Velký presso je útok na naše hodnoty

Velký presso je útok na naše hodnoty

Přišli si pro něj. Věděl to v momentě, kdy noční ticho prořízl zvuk domovního zvonku. Napřímil se na posteli a pohlédl na hodinky. Bylo půl páté ráno.

Čas, kdy je nejlepší sbírat lidi, což vám potvrdí každý policajt.

„Karle?“, řekla ustrašeně jeho žena.

„Spi, miláčku,“ odpověděl.

Nové, tentokrát dlouhé zazvonění. Spustil z postele nohy do bačkor a vydal se ke dveřím.

„Karle, to jsou oni?“, zeptala se jeho žena. Ležela v posteli a peřinu měla přetaženou přes obličej až do úrovně očí.

„Kdo?“, zeptal se Karel.

„Kdo asi? Sluničková policie?“, řekla.

Jak to mám vědět, když jsou ještě za dveřmi, zamumlal spíš pro sebe. Vyšel do předsíně, když se ozvalo třetí zazvonění. „Otevřete, policie,“ slyšel huhňavý hlas, a následovalo zabušení.

„Už jdu,“ řekl.

O dvacet minut později už seděl na služebně na rozvrzané židli. Proti němu dva policisté v civilu, jeden hodný a jeden zlý.

„Nic jsem neudělal,“ řekl už snad po desáté.

„Ne?“, ozval se ironicky ten zlý.

„Nikdo netvrdí, že jste něco udělal. Nejste z ničeho obviněný. Pozvali jsme vás k podání vysvětlení.“

Ten zlý vstal a přetáhl ho po hlavě telefonním seznamem. Museli ho mít na služebně mnoho let schovaný, protože papírové seznamy se už dlouho netisknou.

„Emile,“ řekl napůl káravě a napůl prosebně ten hodný. „Pojďme dát tady panu …“, nahlédl do papírů, „… panu Bláhovi šanci také něco říct.“

„Nic jsem neudělal a budu si na vás stěžovat,“ řekl, když se po úderu trochu vzpamatoval.

„Potřebujeme si ověřit jen jeden detail. A pak vás ihned odvezeme domů,“ prohlásil ten hodný.

Čekal na otázku.

„Byl jste dnes v deset třicet dopoledne v kavárně Imperiál?“

„Ano,“ přikývl muž. „To je snad trestné?“

Ten zlý vzal do ruky seznam, že mu zase jednu vrazí, ale hodný ho požádal, aby se ovládl. „Samozřejmě, že ne. Ale směřuji k něčemu jinému. Objednal jste si u jedné ze servírek kávu?“

„Ano,“ přisvědčil.

„Lépe řečeno jste řekl: Dám si jedno velké preso?“

Zamyslel se, a pak přikývl, že je to docela dobře možné. Nebo spíš pravděpodobné.

„Jenže preso neexistuje, ty debile,“ vykřikl ten zlý, vzal do ruky seznam a začal ho znovu mlátit. On seděl na židli a před údery se chránil chabě zvednutým předloktím.

„Emile,“ řekl káravě ten hodný, ale nezasáhl.

Zlý vypadal opravdu rozzlobený. „Kolikrát se to budeš učit? Že žádný velký preso neexistuje? Že si můžeš objednat ristretto, espresso nebo lungo, kurva? Pro mě za mě třeba i americano nebo latté, mně je to u prdele, jestli chceš chlemtat mlíko. Třeba já bych si dal s chutí doubleshot, kurva. Ale žádný velký preso není, chápeš?“

Přestal ho mlátit, přiblížil svůj obličej na centimetr k tomu jeho a zařval ještě jednou: „Chápeš?“

„Chápu,“ vydechl. Měl z toho šílence strach. Zlý hodil seznam na zem a zadýchaně zařval: „A žádný piccolo taky neexistuje. To si může objednat jen debil.  Je ti to už doufám jasný?“

„Naprosto,“ odpověděl muž.

„Emile,“ zopakoval ten hodný. „Myslím, že to stačilo. Sepíšeme teď s panem Bláhou to podání vysvětlení.“

Přisunul před sebe psací stroj a nechal si od muže nadiktovat, jak přesně to v kavárně bylo. Když ten zopakoval, jak požádal číšnici o větší preso, tak se zlý zase neovládl a ještě několikrát přetáhl telefonním seznam.

Dali mu to podepsat. Roztřesenou rukou protokol podškrábl.

„No a je to!“, řekl přátelsky ten hodný.

„Takže …“, řekl opatrně muž, „… teď že můžu jít domů?“

„Domů, jo?“, rozčílil se ten zlý. „Aby ses cestou stavil v nějakým pajzlu a hezky tajně si dal turka, co?“

„Ne, ne,“ řekl rychle muž.

„Pěkně půjdeš do cépézetky, primitive!“, vykřikl zlý.

„Do cely předběžného zadržení. Na osmačtyřicet hodin,“ vysvětlil ten hodný. „Chápejte, na lidi jako vy nic jiného neplatí.“

Jistě, odpověděl muž. Oni mezitím někam zatelefonovali a za pár minut přišli dva policisté v uniformách, kteří ho odvedli do přízemí do jedné z cel. Venku se rozednívalo a v chodbě voněla káva, jak si nejspíš některý ze sluníčkových policistů připravoval v kanceláři ranní ristretto, espresso či lungo.

Kdesi v budově byla zapnutá televize. Zvuk byl puštěný nahlas.

Moderátorka říkala: „Naše země je zase o něco sluníčkovější. Policie dnes v noci zasáhla proti výtržníkům, kteří se ani po čtvrtstoletí svobody nenaučili správně nazývat jednotlivé druhy kávy. V celách skončily desítky nesluníčkových lidí. Podobně jako předešlý zásah proti lidem s ponožkami v sandálech hodnotí policie akci jako mimořádně úspěšnou.“

On zatím seděl na lavici a napadlo ho, že je klika, že mu neudělali osobní prohlídku. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby zjistili, že má na sobě tílko a červené trenýrky.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít