Psáno z fleku

Plastové srdíčko za dvacku

Usmála se jako andílek a řekla: „Dobrý den, pane, nechtěl byste přispět na dobrou věc?“

Jen jsem zavrtěl hlavou, řekl něco v tom smyslu, že spěchám, a pokračoval v chůzi.

Byla to část pravdy. Ve skutečnosti nemám ty malé vyděrače sloužící bohulibým kauzám moc rád. Okupují ulice v centru a vybírají si sympatické lidi v dobrém obleku, jako jsem například já, aby nás uváděli do rozpaků. Je úplně jedno, jestli jim nějaké peníze dáte, nebo nedáte, protože na dalším rohu stejně číhají další.

Takže si trhni nohou, pomyslel jsem si, holčičku v modrých šatech a bílé halence jsem mírným obloukem obešel a kráčel dál.

„Počkejte!“, zvolala tak přísně, že jsem se nemohl nezastavit. Udiveně jsem se otočil. Částečně ze zvědavosti a částečně dotčen jejím drzým tónem.

„Ano?“, zeptal jsem se.

„To se ani nezeptáte, na jakou dobrou věc byste mohl přispět?“

V jejím zarputilém výrazu a přísně zamračeném čele jsem shledával cosi legračního.

„Na lední medvědy v tající Antarktidě?“, řekl jsem zlehka, rozhodnut to vyřídit s humorem a v lehce výchovném stylu.

„Na nemocné, umírající děti,“ odpověděla.

V duchu jsem si řekl, že mě tímhle nedojme, a nahlas jsem řekl: „Milé děvče, je strašné, že některé děti jsou nemocné, ale myslím, že jsem ti dal jasně najevo, že přispět nehodlám.“

Nevěřícně vykulila oči: „Vy nechcete dát dvacetikorunu, abyste pomohl zachránit lidský život? Třeba jen jeden?“

Mluvila poměrně nahlas a já si všiml zvědavých pohledů kolemjdoucích, což mi začalo být trapné. Přistoupil jsem k ní blíž a mile, byť důrazně řekl: „Holčičko, moc si vážím toho, že chceš pomáhat dobré věci. Mohla bys sedět u počítače nebo u televize, a místo toho tu vybíráš peníze. Ale ta věc má nějaká pravidla. Určitě ti to ve škole řekli. Nemůžeš lidi nutit, aby ti přispěli.“

Rovněž ztišila hlas. Stáli jsme teď celkem blízko sebe a ona řekla: „Takže si to ujasněme.“

„Prosím?“, podivil jsem se. Její tón mě překvapil. Byl stále autoritativní, ale zmizela z něj ona dětská naléhavost, kterou vystřídalo věcné vědomí převahy.

„Vy teď sáhnete do té svojí nacpané peněženky, vyndáte z ní jednu pitomou stokorunu a já vám za ni dám pět plastových srdíček. Tím to ukončíme.“

Nevěřil jsem svým uším. „Cože?“

Pokrčila rameny. „Nebo to uděláme jinak. Ale bude vás to mrzet.“

Tím moje trpělivost přetekla. „Tak podívej se, ty malá, vyděračská mrcho,“ začal jsem. Teď zpětně uznávám, že jsem mohl volit mírnější výrazy, ale ono by to asi bylo jedno. „Bude to tak, že se sebereš a pomažeš hezky domů. A budeš moc ráda, že si nezjistím, na jakou školu chodíš!“, řekl jsem jí pěkně zblízka do tváře.

Pokrčila rameny, jakože si za to můžu sám, pak se zhluboka nadechla a zaječela: „Pomóóóc! Pomóóóc! Ať mě ten úchyl nechá!“

I mě zaskočilo, jak pronikavý a zvučný může mít desetileté drobné děvče hlas. A nikdy bych nevěřil, kolik se během okamžiku může ve dvě odpoledne v centru Prahy kolem vás seběhnout lidí.

A ať mi ani nikdo neříká, že když se dneska na veřejnosti něco děje, tak lidé nečinně přihlížejí, místo aby zasáhli. Možná když se pošťuchují dva opilci nebo když někoho mlátí parta skinheadů. Ale pokud volá o pomoc malá holčička s culíky a prstíkem ukazuje na zazobaného chlápka v obleku, a křičí přitom „Úchyl!“, garantuju vám, že bojovníky proti bezpráví budete muset odhánět.

Popadlo mě několik párů svalnatých mužských paží. Snažil jsem se bránit nebo aspoň vyškubnout, protože nikdo neměl nejmenší právo se mě dotýkat, ale místo toho jsem dostal jen ránu do břicha.

„Co se stalo?“, zeptala se asi čtyřicetiletá, přisně vyhlížející ženská. Bylo na ní vidět, že úplně baží po tom nastolit spravedlnost.

Holčička do mě zapíchla prst a zapištěla: „Nabízel mi pět set korun, když mu ukážu…“, pak jí vytryskly slzy a ona začala melodramaticky, nahlas vřískat, ale i tak bylo jasně srozumitelné, jak ze sebe mezi vzlyky vyráží: „… ať mu ukážu svou škebličku.“

Znělo to děsivě a neuvěřitelně. Pochopitelně jsem okamžitě začal vysvětlovat, že je to naprostý nesmysl, že nejsem žádný pedofil, nýbrž naopak obětí této malé, vypočítavé mrchy, a že to byla ona, kdo po mně vyděračsky žádal sto korun. Ale asi je vám jasné, které verzi spravedlivý dav věřil víc.

Kdosi zavolal policii, mě povalili na zem a drželi mě na chodníku celkem čtyři chlapi. Ten, co mě předtím praštil do břicha, mi ještě pár ran přidal, a řekl: „Jen počkej, kolik jich dostaneš v kriminálu. Na takový jako ty se tam vždycky těší!“

Holčičce mezitím přinesli džus a zmrzlinu. Všichni přivítali, že se uklidnila, a doufali, že z této hrozné příhody nebude mít trauma. Prodala všechna plastová srdíčka, sem tam se už dokonce mezi slzičkami usmála, a jen já jsem viděl, to když bylo slyšet blížící se policjení vůz se zapnutou houkačkou, jak na mě rošťácky mrkla pravým okem.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít