To není dobrý byznysplán

To není dobrý byznysplán

Baví mě lidi, kteří se vždycky domáhají toho, na co mají podle svého názoru právo. Za každých okolností.

Sledujte třeba tu bábu v metru na eskalátorech. Jede směrem nahoru, v každé ruce jednu tašku, lapá po dechu. Je ráda, že si konečně může v klidu stoupnout a stát. Ale pak zmerčí, že asi o deset metrů vejš stojí dva lidi vedle sebe. A najednou v jejích očích vidíte, jak se jí do těla vleje nová energie. No toto? Jak to ti dva stojí? Copak neznají pravidlo, že se stojí vpravo, ale vlevo musí být volno pro ty, co spěchají?

A tak bába sebere všechny síly, dá se do pohybu a vyrazí směrem nahoru. „S dovolením,“ řekne vysokým, nepříjemným hlasem, když stojí kousek pod nimi. Pár se vylekaně klidí z cesty a bába se s vítězoslavným úsměvem jako ledoborec sune vzhůru. Když ty dva míjí, řekne ještě, už o něco méně nepříjemným hlasem, ale stále přísně: „Vlevo se chodí, to jste nevěděli?!“ A pokračuje dál. Je zpocená jak dveře od chlíva, pokouší se o ní infarkt, ale ona je šťastná, že se domohla svého práva.

Na těch lidech je něco kouzelného, nemyslíte?

Odborný asistent fakulty informatiky Mikulka je mnohem kultivovanější než nějaká stíhačka s taškami na eskalátorech. Ví, čeho chce doáhnout, a myslí si, že ví i to, jak to udělat. A je to rozhodně něco o poznání většího než volný průchod na jezdících schodech.

Právník Pavel Káně už asi potřetí zavrtěl nevěřícně hlavou a pohlédl na Mikulku. „Nejsem si jist, že vašemu návrhu žaloby rozumím. O co se vlastně chcete soudit?“

„O právo být šťastný,“ řekl klidně Mikulka.

Káně to po něm zopakoval, pomalu a rozvážně. „Právo být šťastný?“

„Ano,“ souhlasil Mikulka. „Je zakotvené například i v americké ústavě.“

„Ovšem naše jurisdikce americké ústavě nepodléhá. To si určitě uvědomujete,“ řekl Káně.

Mikulka se na něj podíval, jako kdyby považoval Kaněte za pitomce. „To si samozřejmě uvědomuju,“ řekl, s důrazem na „samozřejmě“. Dodal pak, že k právu být šťastný, zaručenému všem lidem, dospěl pečlivým studiem i dalších dokumentů, mimo jiných bible.

Vlastně hlavně bible.

„Dobře,“ uklidnil se trochu Káně. „Ale koho tedy chcete žalovat?“

„Samozřejmě Boha. Koho jiného. Nebo vy znáte snad jinou instituci, která odpovídá za naše štěstí?“

Káně poznamenal, že po pravdě řečeno ho dosud nenapadlo, že by nějaká instituce měla mít podobnou odpovědnost.

„Nebuďte naivní,“ uchechtl se Mikulka. „V našem světě je každý za něco odpovědný. Spálíte si jazyk o horký čaj v restauraci a můžete žalovat majitele, že vás nevaroval! A vy mi chcete tvrdit, že když pžijdete o štěstí, tak to projde jen tak?!“

Káně se nechtěl hádat. Konec konců byl Mikulka klient, a Káněti něco napovídalo, že výhledově by mohl být velmi lukrativní. A tak jen řekl: „Jak si to konkrétně představujete?“

Mikulka řekl, že to má promyšlené. Bude žádat odškodné dvacet miliónů korun za to, že do svých dvaačtyřiceti let nebyl absolutně šťastný.

Káně ho přerušil, a zeptal se, jak k oné sumě došel.

„Nijak. Prostě mi to zhruba tak někde kolem dvaceti miliónů připadalo fér.“ Káně chtěl namítnout, že takhle to asi opravdu neprojde, ale Mikulka mu řekl, že v případě potřeby může dodat hned několik velmi exaktních výpočtů, které tu sumu potvrdí.

Pro čtyřicátníka, který cítí, že nebyl ve svém životě dosud odpovídajícím způsobem šťastný, je dvacet miliónů prostě odpovídající částka.

Mikulka řekl: „Například existuje ekonomická teorie, která oceňuje uspokojivý pohlavní styk na zhruba patnáct set korun. Čímž máme v ruce konkrétní číslo, s kterým pak můžeme pracovat. Takže když přijmeme předpoklad, že rozdíl mězi šťastným a průměrným mužem je jedna uspokojivá soulož týdne, jsme za dvacet let na částce zhruba jeden a půl miliónu! A to jsme, prosím, zatím vzali v úvahu jen sex!“

Káně pomalu začínal chápat, že se tu rodí zřejmě kauza, která změní jeho kariéru. Mikulka byl dobrý. Zatraceně dobrý!

Soud přijal žalobu na Boha s určitými rozpaky.

„A to si představujete jak?“, řekla úřednice v podatelně Obvodního soudu Prahy 1 advokátu Káněti. „Jak si asi myslíte, že máme Boha předvolat?“

„Doporučeným dopisem na pražské arcibiskupství?“, navrhl Káně.

Žena cosi zamumlala, ale pak vzala kulaté razítko a podání beze slova orazila.

Bůh se na první stání pochopitelně nedostavil. Místo něj se před samosoudkyní objevil ustaraně vyhlížející právník v levném obleku, zjevně zaměstnanec arcibiskupství.

Nikdo se nemůže divit, že ho Káně rozcupoval na kousky a samosoudkyně stání odročila na listopad. Advokátovi protistrany doporučila, aby se příště lépe připravil.

Ale to nemusela. Protistrana si najala známého pražského advokáta Povolného, který přišel se dvěma asistentkami. Káně už zdaleka neměl tak jednoduchou práci. Ale i tak se mu nakonec podařilo zvítězit. Podle výroku samosoudkyně měl Mikulka právo na to být šťastný. A za dobu, kdy šťastný nebyl, mu soud přiznal odškodnění, ovšem jen ve výši dvou miliónů korun.

„Panebože, to je jen za to píchání plus pár drobných kvůli tomu, že jsem neměl kabriolet,“ sykl nespokojeně Mikulka směrem k advokátovi Kaněti.

Obě strany se nakonec odvolali.

Soudní spor se vlekl déle než tři roky. Mikulkovi se dařilo skoro vždy vítězit a zároveň navyšovat odškodné, ale rozsudek stále nenabýval púrávní moci. To až po definitivním rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ten nařídil Bohovi, aby Mikulku bez prodlení učinil štastným, a zároveň muži přiznal patnáctimiliónové odškodné. „Chybí tam ten kokain,“ řekl Mikulka spíš pro sebe, než pro kohokoli jiného.

Ano, rozumní lidé vědí, že ke štěstí na počátku jednadvacátého století patří minimálně gram, spíše však dva nebo tři gramy kokainu týdně, a tudíž je fér žádat v této věci vyrovnání.

Mikulka však nebyl mužem neskromných požadavků a nad pěti milióny mávl rukou. I na naléhání svého obhájce Káněte, který tvrdil, že dosáhli maxima možného. Advokát Povolný, zastupující Boha, či lépe řečeno pražskou diecézi, sice vyhrožoval, že případ poženou k evropskému soudu do Štrasburku, rozhodnutí soudu však bylo pravomocné.

Kauza coby historický precedent připoutala pozornost médií z celého světa. Před budovou Nejvyššího soudu v Brně bylo minimálně třicet přenosových vozů a nepočítaně reportérů, kteří všichni chtěli od Mikulky jeho vyjádření.

Nevěděli ovšem zásadní věc. Totiž že bezprostředně po vynesení rozsudku naplnil Mikulku intenzivní, hřejivý pocit. Bylo to něco nevídaného. Po dvou či třech minutách to Mikulkovi došlo. Vždyť je absolutní šťastný!

Když vyšel ven před budovu, doslova zářil. I ti nejcyničtější a nejnecitelnější reportéři si toho všimli. Hysterické redaktorky ženských časopisů dokonce tvrdily, že kolem Mikulkovy hlavy vidí svatozář.

O to děsivější byl šok všech pořítomných, když se náhle zatmělo, prostor před soudem ozářilo zlomek trvající jasné světlo a Mikulku zabil blesk.

Pochopitelně vypukla panika a většina reportérů se rozprchla. Ti, kteří zůstali, obdrželi exkluzivní informaci, že Bůh se k celé záležitosti vyjádří v šest večer před budovou arcibiskupství.

Tak se také stalo, byť před budovu nevyšel Bůh, nýbrž pražský kardinál.

„Přečtu slovo Boží,“ řekl.

Na náměstí byly tisíce lidí, ale stejně by v tu chvíli bylo slyšet spadnout špendlík na zem.

Kardinál byl před kamerami nejistý a nesvůj. Vytáhl z kapsy zmačkaný papír a odkašlal si. Začal číst. „Řeknu vám to jednou a naposled. Neserte mě!“

Pak papír znovu složil, zamumlal něco v tom smyslu, že to bylo Slovo Boží, a zmizel za těžkými dřevěnými dveřmi.

Lidé na náměstí se obdivuhodně rychle a tiše rozešli. Advokát Káně předstoupil před kamery veřejnoprávní televize s krátkým prohlášením. „Soudit se s Bohem nebyl dobrý nápad. Rodina mého předčasně zesnulého klienta se nároků na odškodnění s okamžitou platností vzdala,“ přečetl z papíru.

„Je mi to líto, panebože, je mi to líto!“, slyšelo pár kolemstojících lidí, jak si sám pro sebe šeptá, když odcházel ze světel kamer a mířil na zastávku tramvaje.

O dva týdny později ho na přechodu za Karlínským divadlem srazil malý nákladní automobil, rozvážející pečivo. Od Boha to bylo malicherné, to si přiznejme. Do médií se to vůbec nedostalo. Ale kdo se to dozvěděl, vzal si z toho ponaučení.

Jednoduché a srozumitelné.

Že nasírat Boha není dobrý byznysplán.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít