Věci, ti nadržení soudruzi!

Věci, ti nadržení soudruzi!

Není žádné tajemství, že věci mají duši. Nejspíš vás ale překvapí, že v nich dřímou také utajené sexuální pudy.

Znám chlápka, který dokáže vzrušit svou varnou konvici. Zjistil, že když v ní uvede dvakrát za sebou do varu asi litr vody, a přitom ji celou dobu drží za červené plastové držadlo, tak k tomu dojde.

„A jak poznáš, že je sexuálně vzrušená?“, zeptal jsem se.

„Rozechvěje se odspodu takovými zvláštními vibracemi,“ odpověděl.

Na to jsem se ho celkem logicky otázal, jestli si je jistý, že jde o sexuální vzrušení, a ne jen nějakou poruchu elektrického obvodu. Protože pak by se konvice mohla vznítit a v krajním případě i způsobit požár.

Uchechtl se, že o žádnou poruchu nejde.

„Ale jak to víš?“, naléhal jsem.

„Sorry, ale tohle dva dospělí jedinci, kteří to spolu dělají, prostě poznají,“ řekl mírně přezíravě.

Ještě jsem se ho zeptal, jestli ta konvice dosáhla orgasmu, což ovšem chladně odbyl poznámkou, že jsou věci, o kterých džentlmen nemluví. Až o několik měsíců později mi v opilosti v hospodě po několika pivech řekl, že jeho konvici se navzdory ohromnému úsilí obou stran vyvrcholit nikdy nepodařilo.

V té době jsem se o dotyčnou problematiku už živě zajímal, takže jsem ho mohl uklidnit tím, že varné konvice jsou anorgasmickou dysfunkcí poměrně známé. A že si tím tudíž vůbec nemusí lámat hlavu, tím méně si to vyčítat. Odpověděl mi, že konvici už vyhodil od sběrného kontejneru pro elektrospotřebiče a teď je na počátku nového vztahu s opékačem topinek.

Musím říct, že mě to fascinovalo. Na webu jsem našel příběhy lidí, kteří dokázali dovést k vyvrcholení ledničku, silniční motorku a dokonce i celou menší vodní elektrárnu. Objevil jsem rovněž tajný server, na kterém jsou návody, jak v těchto záležitostech u jednotlivých věcí postupovat.

Mnoha lidem to stačí a vzrušování věcí pro ně není nic víc než epizodní záležitostí. Prostým výstřelkem, kterým si zpestří své životy, ale tím to pro ně skončí. Pro takové rekreační zájemce se doporučují mlýnky na maso, elektrické šlehače či koupelnové ventilátory, které jsou pověstné svou snadnou vzrušivostí.

Pro nás zaujaté příznivce fenoménu Res Orgasmicus je ovšem takovýto hobbyismus málo. Nemáme ambici opakovat nudné, už jednou popsané postupy. Chceme být dobyvateli, dobrodruhy a prošlapávači málo schůdných cest. Žijeme kvůli jedinému. Abychom na sexuální vrchol dovedli věci, s kterými tam nikdo před námi vystoupat nedokázal.

Znal jsem muže, který dokázal vzrušit tovární komín bývalé karlínské továrny, a strávil dlouhé měsíce, kdy se metodou pokusů a omylů snažil docílit jeho orgasmu. Nakonec úspěšně, byť se pak ten nešťastný komín v orgastické křečí zřítil. Bylo velké štěstí, že se skutečná příčina navzdory přísnému vyšetřování podařila ututlat.

A celé legendy se v naší komunitě vypráví o muži, který dovedl k orgasmu všechny šachové figurky ze soupravy vyrobené ze skutečné slonoviny. To se asi bere jako vůbec největší úspěch.

Já jsem jako začátečník měl mnohem menší cíle. Po pár rychlovkách provedených dle návodu jsem se pustil do pionýrských bitev. Mým prvním prvovýstupem bylo dálkové ovládání od mé toyoty a následoval hever z téhož auta. Jak vidíte, specializoval jsem se na věci spojené s automobilem, což není zcela běžné, ale ani úplně neobvyklé.

Po těchto úspěších bylo jasné, že se musím nevyhnutelně pokusit neco většího, co mě nejen naplní uspokojením a posílí to mé sebevědomí, ale co mi také udělá jméno mezi ostatními.

A našel jsem to. Tou věcí, na které jsem nesmělým okukováním a oťukáváním začal pracovat počátkem léta, byl silniční radar v naší obci. Určitě víte, o co jde. Menší kamera a nad ní velký displej, který ukazuje aktuální změřenou rychlost. A to od chvíle, co vás ta kamera zmerčí. Když jedete pod padesát, ukazuje se rychlost zeleně. Když padesátku překročíte, tak se rozbliká a ukazuje ji červeně.

Jezdil jsem po té silnici každý večer, takže jsem začal pečlivě sledovat naše vzájemné vibrace. To je vždycky ten nejlepší postup. Ono je to podobné jako s ženskými, co si budeme povídat. Jen mnohonásobně těžší, a tedy i zajímavější. Musíte se do toho položit a naslouchat svým instinktům. Protože když nevíte, jak na to (a já vám garantuju, že u silničního radaru to přede mnou nevěděl nikdo), tak instinkty jsou jediné, co máte.

Ano, bylo to těžké. Ten radar byl hrozná netýkavka. Ale tak je to vždycky. Nechytáte se, zkoušíte to, ale pak se najednou něco změní, pohne se země, jak se říká, a vy se začnete pomalu sunout k cíli.

Vyzkoušel jsem všechno. Jet pomalu i rychle, prudce zpomalovat nebo náhle zrychlovat, měnit rychlost kolísavě. Postupně jsem došel k přesvědčení, že radar nejvíc vzrušuje, když je rychlost auta konstantní. Ale jaká? Zase nezbývalo nic jiného než experimentovat. Začal jsem padesátkou. Něco tam bylo, ale jen slabě. Nižší rychlosti nefungovaly, to bylo zřejmé. Tak jsem přidával.

Jen tak z legrace jsem zkusil devětašedesát. Asi chápete, ne? Ale nebylo to ono. Zvyšoval jsem tedy rychlost po jednom kilometu za hodinu. A pak to přišlo. Najednou jsem znal řešení! Ta rychlost byla osmdesát pět.

Neptejte se, proč zrovna tolik. Ale jakmile jsem na tachometu vyrovnal pětaosmdesát, úplně jsem viděl, jak se obraz na displeji chvěje. Tím to bylo jasné. Trochu jsem si pomohl tempomatem a na třetí pokus se mi to podařilo. Od začátku do konce udržet na displeji pětaosmdesát. Když jsem tu rozparáděnou krasavici míjel, naprosto jasně jsem cítil, jak se její elektronické vnitřnosti doslova svíjejí ve strhujícím, všespalujícím orgasmu.

Dokázal jsem to! Dosáhl jsem vítězství.

O pár dní později jsem dostal obsílku na silniční odbor obecního úřadu. Vůbec jsem netušil, že ta škatule rychlost nejen měří, ale taky zaznamenává a pořizuje fotky. Proradná mrcha! Když přede mě úředník vyskládal třicet dva fotografií, na kterých moje auto překračuje povolenou rychlost, a z toho ve dvanácti případech o víc než dvacet kilometrů v hodině, nemohl jsem mu na to nic říct.

Ani jsem nechtěl. Jo, hned mi na místě odebral řidičák, avšak když jsem mu pohlédl do obličeje, upachtěného dlouhými směnami a životem bez fantazie, bylo mi ho víc líto než cokoli jiného. V duchu jsem si řekl: „Kdybych chtěl, kamaráde, rozrajcuju tady během chvíle třeba i tvoje služební razítko. Ale to naprosto a definitivně přesahuje tvůj duševní obzor.“

Nahlas jsem neřekl nic, pochopitelně.

Do práce teď jezdím autobusem. A dost intenzivně přemýšlím o sedačce 17C, na kterou – pokud není obsazená, a to mě vždycky chytne nerv – si  sedám. Má tochu natrhlý koženkový potah, ale nic to neubírá na její kráse. Jsem si jist, že by trochu toho sexuálního vzrušení rozhodně ocenila.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít