Psáno z fleku

Chceš vědět to číslo?

Doktor Pěšina nedokázal říct, odkdy onu pozoruhodnou schopnost měl. Určitě ne odjakživa. A když zjistil, že ji má, tak ho to vyděsilo. Ale pokusím se to vysvětlit od začátku.

Jako onkolog musel často říkat pacientům či jejich příbuzným, že další léčba je beznadějná, a pak obvykle odpovídat na otázku, kolik života jim zbývá.

Tu otázku pochopitelně nikdy neměl rád, ale to asi nikdo. A tak odpovídal opatrně, s ujišťováním, že medicína není vševědoucí a příroda někdy dělá zázraky, avšak pokud by měl odpovědět, pak předpokládá, že tolik a tolik měsíců.

Věděl, že je poctivé a správné na tu otázku odpovědět, a že to chtěli pacienti vědět nejen proto, že je svíral strach, ale také že potřebovali znát, co vše ještě můžou v životě stihnout a udělat.

Bral tedy tento odhad vážně, nesnažil se pacienty chlácholit optimističtějšími výhledy, a i proto se velmi často moc nemýlil. Bohužel, protože to nebývaly dobré předpovědi.

Ale že by dokázal to, kolik života pacientům zbývá, odhadnout s přesností na dny? Naprostý nesmysl, jak vám potvrdí každý solidní lékař. Působí to šarlatánsky a nezodpovědně. A hlavně to prostě určit nejde.

Jenže doktor Pěšina to uměl. Zjistil to náhodou, před několika měsíci. Povídal si s pacientem, který měl v nevyléčitelném stádiu rakovinu jater. Nádor navíc metastázoval do celého těla. Doktor Pěšina tiše a s lítostí pacientovi řekl, aby neočekával víc než tři nebo čtyři měsíce života.

Zhruba za tu dobu pacient opravdu zemřel. Když se po jeho smrti doktor Pěšina probíral pacientovou kartou, všiml si, že na záznamu ze zmíněného rozhovoru s pacientem je číslice 117. Bezmyšlenkovitě ji tehdy načmáral na kraj papíru.

Doktora Pěšinu to zaujalo, protože ta číslice mu byla povědomá. Teď když ji viděl, si vzpomněl, že při tehdejším setkání jakoby visela ve vzduchu. Nedokázal to přesně vysvětlit, ale prostě na něj tak působila.

Měl malý nápad, který se mu zdál tak pošetilý, že ho ani nechtěl ověřovat. Ale zkusil to a k jeho nesmírnému údivu to vyšlo. Byla neuvěřitelná náhoda, že od onoho vyšetření uplynulo do smrti pacienta právě přesně 117 dní.

Ani o té hlouposti nehodlal přemýšlet. Ale to víte, každý lékař je zvídavý a má náturu vědce, takže mu to nedalo, a začal procházet záznamy dalších pacientů. Ve třech případech našel i v jejich spisech načmáraná čísla. Spočítal to, a ono to opět sedělo. Teď už byl opravdu zneklidněný.

Zároveň se začal pozorovat při vyšetřování pacientů. Nebylo to tak, že by se jim zahleděl do očí, a to číslo na něj prostě zničehonic vyskočilo. Nebylo to vědomé a nešlo to na povel. To číslo jako by vyplavalo, objevilo se v jeho mysli víc mimoděk než zamýšleně, ale v ten moment už existovalo a on si ho byl vědom. Jen zpočátku nevěděl, co znamená, a proto ho často například načmáral někam na papír.

Chtělo to jen trénink, postupem času se s touto svojí schopností naučil pracovat. Začal si o tom vést přesné záznamy. Bylo vskutku děsivé, že se ani jednou nespletl. A to ani o den! Pozorováním zjistil, že dobrat se přesného čísla je tím snazší, čím byla smrt pacienta blíže. Pokud byla vzdálenější než zhruba půl roku, schopnost určit datum smrti se zcela vytrácela.

Samozřejmě pacientům doktor Pěšina to číslo neříkal, ale nadále jim sděloval svou prognózu s přesností na týdny, či spíše měsíce.

Určitý čas se nemohl rozhodnout, jestli to má brát jako dar, či spíše prokletí.  Do jisté míry bylo příjemné znát stav pacientů s takovou přesností. Ale pochopitelně mu vadilo, že pro to neměl racionální vědecké zdůvodnění.

Co bylo tím impulsem, že doktor Pěšina vyhledal mou pomoc? On tvrdí, že moment, kdy zjistil, že dotyčné číslo dokáže zjistit nejen u svých pacientů. Začalo se mu stávat, že třeba jel tramvají, a najednou věděl, že ženě sedící proti němu zbývá osmadvacet dní života.

Bylo to mučivé, nepříjemné zjištění. A hlavně nevěděl, jak s ním má naložit. Měl to té ženě říct? Nebo dělat jakoby nic? Rozhodl se pro to druhé, ale nevěděl, jestli je to správně.

Tím naprosto zlomovým okamžikem bylo, když jel ve výtahu se sousedem z domu a během okamžiku měl jistotu, že za sedm dní zemře. Smrt byla blízko, to proto to bylo tak silné. Doktor Pěšina mu nic neřekl, pochopitelně.

Avšak o týden a něco později se dozvěděl, že muž zahynul při automobilové nehodě. To dalo doktoru Pěšinovi další jistotu. Totiž že jeho schopnost nemá nic splečného s medicínským instinktem.

O pár dní později seděl v mé ordinaci a s hlavou v dlaních mi řekl: „Zblázním se z toho, přísahám, že se z toho zblázním. Musíš mi pomoci!“

„Jsem jen psychiatr. A nevím, jestli to dokážu,“ odpověděl jsem opatrně. Nejdřív jsem tomu všemu nevěřil, což mi nikdo nemůže vyčítat, a bral jsem to jako báchorku vyčerpaného, psychicky uštvaného lékaře, který se příliš dlouho pohyboval blízko smrti. To se vždy projeví, tomu věřte!

Ale jak ke mně začal chodit pravidelně a předkládal mi konkrétní příklady a důkazy, tak jsem začal jeho situaci brát vážně.

Ovšem pomoct jsem mu nedokázal, v tom jsem se nemýlil. Myslím, že to je mimo schopnosti psychiatrie. A velmi pravděpodobně mimo schopnosti jakékoliv vědecké disciplíny. Můj přítel doktor Pěšina musel hledat vysvětlení či řešení jinde.

Ale stejně mě překvapilo, když mně po jednom sezení rezolutně řekl, že byl u mě naposled. V jeho očích bylo cosi opravdu zlomeného. Měl jsem o něj strach a snažil se ho přemluvit aspoň k ještě jedné schůzce, ale byl neoblomný. Před odchodem mě objal.

Až po jeho odchodu jsem zjistil, že na listu papíru, který s tužkou nechávám na malém stolku vedle křesla pro pacienty, je načmáraná číslice 37.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít