Atentát na prezidenta

Atentát na prezidenta

„Můžu se představit? Já jsem Vojta.“

„Věra.“

„Nečekáte dlouho?“

„Ne, ani ne.“

„To je dobře.“

„Objednala jsem si kávu.“

„Vaří tu vynikající. Objednám si ji taky. Víte, Věro, že máte hezké šaty?“

„Děkuji. Jsou … takové obyčejné.“

„Kdepak, jsou moc hezké.“

„Přeháníte.“

„Ani trochu.“

„Chtěla jsem se zeptat …“

„Ano?“

„Vy se takhle seznamujete často?“

„Myslíte přes web?“

„Ano.“

„Několikrát jsem to už zkusil.“

„A proč to nevyšlo?“

„Tyhle věci málokdy vyjdou napoprvé.“

„Aha.“

„A vy, Věro? Jak vy jste vlastně ten web našla?“

„Zaujalo mě jeho jméno. Seznamka neobyčejných lidí.“

„Každý chce být neobyčejný, nemyslíte, Věro?“

„Každý, ale ne všichni mají tu odvahu, aby si to o sobě mysleli.

„Víte, že se mi od první chvíle moc líbíte?“

„Přestaňte mi lichotit, nebo pojmu podezření, že vám jde jen o sex a chcete mě co nejrychleji svést.“

„A jste vtipná, to taky oceňuju.“

„Pojďme změnit téma. Je krásný den, že, Vojto?“

„Nádherný. Myslím, že lepší nedělní odpoledne by ani být nemohlo.“

„Co jste celý den od rána dělal?“

„Tomu byste nevěřila.“

„Jsem hrozně zvědavá, co? Ale jestli nechcete, tak mi to nemusíte říkat.“

„Ne, mně to nevadí.“

„Tak co jste dělal?“

„Plánoval jsem atentát na prezidenta.“

„Co jste … cože? To je nějaká legrace, že?“

„Ne. Já vám to vysvětlím. To je můj koníček.“

„Co je váš koníček?“

„Plánovat atentáty známých lidí. Prostě se snažím do posledního detailu vymyslet, jak by je bylo možné zabít.“

„Vojto?! To jako doopravdy?“

„Samozřejmě, že doopravdy! Jinak by mě to ani nebavilo. Trvá to celé týdny. Shromažďuji o těch lidech všechny dostupné informace. A pak si sednu a další týdny se snažím vykoumat, jak by je šlo zabít.“

„To je šílené.“

„Počkejte, je to naprosto neškodná zábava.“

„Neškodná?“

„Beru to jako takový hlavolam. Intelektuální cvičení.“

„Není to trestný čin? Příprava zločinu, nebo tak něco?“

"Teoreticky snad ano. Ale vypadám jako atentátník?

„Nevím, nikdy jsem s žádným nemluvila.“

„Nehledě na to, že všichni ti, jejichž smrt jsem naplánoval, jsou živí a zdraví. Co chcete víc jako důkaz?“

„A můžu se zeptat, koho … čí atentáty jste už plánoval?“

„První byl Klaus. Když byl teda ještě prezident. Pak Kalousek, to byla povinost, a Kellner, ten miliardář. To vám byl docela oříšek. No a udělal jsem i Karla Gotta, abych měl v portfoliu někoho ze showbyznysu.“

„Goťáka?“

„Jo! Máte ho ráda?“

„Nevím, on už je hodně starej. Ale maminka ho zbožňovala. Jak jste ho zabil? Myslím tedy v tom vašem plánu.“

„Nožem. Bodnutí do srdce, v jednom jeho oblíbeným obchodě s delikatesama na Smíchově. Nebylo to zas tak těžký. On tam chodí docela často.“

„Vy jste se tam s ním setkal, Vojto?“

„Samozřejmě. Dokonce jsme do sebe … uvozovky dole … omylem vrazili … uvozovky nahoře. Odehrálo se to ve zlomku vteřiny. Než se vzpamatoval, byl jsem pryč. A jediné, k čemu nedošlo, bylo to, že jsem mu nevrazil kudlu do srdce. Ale kdybych to udělal, tak je dneska po něm.“

„Pořád nevím, jestli si ze mě neděláte legraci.“

„Nedělám, Věro! Můžu vám ukázat ty plány, jestli budete chtít.“

„A co s nimi pak děláte?“

„Nic. Uložím si je do archívu. Když něčí atentát naplánuju a pak ho nanečisto provedu, tak to tím pro mě skončí. Ten člověk mě přestane zajímat.“

„Nebojíte se, že se dostanou do nějakých nepovolaných rukou?“

„Ale prosím vás, kdo by chtěl zabít Zemana?“

„A už víte … jak to provedete?“

„Chtěl bych klasicky, kulkou do hlavy. Přemejšlím o ostřelovací pušce. Ale zatím to ještě zdaleka nemám vykoumané.“

„Musím říct, že jste mě překvapil. Ne, to je slabé slovo. Šokoval.“

„Ale jděte, nevypadáte šokovaně. Každý má nějakého koníčka. Mimochodem, jakého vy?“

„Já vraždím lidi doopravdy. I když je pravda, že ne slavné.“

„Haha, s vámi je legrace.“

„Nedělám si legraci. Už jsem jich zabila přes sedmdesát. Zjistila jsem, jak je snadné, aby vám vražda prošla. Zvlášť když nemáte žádný motiv.“

„Nevěřím vám. Jste moc něžná a milá, abyste někoho dokázala zabít.“

„Je to snadné, opravdu. Teď třeba zabiju vás. Věříte mi, že v téhle kávě je prudký jed?“

„V tomhle kafi? Co před chvílí přinesl číšník?“

„Ano.“

„Víte co? Dokážu vám, že vám nevěřím ani slovo. Teď tu kávu vezmu a vypiju.“

„Nepospíchejte. Ještě mi o sobě něco řekněte. Vzrušuje mě, když si se svými oběťmi před jejich smrtí povídám.“

„Vy jste legrační. Času budeme mít dost, protože ta káva je v naprostém pořádku. A momentík … hmmm … chutnala také výtečně.“

„Vojto? Chcete něco říct? Vojto?! Prokristapána! Pane vrchní? Pane vrchní?!! Tady pánovi se udělalo nevolno. Asi něco se srdcem. Můžete zavolat záchranku? Prokristapána. Děkuji moc. Já musím na vzduch, nebo omdlím. Ne, neznám ho, setkali jsme se dnes poprvé. Budu před kavárnou vyhlížet tu sanitku. Určitě mě tam najdete. Zatím pa.“

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít