Někdo ji tam má

Někdo ji tam má

Doslova se srazili u firemní kopírky a tiskárny, model „tři v jednom“, pokud tedy ještě započítáme skener, který ovšem nikdo v jejich firmě nepoužívá.

Prostě takový ten velký bílý krám, který stojí snad ve všech velkých kancelářích světa, nejčastěji někde v rohu u toalet, občas na chodbě nebo u kuchyňky. Je připojený k síti a když si na něm chcete něco vytisknout nebo okopírovat, tak nikdy dopředu nevíte, jestli se tam zrovna netiskne nějaký tisícistránkový elaborát.

John si přišel okopírovat projekt, na kterém v posledních několika dnech pracoval. Měl už téměř definitivní verzi a chtěl si její kopii vzít domů, aby se na ni ještě před spaním podíval.

Robert přišel ke kopírce prakticky ve stejnou chvíli jako John. Potřeboval si okopírovat jedno lejstro, které držel v ruce.

Ale jo, John tam byl možná o nějakou tu desetinku vteřiny dřív, což by asi stačilo na vítězství v závodě na atletickém oválu, ale v kancelářských prostorách obvykle cílové kamery nejsou k dispozici.

Nehledě na to, že by v takové situaci bylo nezdvořilé se ke kopírce vrhnout, byť – a ještě jednou si to zopakujme – John byl u ní opravdu o malinkou chvíli dřív.

Každý dorazil ke kopírce z jiné strany. Robert měl společně s dalšími kolegy z oddělení marketingu stůl v té části korporátního patra, odkud měli výhled na dolní Manhattan. John seděl na opačné straně, kde byli lidé z oddělení obchodu, kteří výhled neměli nikam. Když tedy nepočítáme okna protějšího mrakodrapu.

Trajektorie drah, po kterých se oba muži blížili k naší kopírce, svíraly přibližně pravý úhel. Jak je v kancelářích v New York City zvykem, oba šli rychle a rázně. Pokud děláte byznys v téhle části světa, tak prostě celý den spěcháte. I když třeba nespěcháte. Ale vy si nemůžete dovolit, aby vás někdo viděl, že si v pracovní době vykračujete po firmě jako na nedělní procházce.

To tedy sorry.

Když si jeden druhého všiml, tak jako na povel přibrzdili. Usmáli se na sebe. Znali se z různých porad a říkali si jménem, i když se nijak zvlášť neznali. Párkrát spolu jeli ve výtahu, jednou nebo dvakrát seděli v kantýně u jednoho stolu.

„Johne!“, řekl vřele Robert.

„Bobe!“, usmál se John.

Chvíli se na sebe dívali, jako dva soupeři, kteří se navzájem oťukávají a snaží se odhadnout síly toho druhého.

Taky věděli, že kdo z nich první promluví, tak ukáže slabost a dle pravidel korporátních soubojů bitvu o kopírku prohraje.

Což se taky potvrdilo.

„Prosím,“ ukázal John rukou Robertovi, že mu dává přednost. V duchu se proklel, ale prostě to nezvládl. Jde o houby, řekl si v duchu.

„Ne, až po tobě,“ řekl Robert.

Ale to byly už jen tanečky formalit. John věděl, co bude. Znovu se usměje, řekne, že trvá na tom, aby si Bob to svoje lejstro okopíroval jako první, a že rád počká.

Což se přesně stalo.

„Díky, budu hned hotovej. Mám jen tenhle papír,“ řekl s milým úsměvem Robert. Byl sympaťák, jak už chlapíci z marketingu často bývají.

John si v duchu řekl, že o nic nejde. Tak mu dal přednost, no a co? Slušnost a korektnost jsou přece výsadou džentlmenů. A usměv opětoval.

Robert přistoupil ke kopírce. Všiml si, že na ovládacím panelu poblikává červená kontrolka. „Zatraceně, ten krám něco dělá,“ postěžoval si nahlas. Ukázalo se, že jde o již zmíněný problém se síťovými tiskárnami. Nikdy nevíte, kdy začnou vyvádět nějaké hovadiny.

John ke kopírce rovněž přistoupil a nasadil si brýle na čtení. Pohlédl na displej. „Tady se píše, že bude ready za dvě minuty. To není tak hrozný,“ řekl.

Robert odpověděl, že počkají. Nic jiného se stejně dělat nedalo.

Opřeli se o kopírku, udělali si pohodlí a znovu se na sebe usmáli. Nastalo ticho. Po deseti vteřinách začalo být trochu trapné. Oba věděli, že by se měli dát s tím druhým do řeči, třeba o počasí nebo o tom, jací pitomci dělají v oddělení IT.

Prostě vytáhnout některé z těch témat, která se v korporaci nabízejí vždycky.

Jenže ani jednomu se do toho plácání nechtělo. Byli unavení, uvědomme si, že už bylo skoro pět, a oba se chystali z kanceláře vypadnout. No a také nechtěli toho druhého urážet nějakými ohranými korporátními bláboly. Jak už bylo řečeno, byli si vzájemně sympatičtí.

A tak se Robert rozhodl vytáhnout jeden ze svých oblíbených vtípků, které u kolegů měly vždycky úspěch. Stoprocentně.

Pohlédl do místnosti, ve které to pulzovalo pozdně odpoledním kancelářským ruchem, a řekl Johnovi: „Vždycky přemejšlím, kterej z nich ji tam asi má.“

John překvapeně zamrkal. „Sorry? Co má? A kde?“, řekl nechápavě.

„Brokovnici,“ řekl Robert. Vychutnal si překvapení na Johnově tváři. „Vždycky tvrdím, že v každý firmě je maník, kterej má v tašce brokovnici. A že je jen otázka času, kdy ji vytáhne. A začne pálit po nás ostatních.“

John se na Roberta dlouze zkoumavě zadíval, až Roberta napadlo, jestli nepřestřelil. Ale pak se konečně na Johnově tváři objevil úsměv, což bral Robert jako důkaz, že pochopil, že jde o vtípek.

„Rozumím,“ řekl. Rozhlédl se po kancelářských prostorách a zeptal se: „A na koho máš podezření, Bobe?“

„Vtip je v tom, že je to vždycky člověk, do kterého bys to ani za Boha neřekl,“ prohlásil Robert.

„Hm,“ přikývl John.

Není nic lepšího, než když dva chlápci v oblecích najdou před koncem namáhavého a rušného pracovního dne společnou řeč. A pobavit se.

Robert nenápadně ukázal na drobného, šedivě vyhlížejícího muže v pomačkaném obleku, který byl skloněný nad monitorem. Nejspíš účetní.

„Třeba támhleten, vidíš? Po osmé sečte ta čísla na obrazovce, a když mu to nevyjde, tak sáhne po brokovnici.“

John se zasmál. „Víš, že na tom něco je? Ten by ji v té tašce vážně mohl mít.“ Pak se i on rozhlédl a vítězoslavně, skoro nahlas řekl: „Nebo vidíš toho chlapa s červenou kravatou?“

Robert se zahleděl na muže, kterého mu John ukázal. Seděl u stolu, na pohled bezmyšlenkovitě míchal kávu v plastikovém kelímku na stole a díval se do prázdna.

„Skvělej tip,“ řekl Robert a poplácal Johna po rameni. Byl rád, že se v něm nemýlil a že je ten chlápek z oddělení obchodu vážně prima maník.

Vtom se od tiskárny ozvalo cinknutí, na řídícím panelu už blikala jen zelená kontrolka a na displeji bylo napsáno: „Ready“.

Robert se ještě jednou podíval na Johna, aby se ujistil, že platí dohodnuté pořadí, a ten pochopitelně rukou naznačil, že mu dává přednost, a řekl: „Prosím, jdi první!“

Robert přistoupil ke kopírce, zvedl horní víko a na skleněnou plochu položil své lejstro. Víko zpět přiklopil a na kontrolním panelu zmáčkl tlačítko „Copy“. Tiskárna zahučela, trvalo to dvě nebo tři vteřiny a z boku vypadla na plastový držák pořízená kopie.

„Hotovo,“ usmál se Robert, vzal si svou kopii a řekl Johnovi: „Ještě jednou díky. A hezký večer, Johne!“ Pak vyrazil směrem k jižnímu křídlu, kde seděli jeho kolegové z marketingu.

John vzal svůj projekt, že ho bude po jednom listu vkládat do kopírky a kopírovat. Jenže když zvedl horní víko, našel na skleněné desce Robertovo lejstro. Zatraceně! Robert tam originál zapomněl, jak se ostatně tak často stává.

„Bobe!“, zvolal, ale ten už byl pryč. Z doslechu. John si řekl, že nad tím mávne rukou, a až si udělá kopii svého projektu, tak zajde do oddělení marketingu a pokusí se Boba nalézt.

Hodlal položit lejstro na stůl vedle kopírky, když si všiml, že jde o platový výměr.

Platový výměr!

„Kurva,“ řekl sám pro sebe. Věděl, že mu po obsahu nic není, že by měl lejstro jednoduše sebrat a odnést Bobovi. Jenže obsah papíru ho zároveň fascinoval. Platový výměr? Neměl nejmenší ponětí, kolik berou lidi z marketingu. Tipoval by, že méně než oni v prodejním, ale jistý si nebyl.

A tak aniž by chtěl, vlastně proti své vůli, lejstro vzal, otočil ho hlavičkou k sobě a podíval se na jeho obsah.

Myslel si, že se o něj pokoušejí mdloby. Musel se něčeho rukou přidržet, aby to tam s tím u kopírky neseklo. Panebože! Nepodíval se špatně? Znovu si strčil lejstro před oči. Ne, podíval se správně.

Robert z marketingu, ta korporátní nicka z oddělení navoněných a nagelovaných pitomců, měl skoro dvojnásobný plat než on!

John z toho byl naprosto perplex. Jeho projekt ho už nezajímal.

Proč by si ho měl vlastně kopírovat? Aby nad ním doma ve svém ubohém bytě v Queens proseděl půl noci, druhý den ho nevyspalý odevzdal, a pak dostal polovinu peněz, než kasírují ti blbové v marketingu?

Panebože, to si o něm vážně firma myslí, že je naprostý debil?

Nechal kopírku kopírkou, otočil se na patě a zamířil nejkratší cestou ke svému stolu. Srdce mu tlouklo a na čele mu vyrazil pot. Jinak se však cítil skvěle.

Neposadil se. Sehnul se pod stůl, kde měl tašku, a sáhl do ní.

Když jeho pravačka nahmátla ocelově chladnou hlaveň brokovnice, věděl, že se chystá udělat dobrou věc.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít