Andělíčku, můj strážníčku

Andělíčku, můj strážníčku

Posadili se k baru a ten starší objednal panáky.

Pak se naklonil k tomu druhému a řekl: „Nedívej se tam hned teď, ať to není nápadné. Ale vidíš toho chlápka, kterej sedí u stolku asi pět metrů za mým levým ramenem?“

Ten mladší přesně podle instrukcí zatěkal očima po místnosti, až krátce, byť zkoumavě pohlédl na dotyčného muže. Byl postarší a ne moc upravený, vlastně spíš zanedbaný. Jeho oči byly bez jiskry.

„Ano, vidím ho,“ řekl. „On je nějaký tvůj známý?“

Ten starší zavrtěl hlavou. „To je dlouhá historie,“ řekl.

A třebaže panáky bourbonu, které bleskem přistály před nimi na baru, neměli ještě zdaleka vypité, objednal zvednutými dvěma prsty u barmana další rundu.

Zde je nutno barový příběh na moment přerušit. Nevím, zda jste s tím obeznámeni, jelikož nejde o nějaké veřejné tajemství, avšak pravda je taková, že většina strážných andělů jsou alkoholici. Prostě násoskové. Snad v žádné jiné profesi jich tolik není.

Dá to rozum, protože dělat strážného anděla je stresující povolání. Nejen proto, že máte strašnou honičku a musíte být pořád ve střehu. To se dá vydržet. Ale ono je to náročné hlavně psychicky. Vy nemůžete svého svěřence chránit věčně. Lidé jsou na rozdíl od andělů bytosti smrtelné, a tak v určitou chvíli musí strážný anděl sklonit hlavu a odevzdat svého svěřence osudu.

Nechat ho exnout, hovorově řečeno.

Ne všichni, zejména ti méně zkušení a začínající, se s tím dokáží vyrovnat. Ono to není snadné ani pro staré protřelé vlky. Ale ti si pomáhají cynismem … no a zmíněnou sklenkou alkoholu.

Nevím, zda jste to zaregistrovali, ale ti dva na baru – já jsem vám vážně neřekl, že ti dva jsou strážní andělé? – si objednali další rundu.

Když se hodně umírá, je to zlé. Pro lidi, ale i pro strážné anděly. Proto tak nesnášejí války. Druhá světová byla strašná. Stovky, možná tisíce strážných andělů propadlo alkoholu natolik, že museli být postaveni mimo službu. A to je prosím opatření, které se vzhledem k relativnímu nedostatku těchto éterických bytostí přijímá jen výjimečně.

Náš příběh se odehrává sedm let po válce. Je to doba úlevy a naděje, ale i strachu z budoucnosti. Strážní andělé jsou trochu jako my lidé, v alkoholu hledají radost i zapomnění. Což perfektně platí o našich dvou hrdinech.

„Říkal jsi, že je to dlouhá historie,“ připomene ten mladší po chvíli mlčení tomu staršímu.

„Dlouhá. A smutná,“ řekne starší. Ztlumí hlas, tak, že je na pokraji slyšitelnosti. „Jmenuje se Azraiel. A byl strážným andělem Adolfa Hitlera.“

Vychutnává si překvapení, které se zračí v tváři toho mladšího.

„Opravdu? Adolfa Hitlera? Nevěděl jsem …“, odmlčí se.

„Co jsi nevěděl?“

„Že měl Hitler taky … jednoho z nás.“

Ten starší se uchechtne a opájí se překvapením mladšího kolegy. „A proč by neměl? Copak každá lidská bytost nemá svého strážného anděla?“

Mladší odpoví, že to jistě ano, avšak … a pak jemu samotnému dojde, jak uvažuje nelogicky, a řekne jen: „No vlastně ano.“

Starší líčí, jaká strašná dilemata prožíval Azraiel za ty roky s Hitlerem, a jak každé rozhodnutí zachránit mu život, například tím, že přispěl k prozrazení chystaného atentátu, vedlo k dalším a dalším litrům vypité whiskey.

„Ani Hitlerova smrt na tom už nic nezměnila. Z Azraiela byla troska. Alkoholik, psychicky narušený a labilní, opuštěný rodinou i přáteli. Nikomu bych to nepřál!“, řekl šeptem starší anděl tomu mladšímu.

Mladší přikývl, že to chápe.

„Byl postaven mimo službu. Samozřejmě dostal královskou penzi, vilu na pobřeží, prostě cokoli, na co si můžeš vzpomenout. Ale myslíš si, že je šťastný?“, zeptal se triumfálně.

Mladší se pokradmu podíval na starého anděla sedícího u stolku pár metrů od nich. Viděl smutnou, zlomenou bytost.

Neřekl nic. Objednali si další rundu. Chvíli jen tak seděli, ale postupem času se konverzace znovu rozproudila. Na Azraiela se přinutili zapomenout a debatovali o věcech, o kterých debatují strážní andělé, když se setkají v baru. O fotbale, striptérkách i náhlých srdečních zástavách, prostě o všem, co jejich životy činí pestřejšími a zajímavějšími.

Ani sami nevěděli, kolik toho vypili. Sebrali se někdy nad ránem, zavolali si taxi a chystali se vydat každý do svého domova.

„Vlastně ani nevím, u koho teď děláš,“ řekl ten starší. Uchechtl se. „Já mám už šedesát let jednoho Švéda. Naprosto nudná záležitost. Žere ryby, ráno se sprchuje studenou vodou a dvakrát týdně chodí do sauny. Bojím se, že ho budu mít na krku ještě nejmíň třicet let.“ Ironicky se zachechtal.

Mladší přikývl, že to je k vzteku. A hned dodal, že ani on to nemá lehčí. „Měl jsem na krku jednoho Francouze, ale ten se předloni zabil na motorce. Teď mi přidělili novýho.“

Starý se usmál. „Fakt? Úplně novej kus?“

„Úplně. Před týdnem se narodil,“ přisvědčil ten mladší.

Jeho kolega na to prohlásil, že mu to skoro závidí, protože není nad to mít novej, tvárnej materiál. A pak se zeptal, odkud ten nový kus je.

„Narodil se v Rusku,“ řekl. „A je to kluk. Jmenuje se Voloďa. Voloďa Putin.“

Oba se shodli na tom, že to bude dlouhá a klidná, byť asi trochu nudná štace. A aby to nějak oficiálně stvrdili, požádali barmana, ať jim dá na cestu ještě přece jen jednu rundu.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít