Romeo a Julie ve vlaku do Brna

Romeo a Julie ve vlaku do Brna

Natáhl se k odpadkovému koši pod oknem. „Dovolíte, slečno?“, usmál se na pohlednou dívku. Ona od koše odtáhla svou krásnou dlouhou nohu a on dovnitř vyhodil plastovou láhev od koly, kterou právě dopil.

Vyjeli asi před dvaceti minutami z Hlavního nádraží. V kupé byli tři. Kromě nich dvou, zhruba dvacetileté vysokoškolačky a čtyřicetiletého muže v obleku, ještě brýlatý mladík s bradkou, zhruba v dívčině věku.

Muž si původně myslel, že ti dva k sobě patří. Nastoupil na poslední chvíli a své místo v kupé našel, až když se vlak dal do pohybu. Byl zadýchaný a zpocený. Jak dával koženou tašku do přihrádky nad sedačkami a rozevřelo se mu přitom sako, zavoněla v kupé jeho francouzská kolínská.

Dívka a mladík seděli proti sobě u okna. Mlčeli. On si četl Respekt a ona něco psala na svém mobilním telefonu. Mladík seděl na mužově místě, ale on se rozhodl, že si sedne jinam. Dívat z okna se nepotřeboval a kupé bylo ostatně poloprázdné. Jediné, co ho mrzelo, že tím pádem neseděl proti té dívce.

Posadil se ob jednu sedačku vedle mladíka. I z ní měl na dívku pořád slušný výhled. Ne snad, že by ji chtěl celou cestu pozorovat. Ale vždycky je příjemné potěšit oko něčím zajímavým a inspirujícím, že ano.

Dojedl hamburger se slaninou, který se koupil ve fastfoodu na nádraží, a pak vypil ještě tu kolu. Byla slušně vychlazená, a protože měl pořádnou žízeň, vypil ji několika dlouhými loky. Měl kolu rád, zvlášť když mohla nabídnout takto vítané osvěžení. Nic mi nebylo, ale teď je mi líp, pomyslel si rozmarně, když kolu vyhazoval do koše.

Zaznamenal dívčin rozladěný pohled, ale přičítal ho tomu, že mu musela uhnout. Doufal, že ho nedpodezírá, že to udělal jen proto, aby se mohl dotknout jejího hladkého opáleného lýtka. Byl to opravdu omyl!

Ale nemusel mít obavy, dívka ho z ničeho nepodezírala. Což se ukázalo, když odpadkový koš otevřela, plastovou láhev z ní vytáhla a poté, co se přesvědčila, že uzávěr je dobře utažený, láhev vložila do svého batůžku. Měla ho položený na sedačce vedle.

„Promiňte,“ řekl muž, zjevně vyvedený z míry. „Vy sbíráte láhve od koly?“

„Pch,“ ozval se mladík, ale nezvedl oči od rozečteného Respektu.

„Cože?“, řekla dívka.

„Ptal jsem se, jestli sbíráte láhve od koly,“ řekl teď už značně nejistě muž.

„Ne, já jen třídím odpad. Až dojedeme do Brna, tak ji vyhodím do koše na plasty,“ řekla.

Muže v obleku to uvedlo do rozpaků. „Ježišmarja, to se fakt omlouvám,“ řekl.

„Nic se nestalo,“ řekla dívka s chladným úsměvem.

„Klidně mi tu láhev dejte. Já ji v Brně vyhodím do toho odpadkového koše sám,“ natáhl ruku k batůžku.

Ale ona zavrtěla hlavou. „Já vám nevěřím. Určitě byste se na to vykašlal.“

Samozřejmě, že by se na to vykašlal. Byl pragmatik. Ale dívka se mu líbila.

Prázdnou láhev si nechala, ale mužova snaha ji nejspíš trochu odměkčila. „Schválně. Jakou mají koše nebo kontejnery na plasty barvu?“, řekla.

Zamyslel se. Neměl nejmenší tušení. Samozřejmě si těch kontejnerů mnohokrát všiml, a sem tam do nich i něco vyhodil. Ale určitě si nepamatoval, jak jsou rozdělené podle barev. „Oranžovou?“

„Pch,“ odfoukl si mladík, stále čtoucí Respekt.

„Haha,“ zasmála se dívka. „Oranžové žádné nejsou. Plasty se dávají do žlutých. Radši si tu láhev nechám.“

Mladík poprvé zvedl hlavu od čtení a řekl: „Oranžové existují. Jsou na kartonové krabice, třeba od džusů nebo mléka.“

„No jo,“ řekla dívka. „To jsem zapomněla.“

„Nejsou moc obvyklé,“ řekl mladík. Se spokojeným výrazem se poškrábal ve vousech a znovu se sklonil k časopisu.

Muž v obleku si uvědomil, že není vůbec jasné, že k sobě ti dva patří. A jestli ano, tak se ten legrační kluk v brýlích a pečlivě sestříhané bradce chová jako pitomec. To ho povzbudilo.

„Vy jste ekoložka?“, zeptal se dívky. „Myslím jako zda se zabejváte ochranou přírody a podobnejma věcma?“

„Já se jen snažím, abychom si tu naši planetu úplně nezničili. A uchovali ji jakž takž v ucházejícím stavu. Pro sebe i pro naše děti.“

„Vy máte děti?“, zeptal se. Jako zkušený svůdník věděl, že zmínka o dětech obvykle rozhovor se svobodnými ženami vždycky posunte … jak to nazvat? … řekněme ke kýženému cíli.

„Ne,“ usmála se, o poznání vřeleji. „Ale až se narodí, tak pro ně pochopitelně budu chtít to nejlepší.“

Horlivě zakýval hlavou, že tomu rozumí. A podle hesla, že je dobré kout železo, dokud je žhavé, nenásilně během další cesty nastolil i jiná témata, týkající se obecně budoucnosti lidstva a jeho záchrany.

Když mladík odešel na záchod, několika zkušeně zacílenými dotazy zjistil, že ti dva k sobě nepatří a znají se vlastně jen od vidění. Jsi mrtvý muž, změřil si ho spokojeně, když se vrátil zpět a protáhl se mezi nimi na své místo.

Dívka si teď sedla na sedačku proti němu a k oknu dala naopak batoh s prázdnou lahví koly, určenou k recyklaci. Teď už ti nepomůže, ani když si ten článek o problémech třetího světa přečteš popředu i pozpátku, zachechtal se muž v duchu na adresu mladíka s bradkou.

Když za další hodinu vystupovali, tak prohlásil, že trvá na tom, že ji ke kontejnerům na recyklovaný odpad doprovodí, protože teď už bude plastové láhve recyklovat i on. A protože si láhev koly kupuje do vlaku často, potřebuje vědět, kde ty kontejnery jsou.

„Pch,“ vyfoukl otráveně mladík, který ukládal očtený časopis do batohu.

Dívka mu řekla, ať na ni nečeká, že se uvidí buď večer u Džona, nebo zítra ve škole. Když pak šli po nástupišti, vysvětlila muži v obleku, že U Džona se říká hospodě, která se ve skutečnosti asi jmenuje jinak, ale je blízko jejich vysokoškolských kolejí. A že se tam s přáteli celkem pravidelně scházejí.

Ale ten večer k Džonovi nakonec nedorazila. Byla s mužem v obleku v jeho hotelovém pokoji a zhruba ve stejné době, kdy mladík s bradkou líčil v hospodě historku o nejtrapnějším kravaťákovi, s kterým kdy jel vlakem, sténala na nepohodlné manželské posteli tříhvězdičkového hotelu pod mužovým tělem. Už ne v obleku, ale nahým a lehce zpoceným.

Láska z toho nebyla. Muž se druhý den vrátil do Prahy ke své manželce – moment, v téhle povídce nepadlo, že je ženatý? – a dívka spokojeně dorazila na kolej. Když na chodbě fakulty sociálních studií potkala mladíka s bradkou, řekla mu, že k Džonovi nešla, protože ji bolela hlava. A i když se jí nezdál tak zajímavý a vzrušující jako ten člověk v obleku, který vydělává hodně peněz a nešetří v supermarketu při kupování vína, tak se nijak zvlášť nebránila myšlence, že s tím vousáčem nejspíš bude chodit.

Ono zase tolik možností ani na vysokoškolských studiích nemáte.

Bůh to všechno pozoroval s mírně povzneseným, a hlavně spokojeným úsměvem. Zejména se mu líbilo, když další den ráno viděl muže v obleku, jak na pražském sídlišti nese igelitovou tašku plnou plastových lahví do žlutého kontejneru na tříděný odpad. A když pak sedá do svého postaršího vozu Audi, tak mu hlavou probleskne nápad, že až si bude kupovat automobil nový, že zváží nějaký model s hybridním motorem.

„Vidíš?“, ukázal Bůh svému dospívajícímu synovi. „A jestlipak víš, co z toho plyne?“

Nevěděl.

Bůh si tedy odpověděl sám. „No přece, že když chceš šířit nějakou velkou, fakt ušlechtilou myšlenku, musíš ji dát do těla přitažlivý holky. S kterou si chce každej zapíchat. Protože jinak svět nezměníš, chlapče, to už je prostě v lidský povaze.“

A s tím Bůh, dalajláma, předseda Strany zelených a ani další autority nic nenadělají, tak to prostě je.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít