Surprise me, baby!

Surprise me, baby!

Bob Hope už byl víc než devadesátiletý, když mu manželka řekla, že se naskytla možnost získat místo na slavném losangeleském hřbitově Forest Lawn.

„Jsou dokonce k dispozici dvě,“ řekla mu. „Z jednoho jsou vidět nádherné vysoké cypřiše. A z toho druhého je výhled na celé údolí. Co myslíš? Kterému bys dal přednost?“

Slavný herec se prý usmál. „Překvap mě,“ řekl ženě.

Když stará Králová mluvila o rodinném hrobě na Olšanech, tak to jejího muže Františka taky štvalo. Nejen proto, že z něj nebyl žádný výhled, leda tak na jiné hroby namačkané okolo. Ale František Král neměl řeči o hrobech a hřbitovech rád. Představa, že tam někdy bude osobně ležet, ho obtěžovala.

„Ty už se mnou po smrti nechceš být?“, ptala se ho obvykle žena.

„Prokristapána,“ rozčílil se vždycky. Svou ženu nesmírně miloval. Byli spolu skoro padesát let. A jak to v podobných vztazích bývá, někdy si lezli na nervy a pak na sebe poštěkávali, ale jejich vzpomínky, city a vlastně celé jejich životy byly prorostlé jako větve a kořeny dvou stromů, které rostou příliš dlouho blízko sebe.

„Chci být s tebou teď. Až budu po smrti, mám od imáma slíbenejch padesát panen. Byl bych debil, kdybych ležel někde na Olšanech,“ řekl František, který se považoval za mimořádného žertéře. Jeho žena mu to nevymlouvala.

Oba byli mnoho let v penzi a většinu času trávili spolu. Až tedy na ty večery, kdy chodil František Král s kamarády na pivo. Vždycky ve čtvrtek.

Původně jich bylo sedm. Ale Josef a Libor byli už po smrti, druhý Josef, zvaný Pepin, se odstěhoval do Kutné hory a Robert měl Alzheimera. Byl tři roky v ústavu a prý nepoznával ani vlastní ženu. „Nechápu, proč zrovna on má na starý kolena takový štěstí,“ řekl několikrát František Kříž nahlas před svou ženou, a ona ho peskovala, že se rouhá a že mluví hlouposti.

Do hospody teď každopádně chodili už jen tři. Kromě Františka ještě Pavel, který trochu kulhal po ne úplně povedené náhradě kyčelního kloubu, a Jiří, jemuž nikdo neřekl už šedesát let jinak než Džordži.

Sešli se U lampy kolem šesté, jak byli zvyklí, a hostinský Chrást jim přinesl rovnou tři desítky. „Nazdar, dědci,“ pozdravil je.

„Už je tady?“, zeptal se ho Pavel.

„Kdo?“

„Panebože,“ obrátil oči v sloup Pavel. „Přece ten chlápek z tý agentury, jak jsi nám ho minule dohodil.“

„Jo tenhle,“ řekl hostinský Chrást. „Je v salónku. Má tam nějaký jiný zákazníky.“

„Ale on nám slíbil, že to s náma dneska probere,“ řekl dotčeně František a pohlédl na oba kamarády, aby ho podpořili svým souhlasem. Oba rychle pokývali hlavami.

„Zjistím to,“ řekl Chrást, udělal jim na účtenku tři čárky a zmizel s prázdnými půllitry, které na stole zbyly po předešlých hostech. Za chvíli byl zpátky. „Tak máte tak patnáct minut počkat. Ví o vás,“ oznámil jim.

Seděli mlčky a pili pivo. Na tom se stejně nikdy nic nezmění. Ať je chlapovi dvacet, nebo sedmdesát, vždycky mu v hospodě nejvíc chutná to první A jim bylo všem přes sedmdesát. Loni Džordž spočítal, že budou mít letos všichni tři dohromady dvěstědvacátý narozeniny.

Jen tedy nevěděli, kdy to oslavit.

„Mně se to stejně zdá jako podvod,“ řekl František. „Byl bych nerad, aby z nás na starý kolena dělal někdo debily.“

„Hele, já nevím,“ řekl Džordž. „Já si to hledal na … na tom …“, odmlčel se a zapátral v paměti.

„Na Googlu?“, zeptal se František.

„Asi jo,“ řekl Džordž. „A našel jsem, že je to vědecky potvrzený a mezinárodně ověřený.“

„Já bych asi chtěl nějakou asiatku,“ prohlásil Pavel. Džordž to komentoval v tom smyslu, že Pavel byl vždycky čuně, co tráví moc času na pornostránkách, ale pro jistotu to jen tak zamumlal, aby ho Pavel neslyšel. Naštěstí byl dost nedoslýchavý.

Výhoda žertování na účet kamarádů v pokročilém věku tkví v tom, že už od nich kvůli tomu málokdy dostanete do zubů. Nevýhoda ovšem je, že to už není vůbec žádná zábava, protože vás nikdo neslyší.

„Tak hoši,“ objevil se u stolu Chrást. „Můžete naklusat do salónku. A docucněte ty piva, ať se někam posuneme.“ Poslušně dopili půllitry, dostali od Chrásta každý novou načepovanou desítku a přesunuli se do salónku.

Ono té zaplivané místnosti za výčepem říkat salónek bylo úsměvné samo o sobě. U stolu seděl zhruba padesátiletý chlápek v šedém obleku. Když je uviděl, uctivě se vymrštil a napřáhl k nim pravici. „Vítám vás, pánové! Jsem rád, že jste si udělali čas!“

Poprvé ho viděli minulý týden. Představil jim ho hostinský Chrást. Měli podezření, že za to dostal nějaké prachy, ale zase tak moc se s tím netrápili. Chrást byl starý vyčůránek, ale pivo uměl natočit výborné.

„Hele, jestli je to prodejce penzijního připojištění, tak pro nás už to asi není,“ zavtipkoval František, jak bylo jeho zvykem.

„Hovno připojištění,“ zašeptal významně Chrást minulý týden u jejich stolu. „Má pro starší chlápky jako vy fakt zajímavou nabídku.“

„Promluvíme si o smrti,“ řekl jim ten chlápek.

Když je vám přes sedmdesát, nemáte na řeči o smrti tu nejmenší chuť. Ale zároveň platí, že na málo věcí myslíte tak často a intenzivně, jako na svou smrt.

Řekl jim: „Asi znáte ty články a knížky o tom, jak když člověk umře, tak jde dlouhým tunelem za světlem … a bla bla. Znáte to?“

František, Pavel a Džordž přikývli, že jo.

„Pravda je taková, že na onen svět se jde vážně takovou hodně dlouhou chodbou, připomínající tunel.“

Nic neříkali a poslouchali, on pokračoval.

„Ale pravda je i to, že s sebou máte průvodce. Nebo …“. vztyčil ukazovák, jakože teď by měli pozorně poslouchat. „Nebo průvodkyni! Na onen svět vás může odvést nádherná žena. Přesně podle vašeho apetitu, pánové! A to je to, co naše agentura zajišťuje.“

Dohodli se, že jim dá čas, aby si to nechali projít hlavou, a že jim příští týden poví další podrobnosti. A že jim také přinese katalog. Ten ležel teď otevřený na stole. Byl plný fotografií polonahých žen ve spodním prádle.

„To jsou nějaký kurvy,“ řekl Džordž.

A Pavel se rychle ozval: „Teda ne že by nám to nějak vadilo. Třeba tahle mulatka vypadá famózně,“ zapíchl ukazovák do jedné fotky.

„Ta stojí sedm tisíc,“ řekl muž.

„Cože?“, zeptal se Džordž. „Jak sedm tisíc?“

„No prostě když zaplatíte sedm tisíc, tak vás ze světa živých do světa mrtvých odvede tahle buchta,“ řekl muž.

„A co z toho budu mít?“, ozval se František.

Muž nadzvedl obočí, jako že otázce ne zcela rozumí. Ale smířlivě řekl: „To záleží na vás. Ale co já vím, tak v těchto případech jsou zcela běžné …“, odkašlal si, jakoby se chystal říct něco velmi důvěrného, „… jisté sexuální služby. Samozřejmě v ceně.“

„Jakože mě v tom tunelu cestou k Božímu světlu vykouří ptáka?“, zeptal se Pavel, který toho obvykle moc nenamluvil, ale zase se nebál se otevřeně zeptat.

„Například,“ usmál se muž.

Ujistil je, že se samozřejmě nemusí rozhodnout hned teď. Ale že by byl rád, kdyby o té věci přemýšleli, protože „člověk umírá jen jednou, že ano, a není asi úplně ideální, aby vás na onen svět vedla nějaká stará škeble,“ prohlásil, a hned se svým slovům hurónsky zasmál.

Sáhl do aktovky a každému z nich podal leták s aktuální nabídkou a cenami. „Je tam několik hodně zajímavých, časově omezených akcí. Tak nepřemýšlejte moc dlouho!“, zamrkal na ně.

Asi se sami před sebou styděli, tak jen ledabyle zastrčili katalogy do kapes kalhot či sak, a tvářili se jakoby nic. Ale hned jak byli sami, vrhli se všichni do podrobného prohlížení. A každý si našel svou favoritku. Pavel samozřejmě Asiatku z jižního Vietnamu. Džordž vysokou blondýnu a František drobnou, avšak mimořádně obdařenou brunetu. Prostě takového toho kozatého a veselého diblíka, jestli si tedy rozumíme.

Aniž si to řekli, podepsali s mužem v saku separátně a každý sám smlouvu. Firma nabízela financování po malých splátkách, formou srážek z penze, a to s pojištěním, které v případě náhlého úmrtí zajišťovalo původní plnění.

František neměl své umírání v plánu. Ale to víte, tyhle věci se dějí bez ohledu na vaši vůli. Asi tři týdny po podepsání smlouvy ucítil František na odpolední procházce prudkou, až spalující bolest na hrudníku. Chvíli se kroutil bolestí a pak milosrdně ztratil vědomí.

Přivolaná sanitka se ho pokoušela oživit, ale marně.

Zemřel.

Stál na začátku dlouhého, tmavého tunelu a na jeho konci bylo bodavé, intenzivní světlo.

Jsem mrtvej, napadlo ho. A vedle něj se ozvalo: „Ahoj, brouku!“

Překvapeně se ohlédl. Bruneta v neuvěřitelně sexy spodním prádlu, s kozami velkými jak dva míče na házenou, stála vedle něj. „Budeme muset vyrazit,“ řekla.

„Ale já nechci umřít,“ vyhrkl František.

„Možná bych věděla, jak ti to zpříjemnit,“ řekla a rukou mu sevřela jeho rozkrok. Nebylo to nic těžkého, protože měl už celkem slušnou erekci.

A tím to bylo hotové. Vzala ho za ruku a po asi dvaceti krocích mu nabídla, že mu ho vykouří. Jako pro začátek.

Ani si nepamatoval, kdy naposledy byl takhle rozrajcovanej. Přece jen mu je přes sedmdesát. Bylo, opravil se v duchu.

Jenže v té chvíli si zároveň vzpomněl na svou ženu a najednou věděl, že nechce, aby ho tím tunelem vstříc bodavému světlu odvedla ta druhá ženská. Byť fakt vypadala parádně, o tom nebudeme diskutovat.

Bruneta mu před očima zažonglovala těmi nádhernými, velkými kozami a řekla, ať probůh hlavně nezapomene, že má všechnno placené. A že mu nabízí sex, o kterém by za jiných okolností bez přemýšlení řekla, že na něj až do smrti nezapomene.

„Dědku?“, slyšel hlas své ženy. Byla vedle něj, seschlá a až komicky neatraktivní ve srovnání s brunetou, která na jejím místě stála ještě před chvílí.

„Nechci, abys umřel,“ řekla, ale věděla, že je to zbytečné. S některými věcmi prostě nehnete.

Když stiskla jeho ruku, zalil ho pocit štěstí a smíření. Řekla, že pro něj udělá všechno na světě.

Taky ji stiskl. „Překvap mě,“ zašeptal.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít