Kytička pro paní učitelku

Kytička pro paní učitelku

Panebože, ten je roztomilý! Marie Nešetřilová nemohla od kudrnatého prvňáčka odtrhnout oči. Byl v šatně 1.A v přízemí jako poslední ze všech. Ale nezdálo se, že někam spěchá. Rozvážně si srovnal bačkůrky, nazul se do tenisek a začal si zavazovat tkaničky.

Takže je ještě šikovný, pomyslela si skoro sedmdesátiletá učitelka, která by po čtyřiceti letech před tabulí mohla být otrlou rutinérkou, ale stejně ji v takových situacích vždycky přemohly emoce.

Zvlášť když si všimla kytice tmavě červených, teď už trochu povadlých karafiátů, které ležely vedle hocha na lavičce. Do očí jí vstoupily slzy, tak moc byla dojatá. Ten malý brouček jí tu kytku zapomněl dát! Napadlo jí, že by si od něj tu kytku měla aspoň dodatečně vzít, aby od rodičů nedostal vyhubováno.

Nahlédla do šatny a zavolala na něj: „Chlapečku! Ty nespěcháš domů?“

Pohlédl na ni. Měl velké hnědé oči a způsobný úsměv. „Dobrý den!“, řekl.

„No spíš na shledanou,“ řekla učitelka. Nemohla se ubránit tomu, aby hocha nepohladila po hlavě. „Na shledanou zítra.“

Měl už obě boty zavázané, a tak vstal a hrábl po kytici karafiátů. „Na shledanou!“, řekl a vydal se do chodby.

„Počkej!“, řekla Marie. „Co ta kytička? O co, že uhodnu, proč ti ji maminka dala?“

Pokrčil rameny.

„No přece pro paní učitelku. A určitě by se zlobila, že jsi mi ji zapomněl dát. Taková pěkná kytička!“

Natáhla ruku směrem ke karafiátům, ale on ji kytici nepodal. Dokonce se zdálo, že ji ještě víc stiskl v ruce.

„Ty jsi … Mareček?“, zeptala se učitelka, která si jména svých nových žáků z 1.A pochopitelně nemohla pamatovat.

Zavrtěl hlavou.

„Jakoubek?“, zkusila to, doufajíc, že jí své jméno sám od sebe řekne. Ale on měl oči zavrtané v podlaze, těsně před svými teniskami.

„Tak jak se jmenuješ?“

„Sebastián.“

V duchu si řekla, jaká je to hloupá móda dávat dětem tahle moderní jména, ale nahlas řekla: „No to je ale pěkné jméno. Jak ti rodiče říkají? Sebíčku?“

„Sebastiáne,“ odpověděl.

„Hm,“ zamyslela se učitelka. „Tak poslyš, Sebastiáne, radši mi tu svou kytičku dej. A uháněj před školu. Přijde tě vyzvednou maminka?“

Odpověděl, že ano, ale karafiáty jí nedal.

Maria Nešetřilová byla už víc než deset let v důchodu. Na škole působila jako trvalý záskok za mladé kolegyně na mateřské. Po pravdě řečeno měla v posledních letech pro ty malé nezvedence mnohem míň trpělivosti než dříve. Ono to bylo i tím, že byli rok od roku nevycválanější.

„To je taková zavedená zvyklost, víš, Sebastiáne,“ procedila ze sevřených rtů, z kterých už zmizel úsměv. „Děti první den školy nosí paním učitelkám květiny, aby jim vyjádřily poděkování za to, že se jim pak celý školní rok budou věnovat.“

Sebastián ji pozorně poslouchal, ale kytku stále držel v ruce přitisklou k manšestrákům s kšandami.

„Přece uznej, že když už jsi sem tu kytku přinesl, tak je hloupost, abys ji zase nosil domů.“

Stále mlčel. To už na ni bylo moc. Přísně se zatvářila a napřáhla ke klukovi ruku s otevřenou dlaní. „Chováš se opravdu otřesně, Sebastiáne, a to jsi ve škole teprve první den. Měl by ses stydět! Dej mi okamžitě tu kytku.“

Teď udělal dokonce krok zpátky a kytku schoval za svá záda. To, jak na límec modré košile značky Polo padaly dlouhé kudrliny jeho vlasů, se Marii Nešetřilové už vůbec nezdálo roztomilé, ba naopak. To dítě bylo nevkusně oblečené a potřebovalo by holiče. O tom zkušená kantorka ani na vteřinu nepochybovala.

„Přestaň si se mnou hrát, ty malý zmetku, dej mi tu pitomou povadlou kytku a koukej mazat před školu. Ještě si to spolu vyřídíme!“, zasyčela.

Drapla po karafiátech a podařilo se jí kytici chlapci vytrhnout, ale zároveň ztratila rovnováhu. Zakymácela se a zkusila se zachytit věšáku, ovšem marně. Ve stejné chvíli ucítila na prsou ostrou, palčivou bolest. Chvíli po tom, co se skácela na zem, ji Sebastián překročil a zamířil k východu.

Vysoká třicetiletá blondýna ho před školou s ulehčením obejmula. Už se bála, že se její syn někde ztratil. Oba pak zamířili k autu a odjeli do cukrárny na zmrzlinu, kterou měl Sebastián slíbenou.

„Dal jsi paní učitelce tu kytku?“, zeptala se v autě.

Přikývl, že ano.

„A měla radost?“

„Byla z toho úplně paf,“ řekl Sebastián, čemuž se maminka upřímně zasmála.

Druhý den se na školním webu objevil krásný článek, který napsal sám ředitel. Rozloučil se v něm s kolegyní Marií Nešetřilovou, která nečekaně zemřela na infarkt. „O jejím dobrém srdci se vyprávěly legendy, a je tedy ironií osudu, že jí vypovědělo službu právě 1. září, v den, který je pro nás kantory tím nejposvátnějším. Ale budiž připomínáno, že zemřela se šťastným úsměvem na rtech. A že v náručí tiskla kytici karafiátů, kterou nepochybně dostala od některého z prvňáčků. Tak moc je milovala!“

Snad všechny členky učitelského sboru se při čtení těchto řádků rozplakaly.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít