Budoucnost patří blbejm

Budoucnost patří blbejm

Mohlo mi bejt třináct nebo čtrnáct, když si mě vzal táta jednou v neděli odpoledne stranou a řekl mi: „Hele, Dirku, ty nejsi špatnej člověk. Jen jsi trochu blbej. Jako já.“

„Jasně, táto,“ odpověděl jsem mu. A v duchu jsem si řekl, že tohle je pro rodiče typický. Vždycky na vás vyrukujou s něčím, co už dávno víte. Něco jako: „Hele, Dirku, jestli pak víš, že se zvířátka nemnoží pusinkováním?“, a podobný kraviny.

Když je vám třináct nebo čtrnáct, tak víte, že se lidi i zvířata rozmnožujou šukáním. Stejně jako víte i to, že nejste dvakrát chytrý. Tyhle informace se k vám prostě nějak donesou.

Škola mě bavila a chodil jsem tam rád, ale žádný extra výsledky jsem neměl. Chtěl jsem pokračovat na střední, hlavně proto, že tam měla nastoupit taky Susan Swaynová, do který jsem byl příšerně zamilovanej. Ale ředitel základky Howard tátovi řekl, že to není dobrej nápad.

„Hele, Jamesi, ten tvůj kluk není špatnej člověk. Jen je trochu blbej,“ řekl tátovi.

Táta na to, že si to taky myslí. „Ale nemyslíš, že by mu ta škola pomohla?“, zeptal se.

„Když jsi blbej, tak jsi blbej. To ti je pak škola na prd,“ řekl mu ředitel, čímž bylo rozhodnutý, že půjdu pracovat u nás ve Filadelfii do firmy spravující kancelářský budovy.

Myslím, že ředitel Howard byl hodně chytrej člověk. Později mi lidi často říkali: „Hele, nebuď blbej!“ Například i Joey z hospody, kterej byl černoch. Vždycky jsem mu odpovídal: „Ty vole, Joey, to je stejný, jako kdybych já tobě říkal, abys nebyl černej. Ty jsi černej a já jsem blbej. To je celý.“

Ve firmě mě přiřadili na recepci. Na takovou práci nemusíte bejt chytrý. To v podstatě jen zdravíte lidi a poskytujete jim informace, který máte před sebou v takovým tlustým sešitě. Třeba že pani Sandbergová z firmy JB Investments pracuje v sedmnáctým patře, a „Výtahy jsou támhle nalevo, přeji vám příjemný den, madam!“.

To jsem dělal deset let. Měl jsem ohromnou výhodu v tom, že jsem blbej, takže mi nikdy nenabízeli povýšení. Slyšel jsem příběhy o lidech, který taky pracovali na recepci, ale protože byli chytrý, tak dostali nabídku jít vejš. Na něco lepšího, jestli mi rozumíte.

Jednoho pak po půl roce vyhodili, protože se ukázalo, že je sice moc chytrej na práci recepčního, ale zase příliš blbej na tu novou práci. Jenže na tu starou mezitím přijali někoho jinýho.

Když jste blbý, je prostě dobrý bejt blbej tak akorát.

Můj nejlepší kámoš byl Matt, kterej taky pracoval na recepci. Na něm bylo zajímavý, že je strašně chytrej. Vystudoval jadernou fyziku na univerzitě Carnegie Mellon a získal doktorát, ale nakonec skončil na recepci stejně jako já.

Bylo mi to divný. Říkal jsem mu: „Poslyš, Matte, jak to, že když jsi tak chytrej, že děláš práci jako já?“

„Protože jsem na jinou práci moc chytrej,“ odpovídal.

„Ale já jsem na ní zase moc blbej,“ řekl jsem mu.

„To se nevylučuje,“ odpověděl, což teda dokazuje, jak moc byl chytrej. Oba jsme dělali na recepci, ale zatmco já se díval na přenosným televizoru na zábavný pořady na kabelovce, tak on četl tlustý knížky se vzorcema, anebo hrál šachy s počítačem.

„Ty jsi moc blbej a já jsem moc chytrej. V podstatě jsme na tom oba stejně,“ řekl mi.

Moc jsem tomu nerozuměl, ale zase jsem to nijak zvlášť nezkoumal. Až jednou mě poprosil, jestli bych za něj vzal půlku jeho večerní směny.

„Jdeš asi píchat s nějakou super kočkou, co?“, zeptal jsem se ho.

Ale on odpověděl, že to teda nejde, ale že má zasedání místního klubu Mensa.

„To je jako co?“, zeptal jsem se.

„Takovej klub, kam chodí lidi, co jsou moc chytrý.“

Chvíli jsem si ho jen tak měřil, jestli si ze mě nedělá legraci. „Počkej,“ řekl jsem pak. „Chceš mi naznačit, že existuje organizace, jejíž členové jsou prostě … hodně chytrý?“

„Tak to je,“ řekl.

Zamumlal jsem něco v tom smyslu, aby je všechny pozdravoval, a že se samozřejmě může spolehnout, že za něj jeho službu vezmu.

O pár dní později jsem se ho při obědě nenápadně zeptal, co v tom klubu chytrejch lidí vlastně dělají.

Zamyslel se. „To je celkem dobrá otázka. Když o tom tak přemejšlím, tak nic zvláštního. Kecáme o blbostech. Taky hrajeme šachy a luštíme hlavolamy.“

„A kvůli tomu musíte bejt členové klubu?“, zeptal jsem se Matta.

„Tak když jsi moc chytrej, tak máš v životě docela velký problémy, a je milý se scházet s někým, kdo je má taky,“ řekl. „Ne že bysme ty problémy vyřešili. Ale tak nějak se cejtíme líp.“

„Teda,“ řekl jsem uznale. Zeptal jsem se Matta, jestli bych se na zasedání toho jejich klubu mohl někdy přijít podívat.

„Přijít bys mohl,“ odpověděl trochu váhavě. „Ale za člena tě vzít nemůžeme. Protože jsi blbej.“

„No tak to je snad jasný,“ odpověděl jsem.

O pár měsíců později jsem tam opravdu šel. Nijak zvlášť mě to nechytlo. Ale hlavně mi vrtala hlavou jedna věc. Když mají klub chytrý lidi, proč ho nemáme my blbý?

Nahodil jsem to jako téma v pátek v hospodě u Micka, kterej je barman, a ten když to slyšel, tak kroutil hlavou: „Poslyš Dirku, ty jsi fakt blbej. A to si vážně myslíš, že se ti někdo bude hlásit do klubu blbejch lidí?“

„Ty děláš tu chybu, Micku,“ řekl jsem, „že o tom uvažuješ jako někdo, kdo je chytrej. Jasně že se chytrej člověk nepřihlásí do klubu blbejch. Ale blbej klidně!“

Jak myslíš, řekl Mick, konec konců to můžeš vyzkoušet. A slíbil mi, že když seženu zájemce, tak se můžeme začít scházet u něj v hospodě v zadním sále. Stejně ho skoro nikdo nevyužívá.

Trochu zkrátím, na první schůzi nás bylo dvacet, na další už skoro padesát, a brzo jsme začali zakládat pobočky v dalších městech. Zájem byl slušnej, takže nikoho nepřekvapilo, že jsme začali fungovat na celonárodní bázi. Asi jako McDonald's, akorát že jsme teda neprodávali hamburgery a neměli výhodný nabídky pro rodiny s dětma.

Brzo se o nás začali zajímat novináři. Nejdřív si dělali srandičky, „Hele, klub blbejch, děsná švanda!“, ale když pak viděli, jakou ohromnou a důležitou sílu ve společnosti my blbý představujeme, tak sklapli.

Koncem září vyšel v New York Times na titulní straně velkej článek s titulkem: „Z levé části Gaussovy křivky se zvedá síla, která může hnout zemí“. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bylo jasný, že je to o nás blbejch. A že to je asi důležitý, protože o tom píšou tak chytrý lidi, jako jsou v New York Times.

Blbý prostě začali být víc vidět.

Asi zlomový bylo, když se jeden známej herec v přímým přenosu v Late Night Show přiznal, že je blbej, ale že to celej život před ostatníma tajil. Pozvali tam pak na scénu jeho manželku, děti z prvního i druhýho manželství, a všichni se navzájem obejmuli. To bylo strašně dojemný.

Co se mě týče, stal jsem se výkonným předsedou Klubu blbejch. Když jsem přinesl do práce výpověď, zastavil jsem se na recepci, abych se rozloučil s Mattem. Seděl tam a řešil nějakej hlavolam. „Ty kluku, nikoho blbějšího jsem fakt nikdy nepoznal,“ obejmul mě, když mě spatřil. Matt je fakt kámoš. Ale to jsem říkal vždycky.

Reklamní agentury překlasifikovaly cílový skupiny a nejlukrativnější se stali blbý středního věku. Takže už ne vzdělaný a bohatý, jak to bylo dřív.

Ono to má logiku, protože chytrý lidi jsou namyšlený, opatrný a bohatý. Jestli chcete prostřednictvím reklamy, která je většinou pěkně blbá, prodat co nejvíc věcí, který jsou taky často blbý, pak musíte oslovit blbý lidi. Musíte oslovit nás.

Nevím, kdy přesně byl ten moment, v kterým jsme se my blbý stali tak strašně populární. Přidávalo se k nám spousta novejch. Stala se z toho taková móda, že to jeden čas začali zkoušet i chytrý. Že prostě začali prohlašovat, že jsou taky blbý.

Ale ukázalo se, že se přepočítali, což se mimochodem chytrejm stává často. Pro chytrý lidi je strašnej problém předstírat, že jsou blbý. To skoro nejde. Naopak my blbý můžeme dělat, že jsme chytrý, jako prd. Třeba i celej život. Ale my se rozhodli, že už to dělat nebudeme. V tom byla ta revoluce, jestli mi rozumíte.

Jsme blbý a jsme tady, to bylo naše heslo.

Coca-Cola se stala první firmou, kde se v rámci programu společenské odpovědnosti stal jeden z nás blbejch jejich novým CEO. Vzápěti pak blbý začali do managementu přijímat i další firmy. Na CNN říkali, že Evropská unie stanovila na blbý ve firmách přísný kvóty.

Což mně přijde přehnaný. Já tvrdím, že doba je taková, že my blbý už nepotřebujeme žádný berličky. Že se dokážeme prosadit svou vlastní pílí a blbostí.

Feministky se mohly zbláznit, že za ty svoje práva bojujou už takovejch let, a stejně nedosáhly úspěchu nás blbejch. Naštěstí mnohý z nich jsou zároveň blbý, což hodně pomohlo zklidnění situace.

No a v roce 2028 se stalo to, co se stát muselo. První blbej byl zvolenej prezidentem Spojenejch států. Ne teda že by nikdy před tím prezidentem nikdo blbej nebyl, ale teď to byl blbej s velkým B. Náš blbej.

Pozvali mě do televizního studia, abych k tomu jako zakladatel našeho hnutí něco řekl. „Ušli jsme dlouhou cestu. Protože jsme blbý, tak jsme nevěděli, proč ani kam jdeme. Ale došli jsme sem a jsme tady. A chci poděkovat všem, blbejm i chytrejm, protože my blbý tu nejsme jen pro nás blbý, ale pro všechny. Ahoj!“, a zamával jsem divákům.

A když jsem pak venku před televizí stál pod hvězdnou oblouhou, byl jsem pyšnej a dojatej, myslel jsem na tátu, pan Howarda, Matta i kozy Susan Swaynový, a možná poprvý v životě mě napadlo, že jsem si v tom svým zajímavým a úspěšným životě vlastně počínal docela chytře.

Ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít