Láska s roční smlouvou

Láska s roční smlouvou

Vidíte toho muže? Ano, myslím toho v obleku, kterého byste si nevšimli, kdyby mu kolem krku nevisela ta nádherná bruneta s velkým výstřihem. A která se na něj tak oddaně a zamilovaně dívá. Nemluvě o číšníkovi, který ho zahrnuje vřelými úsměvy, zatímco jinak je v tomhle podniku pověstný svým chladem a podrážděností.

No a to jste ještě neviděli, že asi před čtvrt hodinou se u jejich stolu zastavila žena středního věku a s omluvami, že vyrušuje, mu řekla, že ho přišla jen pozdravit. Že s ním před časem četla jakýsi rozhovor v Hospodářských novinách a že ho považuje za skvělého člověka.

Asi vás napadne, jak to ten chlap dělá? Ne, není bývalou rockovou hvězdou a vlastně ani geniálním byznysmenem. Vůbec ne. Je ředitelem menšího průmyslového podniku, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli.

Přesto se k němu váže příběh, který bych vám rád vyprávěl. Začíná nedávno, vlastně před necelým půlrokem. Bylo časné odpoledne, muž seděl v kanceláři u počítače a srkal vychladlou kávu.

Sekretářka nahlédla do dveří. „Pane řediteli? Je tady ten člověk.“

Jak bylo jeho zvykem, nechal ji chvíli čekat a hleděl upřeně na monitor počítače. Měl pocit, že mu to v jejích očích dává pocit zaměstnanosti a tedy i důležitosti. V čemž se mýlil, protože jí a všem jejím předchůdkyním to lezlo na nervy. Dobře věděly, že stejně nic důležitého nedělá, pravděpodobně jen na webu sleduje nějaká videa.

Konečně vzhlédl. „Jaký člověk?“, zeptal se.

„Požádal vás o schůzku počátkem týdne. Původně jste ho odmítl, ale pak vám napsal, že zastupuje firmu, která vás zařadila na seznam VIP zákazníků. A že pro vás má zajímavou nabídku,“ řekla.

Zamračil se. Nelíbilo se mu, že snad jeho sekretářka naznačuje, že se nechal uplatit vidinou nějakých výhod. „A vy jste mu se mnou na základě těchto vágních nesmyslů smluvila schůzku?“, řekl přísně.

„Po dohodě s vámi,“ zaprotestovala. „Sám jste říkal, že ho pozveme, ať vidíme, s čím přijde.“

Mávl rukou, že teď už je to jedno a že to zjevně špatně pochopila, ale když už ten člověk je tady, tak ať ho tedy pozve dál. Varovně vztyčil prst. „Ale pak si o tom ještě promluvíme,“ zatřepal rukou, ať sebou mrská, a že pro tuto chvíli diskuse skončila.

Sekretářka jen naprázdno polkla a zmizela, aby se za moment objevila ve dveřích se sympatickým, mladě vyhlížejícím mužem v obleku.

„Dobrý den,“ řekl přátelsky a sáhl do náprsní kapsy pro vizitku.

Ředitel ještě zůstal sedět, o dvě vteřiny déle, než by bylo zdvořilé. Znovu použil svůj oblíbený trik „dělám teď něco strašně důležitého na počítači, ale hned jak to bude aspoň o fous méně podstatné, než jste vy, tak se vám začnu věnovat“.

Ale muži to zjevně nevadilo.

Posečkal ve dveřích, až ředitel zvedne oči, a jakmile se tak stalo, vyrazil k němu, vrazil mu do ruky vizitku a řekl: „Jste strašně hodný, že jste si udělal čas. A nepochybuji o tom, že toho nebudete litovat.“

Ředitel odpověděl: „Spíš mi řekněte, co vlastně chcete.“

„Můžu si sednout?“, ukázal muž na židli u konferenčního stolu.

„Samozřejmě,“ řekl neochotně ředitel.

A muž se posadil za stůl, otevřel aktovku a na desku položil papírovou složku v béžových umělohmotných deskách.

„Jsem tu proto, abych vám jménem naší firmy učinil skvělou nabídku.“

Ředitel pohlédl na vizitku, kterou třímal v ruce, a polohlasem přečetl: „Love You So Much Enterprise, společnost s ručením omezením.“ Zeptal se: „Co to, do prdele, je?“

Muž se usmál, jakoby na tu otázku čekal. „Jméno naší firmy. A zároveň ve zkratce to, čím se naše firma zabývá.“

Ředitel se na něj podíval a hlasem zkušeného vyjednávače řekl: „To je jako co?“

„Umíme komerčně dodat jakékoli množství sympatií či lásky,“ řekl muž.

„No tak moment. Prrr! Ne tak zhurta. Pokud si pamatuju, tak jste mé sekretářce tvrdil něco o seznamu VIP zákazníků.“

„No ale jistě! To je přesně ono!“, zvolal radostně muž, jakoby už uzavřel obchod.

„Opravdu jste na seznamu našich potenciálně nejdůležitějších zákazníků. Pokud se vám naše nabídka bude zamlouvat, jsem zplnomocněn vám nabídnout zlatou kartu VIP klienta.“

„Hm,“ řekl ředitel, s výrazem „No tak to už zní líp, kamaráde!“.

„Takový status má celou řadu výhod. Například získáte voucher v hodnotě pěti tisíc korun na naše služby.“

Ředitel opáčil, že to je samozřejmě v pořádku, ale že stále neví, co mu muž nabízí.

„Prokrista!“, zvolal návštěvník. „V tom případě muselo dojít k nějakému nedorozumění. Myslel jsem, že už jste s našimi službami seznámen.“

„No to tedy nejsem,“ dostalo se mu odpovědi.

A tak muž vysvětlil, že velevážený pan ředitel je na seznamu, který jeho firma vyhotovila v posledních dvou měsících. Zdůraznil, že jde o průlomovou záležitost, která je výsledkem mnoha let výzkumu a vývoje.

Ředitel už byl lehce nervózní, že z toho pitomce musí všechno páčit skoro heverem, a tak se nedůtklivě otázal, „Můžete se, do prdele, už vymáčknout, co to je za seznam?“

„Je to seznam lidí, které nikdo nemá rád,“ řekl muž. „V tuto chvíli je na něm v České republice něco přes tisíc osob.“ Podíval se na ředitele a nadšeně zvolal: „No a vy jste jedním z nich!“

V místnosti zavládlo ticho. Ředitel si v první chvíli myslel, že se přeslechl. Vlastně si byl jistý. „Seznam lidí, které nikdo nemá rád?“, zopakoval.

„Možná to zní hůř, než to ve skutečnosti je,“ připustil muž. „Ale je to tak!“

„Poslyšte,“ řekl ředitel. „Mám velmi dobré právníky. Já osobně i naše firma. Vyprošuju si, aby o mně kdokoli tvrdil, že nemám žádné přátele.“

„To nikdo netvrdí,“ skoro mu skočil do řeči muž. „My se nepouštíme do toho, kdo s kým se přátelí. My vyhodnocujeme, kdo má koho rád.“ Pohlédl řediteli do očí. „A já vás moc prosím, abyste to nebral nijak osobně. Emoce do byznysu nepatří. Náš software prostě vyhodnotil, že vás nikdo rád nemá.“

Měl chuť mu dát pěstí mezi oči. Nebo ho popadnout za uši a několikrát třísknout jeho hlavou o desku stolu.

„Muselo dojít k nějakému omylu,“ donutil se k úsměvu. „Pokud to nevíte, tak jsem například ženatý. A moje žena …“, prohlásil, ale muž mu skočil do řeči.

„Vaše žena vás nemůže ani vystát. A vy to víte,“ řekl muž.

Kráva, pomyslel si muž, věděl vždycky, že je to jen blbá kráva. Ale opravdu ho nemá ani trošku ráda? Nahlas řekl: „Pak je tu ještě moje dcera.“

„Myslíte tu z prvního manželství?“

„Samozřejmě. Karolína. Tedy vlastně Kristina, jsem z vás úplně popletený,“ řekl. Muž se na něj díval a nic neříkal.

Ředitel se nervózně zeptal. „Vy jste s Kristinou mluvili?“ A když se hned nedočkal odpovědi, pokračoval: „Ona je svéráz. Dlouho jsme se neviděli … víte, ona mně pořád nemůže odpustit, že jsem se rozešel s její matkou. Ale kdyby byla jen trochu spravedlivá, tak musí uznat, že se s tou pipinou prostě nedalo žít!“

Muž opět nic neřekl.

„To, o co se snažíte, je laciné. Já jsem ve skutečnosti mimořádně oblíbený!“, zvolal. Poškrábal se ve vlasech. „Například chodím hrát tenis s naším finančním ředitelem. S Karlem. Chodíme každou středu večer.“

Muž stále mlčel.

„Po každém zápase chodíme na jedno pivo. A měl byste vidět, jak se třeba směje mým fórům!“

Vstal, obešel svůj stůl a postavil se k židli, kde seděl jeho návštěvník. Ten se raději také postavil. A ředitel mu zasyčel do obličeje: „Lidi mě v tomhle podniku mají rádi, vy … cesťácká nulo!“

Vzal vizitku, kterou od muže dostal, a roztrhal ji na kousky. „Marie! Marie!“, zakřičel. A když se dveře okamžitě neotevřely, vystartoval směrem k nim. Naštěstí se v nich Marie v tu samou chvíli objevila.

„Kurva, kde jste, když vás volám?“, vyštěkl.

Marie bázlivě řekla, že vstala a přišla do jeho kanceláře hned, jak ho slyšela zavolat její jméno. A zeptala se, co pro něj může udělat.

„Chtěl jsem se vás zeptat …“, zarazil se, protože jak o tom přemýšlel, tak otázka, kterou chtěl položit, zněla divně. „Prostě řekněte tady tomu idiotovi …,“ ukázal na muže v obleku. A zase se zarazil.

„Co mám říct?“, zatvářila se bezradně Marie.

„Ale vlastně nic. Děkuji, můžete jít,“ řekl teď překvapivě tiše, bez energie, otočil se na patě a zamířil zpátky ke stolu. Marie za sebou zavřela a on se posadil.

„Ona se mě bojí, co?“, řekl muži a ukázal na židli, aby si také zase sednul.

„Bojí,“ přikývl návštěvník.

„A nesnáší mě?“

„Po pravdě řečeno je jí vás spíš líto. V posledních letech byla ve skutečnosti nejblíž tomu, aby vás měla ráda. Ale pak pochopila, že to je nemožný úkol.“

Ředitel chvíli mlčel a pak řekl: „Mě vážně nemá nikdo rád? Třeba ta bába u nás v domě, ta s tím psem, která se na mě pořád usmívá.“

„Myslíte ta, na kterou jste křičel loni na podzim, že ten její čokl ochcává výtah?“

„Hm,“ řekl ředitel. „Tak ta asi taky ne.“ Pak se mu rozjasnila tvář. „Chodím už deset let k jedné kadeřnici. Je strašně milá. Vsadím se, že ta mě má aspoň trochu ráda.“

„Máte pravdu, že má ráda většinu svých zákazníků. Ale vy se jí snažíte sahat na zadek a několikrát jste jí dělal neslušné návrhy. Dokonce uvažovala o tom, že už vás nebude stříhat.“

„Prosím vás, ta děvka si o to přímo koleduje. Měl byste vidět ty její výstřihy a krátký sukně,“ vypěnil ředitel, ale rychle se zase uklidnil a omluvně dodal: „V ženských je strašně těžký se vyznat.“

Mlčky seděli.

Ředitel po chvíli pronesl: „Říkal jste, že pro mě máte nějakou nabídku.“

„Mám,“ usmál se muž. „Vám chybí láska a my vám ji jsme schopni dodat.“

„Cože?“, zeptal se ředitel.

„Pro vás bych měl tarif Basic Love. Je to pět lidí, kteří vás budou mít rádi. Za dva tisíce korun měsíčně. Lépe řečeno 1990 korun,“ usmál se.

„A co to bude za lidi? Oni se budou … se mnou setkávat?“

Muž se zasmál. „Ale vůbec ne. Jsou to zaměstnanci našeho oddělení Love Support. Podpora lásky, chápete. Vy s tím nebudete mít vůbec žádnou práci ani starosti. Ti lidé vás budou milovat, ale vás to nijak nezatíží.“

„Moment, moment,“ řekl ředitel. „A za co budu teda platit?“

„Za upřímnou, nefalšovanou lásku. Budete milován. Pěti lidmi! Chci vás upozornit, že průměrný člověk je milován třemi celými osmi lidmi. A vás jich bude milovat rovnou pět! To je nadprůměr.“

Ředitel zamlkle seděl a přemýšlel. Bylo mu jasné, že ten divný člověk v jeho kanceláři může být podvodník, a i to, že není vůbec jasné, k čemu mu nějaká láska pěti lidí může být. Ale z nějakého důvodu se mu to zdálo jako dobrý nápad.

Jak tak o tom přemýšlel, měl už plné zuby těch idiotů, co ho obklopují, a nejsou schopni mu nabídnout žádné city. Přitom on své blízké zahrnuje celý život láskou a vřelostí. Kurvy nevděčné, ulevil by si nejradši nahlas.

Ještě ho zajímaly detaily. Jestli se s těmi lidmi poskytujícími lásku může setkat („Ne, to bohužel není možné!“), jestli je může tedy vidět aspoň na fotce („Ani to není možné!“), jestli má záruku, že to jsou inteligentní a krásní lidé („Na to se můžete spolehnout, v našem týmu je dokonce jedna nejmenovaná vicemiss České republiky!“), a jestli jde zařídit, aby to byly výhradně ženy.

„Teda nejsem žádnej homofob, ale v tomto případě bych dal opravdu přednost ženám,“ řekl.

„Na tom se můžeme domluvit,“ souhlasil host. „Je to ovšem za příplatek 199 korun měsíčně?“

Ředitel mávl rukou, jako že to opravdu není problém. Vnuklo mu to však ještě jinou myšlenku. „A kdybych si připlatil ještě víc … opravdu by nebylo možné se s některou z nich setkat?“, zkusil to.

Muž řekl, že by to opravdu nešlo.

Takže si nakonec plácli. Muž souhlasil s výhodným navrženým tarifem Basic Love, navýšeným o příplatek za volbu pohlaví. Hned na místě podepsali smlouvu a on předal řediteli detaily pro bankovní převod požadované částky. Pak se rozloučili.

Ředitel ještě téhož dne peníze zaplatil přes internetové bankovnictví a druhý den mu přišlo textovou zprávou potvrzení o aktivaci služby. „Jste milován, gratulujeme!“, bylo její úplné znění.

Seděl zrovna na záchodě. Rychle prozkoumal své pocity, jestli nezpozoruje nějakou změnu. Ale kromě úlevného pocitu, který provázel obvyklou ranní činnost, necítil vůbec nic. Takže se po vykonání potřeby rychle opláchl a oholil, vyčistil si zuby a zamířil do kuchyně. Jeho žena snídala muesli s jogurtem.

„Dobré jitro, miláčku!“, pozdravil ji. Posadil se proti ní, s nalitým hrnkem černé kávy. Ale nepil a jen ji pozoroval.

Po minutě si toho všimla. „Co je? Proč na mě tak vejráš?“, zeptala se nevlídně.

Seděl a usmíval se.

„Přeskočilo ti?“, zakroutila hlavou.

„Ne. A chci se tě zeptat … nepozoruješ na mně nějakou změnu?“

Neochotně na něj důkladněji pohlédla. Zamrklala nenalíčenýma, ospalýma očima. „Jsi ostříhanej?“, zeptala se. „Už zase? Nebyl jsi u tý namyšlený coury minulej tejden?“

„Ne, nejsem ostříhaný,“ zavrtěl zklamaně hlavou. Na kávu neměl už chuť, a tak popadl svou koženou tašku a řekl, že musí do práce. Ve dveřích ještě zamumlal cosi na pozdrav, ale žena mu neodpověděla.

Když v garáži nastupoval do auta, v duchu si dal za úkol, že musí zatelefonovat tomu člověku z Love You So Much Enterprise. Vsadil by se, že mají v nabídce výhodné rodinné balíčky. A taky že jeho ženu budou mít stoprocentně na tom svém seznamu.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít