Psáno z fleku

Chci psát jenom skvělý věci

Zazvonil mu telefon. Blokované číslo. Normálně by to típnul, ale měl dobrou náladu, a tak si řekl, že dá neznámému volajícímu šanci.

„Haló?“

„No to si snad děláš prdel, ne?“

„Honzo?“, řekl udiveně. Byl to hlas redaktora, který před pětadvaceti lety uveřejňoval jeho první články. Vlastně i ten první. Byl si tím jistý, byť ho nejmíň dvacet let neslyšel.

„Ta třetí věta. Představuješ v ní hlavního hrdinu.“

„Myslíš v mé poslední povídce?“

„Ne, v románu Lva Nikolajeviče Tolstého,“ řekl ironicky, aby vzápětí dodal: „Samozřejmě, že ve tvé poslední povídce, ty pitomče.“

„Ano?“, řekl. Pocítil divné mrazení v žaludku, které tehdy vždy cítil, když s Honzou o svých textech mluvil. Byl to nelítostný redaktor. Říkali mu v redakci Hitler. Zlý, nelítostný, krutý.

„Je to absolutně zmateční. Musíš si uvědomit, že ty lidi o něm budou číst poprvý,“ řekl.

„Ano,“ odpověděl. Měl chuť namítnout, že si to nemyslí, a hlavně že už sakra není žádný elév, aby se nechal školit kvůli tomu, co napsal.

Ale místo toho jen pokorně řekl, že se to pokusí přepsat. Samotného ho to překvapilo. Jako kdyby od těch dob neuplynul ani den času.

„Ono toho přepisování bude víc. Třeba druhý odstavec.“

Zatraceně, pomyslel si, je pořád dobrej. Když po sobě povídku četl, cítil, že druhý odstavec není úplně dokonalý. Ale byl příliš líný ho předělávat. A taky si říkal, proč vlastně? Kdo dneska dokáže ocenit vytříbený literární styl?

Jenže Honza byl vždycky perfekcionista.

„Nechápu, jak něco takového můžeš pustit z ruky. Mezi třetí a čtvrtou větou ses úplně ztratil. A máš tam dvakrát slovo relativně.“

„To jsem přehlédl,“ řekl tiše.

„Což je relativně snadný, když na to tímhle způsobem kašleš,“ řekl ironicky Honza.

Prošel s ním pak pomalu zbytek textu. Byla to lehce mysteriózní povídka o muži, který přijde na matematický vzorec, podle kterého lze každou ženu dostat do postele.

Nekomentuju pointu, ale myslím si, že je to tak trochu píčovina,“ prohlásil Honza.

„Opravím to,“ řekl.

Honza vzdychl. „Hele, ono to bude chtít víc.“

Mrazení v žaludku přešlo v regulérní neurózu.

„Co myslíš?“, zeptal se.

„Hoď to do koše a napiš to znovu.“

Část jeho já se vzbouřila. „Honzo, jdi do háje. Nic do koše házet nebudu. Je to slušná povídka.“

„Slušná?“

„Ano, slušná.“

„Něco jsem prošvihnul?“ Zase ta ironie v hlase.

Prošvihnul jsi dvacet let, kdy se ze mě stal známý novinář a autor, chtěl říct, ale jen hlesl: „Co myslíš?“

„Neříkal jsi, že chceš v životě psát jen věci, které budou absolutně perfektní?“

„Nepamatuju se,“ řekl trucovitě.

„V té vinárně kousek od Národní. Vypili jsme tam každej dva litry vína a tys tvrdil, že se nechceš dožít toho, že budeš psát sračky.“

Svitlo mu, něco takového si opravdu pamatoval. Ale velmi matně. Jako by to bylo v minulém životě.

„Moje povídka není sračka.“

„Je slušná, sám jsi to říkal. Slušné věci jsou sračky. Pamatuju se, jak jsi řkal, že chceš publikovat jen to nejlepší. Poprosil jsi mě, abych se o to postaral.“

Bylo to možné. Ale bylo to vážně v minulém životě.

„Nemusím to poslouchat,“ řekl.

„Nemusíš,“ souhlasil Honza.

Měl najednou potřebu mu to vysvětlit. Aby to pochopil. „Honzo, podívej se, jsou to povídky, které píšu na web. Nechci za ně Nobelovu cenu za literaturu. Mají lidi pobavit.“

„Je to sračka,“ opakoval Honza. „Tys mi tehdy řekl, že sračky psát nechceš.“

Řekl: „Byla to povídka číslo sto. Byl jsem z toho vystresovanej. Copak to sakra nedokážeš pochopit?“

„Ne,“ řekl Honza.

„Myslíš, že je to snadný? Celej život psát jen skvělý věci? To nejde!“

„Všimnul jsem si,“ řekl suše Honza, a nebylo jasné, jestli je to ironie, nebo věcné konstatování.

On se zatím dostával do ráže. „A kdo si vlastně myslíš, že jseš? Co ti dává právo mě buzerovat? Nejsi můj redaktor. Ty povídky si publikuju sám,“ řekl rozčíleně. Trochu se bál, že se mu zachvěje hlas, a prozradí, že mu je skoro do breku, jak moc byl rozčílený.

Nechtěl působit jako slaboch.

„Máš pravdu,“ řekl Honza. „Neměl jsem se do toho plést.“ Mluvil teď tiše a jakoby z dálky.

„Ty, Honzo, nenasírej se. Prosím tě,“ přišlo mu to líto.

„Jestli ti můžu poradit, tak to přepiš. Ale máš pravdu, záleží to pouze na tobě,“ řekl Honza. Zavěsil.

Díval se na mobil v ruce. Zavolal by Honzovi zpátky, ale bylo to blokované číslo.

A pak by to taky komplikoval fakt, že Honza před dvaceti lety umřel na rakovinu.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít