Jen aby se nestalo něco strašného!

Jen aby se nestalo něco strašného!

Když se lidí zeptáte, jak moc chtějí být šťastní, a dáte jim vybrat na stupnici od jedničky do desítky, tak průměrný výsledek bude kolem sedmi. Zdaleka nejvíc lidí zakroužkuje právě sedmičku a osmičku.

Dá se pochopit, že skoro nikdo nezvolí méně než pět. Každý chce být trochu šťastný. Ale v tom to právě vězí. Trochu. Hodně málo dotázaných zakroužkuje devítku. A desítku skoro nikdo. To přece nedává smysl?! Když už byste měli možnost si vybrat, jak moc být šťastní, proč nechtít co nejvíc?

Protože lidé mají z absolutního štěstí hrůzu.

Dokonce pro to existuje diagnóza. Cherofobie je chorobná obava lidí, že se stane něco hrozného, protože jsou příliš šťastní.

„Třeba až od vás půjdu a budu vycházet na ulici, tak se z vašeho domu utrhne balkón,“ řekla Klára svému psychiatrovi.

„V našem domě nejsou balkóny,“ řekl doktor Kusý.

„Tak z vedlejšího, to je přece jedno,“ namítla Klára.

Doktor Kusý zavrtěl hlavou. „Tam také žádné balkóny nejsou.“ Zamyslel se. „Nejbližší dům s balkóny je na rohu Letohradské a Wolkerovy. Ale pokud půjdete na metro, tak se mu vyhnete.“

Klára řekla, že to proboha uvedla jen jako příklad. Že ji může zrovna tak porazit na přechodu opilý řidič. Anebo se se Zemí srazí asteroid a zahynou všichni!

„A toho se bojíte proto, že jste šťastná?“, zeptal se doktor Kusý.

Klára k němu chodila asi půl roku. Byla příkladem typické nešťastné ženy středního věku. Rozvedená, se dvěma už dospělými dětmi, které pomalu začínaly žít své vlastní životy, a žijící z peněz, o které oškubala svého bohatého exmanžela.

To ovšem nebyl hlavní problém. S takovou běžnou dávkou lidského neštěstí se dá žít. Milióny, nebo spíš stamilióny lidí to den za dnem zvládají dobře s neštěstím i mnohokrát větším. Problémem Kláry bylo, že si myslela, že je šťastná.

Když o tom vyprávěl doktor Kusý přátelům, samozřejmě anonymně, tak jim při bafání z dýmky líčil, jak ohromný problém to je. „Pokud si ženská v jejím věku stěžuje, jak je nešťastná, tak jí celkem snadno vysvětlíte, že k tomu ve skutečnosti nemá důvod. Že může být ráda, že má peníze, že jsou její děti zdravé, a co já vím, že si může dovolit jet jednou za rok na dovolenou do Itálie.“

Přátelé přikývli, že to dává smysl. Byť samozřejmě týdenní seznamovací zájezd k moři pro ženy středního věku je peklem na zemi, co si budeme povídat.

„Ale to ona neví!“, zakvílel doktor Kusý. „Mám ji snad přesvědčovat, že spíš než na orgasmus se v těch strašných letoviscích může těšit na nevolnost ze špatného jídla? A že její děti s těmi jejich školními výsledky seženou maximálně mizernou práci, a bůhví jestli vůbec nějakou, a že ona sama vypadá v pětačtyřiceti na padesát?“

Přátelé přikývli, že to samozřejmě nemůže.

A to opravdu nemohl, takže i tentokrát, když se jí už bůhví po kolikáté zeptal, jestli je šťastná, tak zamrkala, co je to za hloupou otázku, a řekla: „Ale jistě! Přece jsem vám to řekla už tolikrát!“

„Absolutně šťastná?“

„Absolutně,“ řekla neochvějně.

„Na stupnici od jedné do desíti …“, načal doktor Kusý otázku, ale ona ho ani nenechala domluvit. „Desítka,“ řekla. „Na to jste se mě už taky ptal.“

Doktor Kusý byl však tentokrát připraven. Na radu přítele, penzionovaného kontruktéra z bývalého státního podniku Elektra, se rozhodl uchýlit k drobné lsti. Vytáhl z šuplíku černý podlouhlý přístroj, připomínající teploměr. Nechal si ho speciálně vyrobit.

„Co je to?“, zeptala se překvapeně Klára.

„Nová věc. Mám to ze Švýcarska,“ zalhal doktor Kusý. „Jmenuje se to felicitometr. Česky by se řeklo …“, poškrábal se na skráni, „… asi štěsťoměr.“

Klára věc sledovala nedůvěřivě.

„Je to převratná věc!“, řekl důrazně doktor Kusý. Věděl, že Klára není nijak přehnaně inteligentní, a zároveň celkem důvěřivá, což je ideální kombinace. „Něco jako teploměr. Ovšem neměří tělesnou teplotu, nýbrž to, jak je člověk šťastný. S přesností na jedno desetinné místo!“

Klára rychle pokývala hlavou, jako že rozumí.

„Felicitoměr vezmete a přiložíte k tělu. Můžete ho dát podobně jako teploměr do podpaždí. A oděv v tomto případě nevadí,“ hovořil doktor Kusý. Během své řeči udělal přesně to, co říkal. Aniž si sundal sako, dal si černou podlouhlou krabičku pod paži a chvíli ji tam nechal.

Pak ji vzal, zmáčkl jednou tlačítko na boku a na čelním panelu se rozsvítil jednoduchý červený displej. „Vidíte? Sedm celých tři!“, zvolal.

„Sedm celých tři?“, zeptala se Klára.

„Ano. To je můj index štěstí na desetibodové stupnici. Jsem lehce nadprůměrně šťastný,“ řekl.

„Hm,“ prohlásila Klára. „Tak to já budu mít deset,“ dodala skoro nešťastně.

Na to právě doktor Kusý čekal. „Tak to zkusme!“, navrhl. A rovnou jí údajný felicitoměr podal. Klára ho poctivě vzala a vložila do podpaždí. Ještě se ujistila, že se nemusí svlékat.

„Samozřejmě ne!“, ujistil ji doktor Kusý.

Asi za dvě minuty ji o přístroj požádal. Tlačítko na boku tentokrát stiskl dvakrát za sebou, přesně tak, jak si věc nechal sestrojit. Červený displej se znovu rozzářil a tentokrát na něm stála hodnota 8,2.

„Hm, jste opravdu hodně šťastná,“ řekl doktor Kusý.

Klára pokrčila rameny, že to mu přece tvrdí celou dobu, co k němu dochází.

„Ale ne absolutně!“, řekl přísně doktor Kusý. „Felicitoměr ukazuje …“, natočil ke Kláře displej, aby se mohla podívat sama, „… hodnotu osm celých dva. To je slušné, opravdu velmi dobré,“ řekl uznale. „Ale k asolutnímu štěstí to má daleko!“

Klára seděla na židli jako opařená. Musel to pro ni být šok. „Takže … já nejsem šťastná?“

„Jste velmi šťastná, Kláro!“, řekl povzbudivě doktor Kusý. „Nepochybně šťastnější než … řekněme 92 procent populace.“ Klára, jak už to u ne moc bystrých lidí bývá, měla slabost pro přesná čísla. „Ale rozhodně nejste šťastná tak, abyste se musela bát, že se následkem toho přihodí něco zlého!“, triumfoval teď, přesně dle svého plánu, doktor Kusý.

Ještě chvíli seděla v křesle, jako by si to stále přebírala v hlavě. Pak vyskočila a tvář se jí rozzářila úsměvem. „Tak já nejsem absolutně šťastná? Ani nevíte, jak jsem ráda. Vážně. Jsem strašně šťastná, pane doktore, nelžu!“

A ještě chvíli se rozplývala a zahrnovala ho děkovnými výlevy. Spokojeně ji poslouchal a v duchu velebil svou genialitu. Ano, předpokládal, že to bude fungovat, ale výsledek ho stejně mile překvapil. Domluvili si další schůzku, jako soukromý psychoterapeut byl zároveň i soukromým podnikatelem, a Kláře snadno vysvětlil, že je sice vyléčená, ale i tak by ji měl ještě profesionálně sledovat.

S čímž ochotně souhlasila. A spěšně odešla.

Doktor Kusý se posadil sám do křesla, protože do příchodu dalšího pacienta mu zbývalo ještě dvacet minut. A aby sám sebe odměnil, a také proto, že byl zároveň i maličko alkoholik, si nalil sklenku koňaku.

A jen se modlil, aby ten idiot, který tuhle povídku píše, nenechal Kláru zabít na přechodu hned pod okny jeho ordinace. Nebo aby dokonce nezvolil tu pitomost s asteroidem!

Těšil se na klidný, nevzrušený večer.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít