Nebude to bolet. A zaplatíme hotově!

Nebude to bolet. A zaplatíme hotově!

Oslovil ji na parkovišti před samoobsluhou Lidl. Měl na sobě elegantní tmavě šedý oblek s proužkem. Podívala se mu na boty, protože si v jednom časopise přečetla, že podle nich se pozná, jestli je chlap nóbl.

Jistá si být nemohla, ale zdálo se jí, že muž má drahé solidní polobotky. Každopádně byly dobře vyčištěné. Leskly se jako blesk.

Vlekla dvě tašky a mířila ke svému starému kombíku značky Ford Focus. „Promiňte, madam?“, řekl muž.

Nevypadalo to, že si z ní tropí žerty.

„Měla byste pět minut času?“

Prokristapána, já nána blbá, to musím mít takovou smůlu? Fakt mě na parkovišti zastaví Svědek Jehovův? Nebo jiný debil? A bude mi do hlavy hustit ta svoje moudra? Tohle všechno jí blesklo hlavou a byla opravdu sama sebou rozladěná.

Ne, že by za to mohla, ale měla celkem oprávněný pocit, že tyhle blbečky přitahuje.

„Nemám čas,“ odsekla co nejpodrážděněji.

„Nezdržím vás dlouho. Vlastně jen několik minut,“ nevzdával se muž. Ale ona ani nezpomalila a jako torpédéborec v Severním moři kráčela s dvěma těžkými taškami směrem ke svému vozu.

„Rád bych vám nabídl možnost vydělat si …“, odmlčel se, „… milión dvě stě osmdesát tisíc korun.“

Ta přesná suma byla tím impulsem, který ji přiměl se zastavit. Kdyby řekl jeden, deset nebo padesát miliónů, ani by nezvolnila. Ale částka 1,280.000 korun ji tak zaujala, že položila tašky na asfalt a řekla: „Děláte si ze mě srandu?“

„Ani náhodou,“ usmál se muž v obleku, protože už věděl, že má vyhráno.

A taky ano. Za patnáct minut seděli v kavárně jen dvě stě kroků od samoobsluhy Lidl. Muž jí předtím pomohl s taškami do auta, nabídl dotyčnou kavárnu jako místo krátkého, maximálně desetiminutového setkání a velmi decentně jí sdělil, že bude samozřejmě jeho hostem.

Takže tu sedí u stolu, ona srká horké Latté Macchiato a on se chystá vyložit karty na stůl. Což vzápětí učiní. „Asi se nedozvíte nic nového, když vám řeknu, že jste mimořádně krásná.“

Ona vzdychne. Takže úchyl, napadne ji. Samozřejmě ví, že bývala krasavice. Nadpozemská, říkali jí kdysi někteří muži. Vysoká, s nádhernou postavou a symetrickým obličejem. Ale je jí devětačtyřicet, proboha!

Je zastáncem toho, že si člověk nemá nic nalhávat. Ano, stále vypadá celkem dobře, rozhodně v porovnání se svými vrstevnicemi. Možná i ženami o pět, snad i deset let mladšími. Nedávno ji na zastávce tramvaje oslovil mladíček, který mohl být stejně starý jako její dcera. Ale ona z toho nevyvozuje žádné ukvapené závěry.

Cítí trochu zklamání, že se z toho seriózního muže v obleku vyklubal obyčejný sexuální loudil. Samozřejmě dopředu počítala s tím, že ze slíbených peněz nic neuvidí, ale i tak očekávala, že se schůzka v kavárně v obchodním centru vyvine v něco aspoň trochu zajímavého.

„No nic,“ řekla a rychle dopila kávu, která byla vynikající. „Budu už musíte jít.“ Chystala se vstát.

Chytil ji za ruku. „Počkejte. Nevysvětlujte si to špatně. Nedělám vám žádné sexuální návrhy. Jde čistě o byznys.“

„O byznys, jo?“, řekla nedůvěřivě, ale zůstala sedět na židli.

„Přesně tak. Chtěl jsem vám nabídnout obchod.“

Zadívala se na něj. „Jestli mi navrhnete to, co si myslím, že mi navrhnete, tak zavolám policajty. Podle mě je to trestný,“ řekla.

Zatvářil se nechápavě, a pak se vysokým hlasem afektovaně zasmál. „Hoho, ach tak. Vy myslíte sex? Nic takového,“ řekl a na tváři se mu objevil téměř zraněný výraz. Když nic jiného, tak byl dobrý herec. „Rádi bychom od vás něco koupili.“

„My?“, řekla. „Za koho mluvíte?“

„Panebože, promiňte,“ řekl muž a sáhl do kapsy saka. „Úplně jsem zapomněl, že jsem se nepředstavil.“ Podal jí vizitku.

Stálo na ní, že se jmenuje Pavel Vrána a že je Sales Executive společnosti Beauty Exchange Program.

Nedokázala jméno té společnosti ani pořádně vyslovit. „A co mi teda chcete?“, řekla nevlídně, připravená se kdykoli zvednout a odejít.

„Chceme … ehm … koupit vaši krásu.“

Zatvářila se nechápavě.

A on, protože se bál, že zase bude chtít odejít, rychle pokračoval. „Určitě jste si všimla, že někteří lidé jsou krásní. Podle našich výzkumů jich je něco kolem sedmi procent,“ řekl.

„Ale …“, chtěla něco namítnout, ale on ji přerušil.

„Asi chcete říct, že každý člověk je svým způsobem krásný. A že krása je subjektivní kategorie, kterou každý vnímá jinak. Je to tak?“, podíval se na ni.

„Ano,“ přisvědčila.

„V tom případě budete překvapená tím, co vám řeknu,“ prohlásil. „Je to naprostý nesmysl!“

„Nesmysl?“

„Ano! Krása je přísně objektivní veličina. Buď ji máte, nebo nemáte. Ano, je pravda, že lidé si často namlouvají, sami sobě nebo i navzájem, že jsou krásní. Ale to je bohapustý sebeklam. Naše společnost má přesvědčivá data. Buď jsou lidé krásní, anebo nejsou. A těch krásných je sedm procent.“

Mlčela. Pak řekla: „A já jsem … krásná? Říkal jste to, že ano?“

„Ano,“ přisvědčil. „Vy jste krásná. Zatím.“

To poslední slůvko jí nemohlo uniknout. „Zatím?“

„Bohužel,“ přikývl. „Krása není trvalá. Lidé se s ní nerodí a většinou s ní ani neumírají.“

„Ale …“, řekla, jako už před chvíli, a on ji opět nenechal domluvit.

„Vím, co se chystáte namítnout. Že je spousta krásných starých lidí. Ano, existují staří lidé, kteří vypadají upraveně, esteticky zajímavě a příjemně. A je pravda i to, že se to zaměňuje s krásou.“

Nic neřekla, tak byla zaskočená jeho výkladem.

„Krása je jako software. Do lidského těla se nahraje v pubertě. A pak, v určitém věku, tělo zase opustí.“

„V jakém věku?“, řekla teď až překvapivě rychle.

Pokrčil rameny a nakrabatil čelo. „To se nedá přesně říct. V průměru kolem pětačtyřiceti. Někomu ale krása vydrží i po padesátce. A jiný o ni přijde ještě před čtyřicítkou.“

„A já …“, řekla.

„Vy jste stále krásná.“

Zatvářila se uklidněně.

On pokračoval. „Ostatně právě proto jsem vás oslovil. Naše společnost vyvinula způsob, jak krásu z lidského tělo získat a dočasně ji uložit.“

Zase nervózně poposedla na židli, v navrátivší se obavě, že muž proti ní je šílenec. Možná nebezpečný.

Pokračoval. „A my bychom od vás tu krásu rádi koupili. Za milióm dvě stě osmdesát tisíc korun. Jak už jsem říkal.“

Zírala na něj. „A konkrétně se stane co?“

„Jde o naprosto bezpečnou, mnohokrát otestovanou proceduru. Není ani trochu bolestivá ani jinak traumatizující. Odběr krásy trvá kolem třiceti minut.“

„A co se stane pak?“, zeptala se žena.

Přišla nejtěžší část rozhovoru. Aspoň podle všech příruček a kurzů, které musel muž před nasazením v terénu absolvovat. „Pak o svou krásu přijdete.“ Rychle dodal. „Není to žádná tragédie. Budete na tom stejně jako zbylých devadesát tři procent populace.“

„Ale nebudu už krásná,“ řekla.

Podíval se na ni. „Povězme si upřímně. Co z toho, že jste krásná, vlastně máte? Jste vdaná, že ano?“

Přikývla.

„Máte milence?“

Chtěla říct, že na takové otázky nemusí odpovídat, ale nějak pochopila, že tyhle konverzační tanečky nemají smysl. „Ne,“ řekla.

„A nejmíň dvacet let jste žádného neměla.“

„Ne,“ zopakovala.

„Nemluvě o tom, že rozhodně nemáte v úmyslu si milence v budoucnu pořídit,“ řekl.

Do třetice zopakovala, že ne.

Zvedl dlaně vzhůru v gestu, které říkalo vše. Usmál se. „Tak proč si v tom případě nevydělat víc než milión a čtvrt? Nedokážete s těmi penězi naložit líp než s krásou, která vám stejně k ničemu není?“

Opět potlačila nutkání protestovat, že je nezdvořilý a sprostý. Ale po půl minutě ticha řekla: „Asi máte pravdu.“

Pak se ovšem zamyslela a zeptala se: „A nemohli bychom ten obchod udělat za pár let? Nebo aspoň za rok?,“ řekla skoro prosebně. „Abych si tu svou krásu ještě užila.“

„Domluvit se  můžeme. Ale být vámi, tak bych to nedělal.“ Ztišil hlas a nasadil diskrétní tón. „Prosím, abyste to nebrala nijak osobně, ale vy můžete o svou krásu každým dnem přijít. Aspoň tak to ukazuje náš detekční software, který používáme.“

Zamračila se.

„Pro zjednodušení si to můžete představit tak, jako když z Papinova hrnce unikne pára. Frnk … a je pryč. A stejné je to s krásou.“

Chtěla vědět, co přesně to bude znamenat.

„Nic zvláštního,“ řekl muž. „Krásný člověk přestane být krásným. Je to přirozený, nijak dramatický proces. Nové je pouze to, že umíne krásu ještě v těle krásných lidí zachytit a přečerpat dočasně do zásobníku.“

Mlčela. Bylo to celé neuvěřitelné.

„Vykupujeme krásu od lidí jakéhokoli věku. Ale nejetičtější je to právě od čtyřicátníků a čtyřicátnic, jako jste vy. Většina z nich o krásu dřív nebo později stejně přijde. A my jim nabízíme možnost, jak si jejím prodejem slušně vydělat.“

„A co s tou … krásou … pak děláte?“

„Prodáváme ji ošklivým lidem. Většinou mladým a samozřejmě bohatým. Umožňujeme jim, aby se stali krásnými.“ Odmlčel se a pak řekl: „Na rozdíl od všech těch pitomých plastických operací tohle opravdu funguje.“

„Takže když vám svou krásu prodám, tak někomu jinému pomůžu?“, zeptala se.

„Přesně tak!“, zaradoval se, protože bylo jasné, že už je rozhodnutá.

A byla. Ještě v kavárně podepsali smlouvu a dohodli se, že k odběru její krásy dojde na klinice téhož dne večer. Jistota je jistota, řekl, byla by smůla, kdyby o krásu zrovna dnes v noci přišla, a s ní i o ty peníze.

S čímž samozřejmě souhlasila.

Zatelefonovala manželovi, že přijde později. Co dcera dostudovala a vdala se, bydleli sami. Z kliniky ji po odběru a krátké lékařské prohlídce propustili v deset večer. Peníze jí dali v hotovosti v kožené tašce a domů ji dopravili imuzínou, s kterou měla klinika smlouvu.

Když v půl jedenácté dorazila domů, muž seděl v kuchyni a luštil křížovku ve staré nedělní příloze novin. Byla nervózní a napjatá. Co když se manželovi přestane líbit? Nebo se mu začne dokonce hnusit? Byť když se na sebe podívala po odběru do zrcadla, tak nepozorovala žádnou změnu.

Ale milión dvě stě osmdesát tisíc v její kabelce byly přesvědčivým důkazem, že už krásná není. A být nemůže.

„Ahoj,“ řekla. Sedla si proti němu k jídelnímu stolu a napjatě na něj hleděla.

To ho vyvedlo z míry. Zamžoural na ni. „Co se děje?“, zeptal se.

„Ničeho sis nevšiml?“

Věděl, že to je potenciálně nebezpečná otázka. Dostal ji v minulosti už vícekrát. Proto na ni znovu s předstíraným zájmem pohlédl a zvolal: „Byla jsi u holiče? Že ano?“

Mlčela. Snažil se z výrazu její tváře vyluštit to, co se od něj očekává. A tak vsadil všechno na jednu kartu. „Hned jsem si to myslel. Vypadáš báječně, miláčku!“, řekl.

Policisty přivolané o hodinu později nepřekvapilo ani tak to, že žena vrazila nůž do srdce muži, s kterým prožila třicet let relativně šťastného manželství. Psychologové potvrzují, že to se prostě čas od času stává, zejména v rodinách s nižšími příjmy, z kterých nedávno odešly již dospělé děti.

Co je opravdu překvapilo, bylo to, že si ta žena může dovolit nejlepšího advokáta přes trestní věci v zemi.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít