Víme o vás, že jste podprůměrně inteligentní, frustrovaný člověk s extrémními názory. A že se velmi často vyjadřujete negativně k politické situaci.“

To už jsem nevydržel mlčet. „Museli byste mi to nejdřív všechno dokázat!“, řekl jsem. Začínal jsem bejt celkem naštvanej, ale zároveň ve mně byla menší dušička. Co když mě sem pozvali, aby mě zabásli?

„Ale my vás z ničeho neobviňujeme, pane Vráno. Velmi si vašich postojů vážíme a chceme vám nabídnout spolupráci.“

Což bylo divný, protože jestli po mně ty tajný šli, tak museli vědět, že jsem zrovna včera říkal v hospodě, že bych toho šmejda premiéra nejradši podříznul jak podsvinče.

Řekl: „Máme na vás takovou prosbu. Víte, já se už delší čas potýkám s určitými psychickými problémy …“, a na čele se mu udělala taková smutná vlnka, kterou tam má vždycky, když vystupuje na veřejnosti, určitě jste si jí všimli, ono když se tak tváří malé dítě, tak máte chuť mu dát oříškovou čokoládu, jenže to u dospělejch nefunguje.

Pokračoval:  „… a mně specializovaný lékař řekl, že by mi pomohlo, kdybych všechny ty negativní emoce spojené se svou prací nějak kompenzoval.“

„Hm,“ poznamenal jsem, a přemejšlel jsem, jestli mám předstírat, že mu rozumím, anebo se na férovku zeptat, co mi jako chce říct.

Jeden z těch chlápků to asi pochopil a na premiéra mrknul, premiér přikývnul, jako že jo, a on si vzal slovo. „Prostě pan premiér hledá typického českého občana, kterého by mohl každý večer zfackovat.“

„Cože?“, vytřeštil jsem oči, a v duchu mi projelo hlavou, No ty vole!, tohle je teda slušnej hukot. Co ty chlapi tady na vládě hulí?

„Samozřejmě za odměnu, pane Vráno, bylo by to zhruba tři sta korun za jednu facku,“ řekl premiér, a pořád se tvářil strašně omluvně a nešťastně, jako vždycky.

Zakroutil jsem hlavou, jako že to je fakt soda.

Polekaně se zeptal: „Je vám to málo? Můžeme jít až na čtyři sta,“ řekl, a ti chlápci vypadali nesouhlasně, asi že šel s cenou nahoru moc rychle.

„A to by fungovalo jak?“, zeptal jsem se.

Odpověděl zase jeden z těch vytrénovanejch poskoků. „Prostě byste se sem vždycky kolem sedmý večer dostavil, pan premiér by vám nafackoval a vy byste si cestou ven vyzvedl v pokladně prachy.“

„Byl by to tedy čistý příjem, podléhající zdanění,“ řekl premiér. „Snažil jsem se ministra financí přemluvit a získat pro vás nějakou výjimkou, ale co vám budu povídat, je to nafoukaný blbec.“

Zkrátím to, nakonec jsme se dohodli na pěti stovkách za facku, s tím, že to bude vždycky minimálně patnáct set, abych se na ten jejich úřad netrmácel kvůli pětikilu.

Dostal jsem i průkazku na vstup, „Oficiálně budete člen mého poradního sboru,“ řekl premiér, což byla dobrá funkce, a dokonce mně s tímhle titulem vytiskli i vizitky, který jsem pak mohl rozdávat v hospodě. Ty facky upřímně řečeno nijak zvlášť nebolely, on premiér fackuje zhruba stejně, jako řídí vládu. Teda nic moc.

Ze začátku byl v kanceláři vždycky někdo z ochranky, to asi kdybych chtěl facku premiérovi vrátit. Ale nejsem blbej, vím, kam můžu zajít. A po zkušebce mi prodloužili smlouvu na rok. Prej do voleb, a pak se uvidí, hoši z ochranky, s kterejma jsem se celkem spřátelil, mi naznačili, že když neudělám průser, mohl bych se ve funkci udržet i pak. Státní služba je státní služba, co vám budu povídat.

Jsem rád, že můžu pro republiku něco udělat. Prej jsou ty facky hodně platný. Premiérův stav se zlepšil. Sem tam se usměje, zmizely i sebevražedný sklony. A mám informace, že jsou dny, kdy se ani jednou nerozbrečí.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít