Neznáme se odněkud?

Neznáme se odněkud?

Je to naprosto běžná situace. Stalo se vám to určitě milionkrát.

Jdete po ulici, proti vám cizí člověk, a vy: „No panebože, tohohle chlápka já znám!“, případně: „Ty vole, znám tě, brácho, ale kdybys mě zabil, tak nevím odkud!“, a tak jen přikývnete, jako že se znáte.

Ale pak vám to pěkně dlouho vrtá hlavou. Panebože, kdo to mohl být?

Nemluvě o večírcích, kdy chlápka u jednohubek provrtáte pohledem, zatáhnete z jointa, nebo do sebe hodíte panáka fernetu, a zeptáte se: „Hele, ty vole, neznáme se?“

Neznáme, kámo.

Oukej, zbavím vás vašeho trápení. Ten chlápek jsem já. Nebo někdo z nás. Lidí, který jsou povědomý. My si tak i oficiálně říkáme. Povědomí. S velkým P.

Ono je v týhle věci dost předsudků a zaujatejch názorů.

Jasně, že se to stává i v klasickým gardu. Že například v opeře potkáte správce garáží od vás z práce, on má na sobě kvádro a motýlka, a jelikož jste ho nikdy neviděli jinak než v montérkách, tak vám hned nesepne, že je to on.

Ale upřímně, to bejvá spíš výjimka.

Většinou, když máte pocit, že „toho člověka zatraceně znáte“, tak je to někdo z nás. Povědomejch.

Prostě tak vypadáme. Vzbuzujeme v ostatních pocit, že nás znají nebo že nás někdy nedávno viděli. Nebudu vás unavovat detailama, ale je to daný geneticky. Máme prostě v DNA gen, kterej nám tu povědomou vizáž zajišťuje. Podle vědců je to celkem málo obvyklá mutace. Je nás někde mezi půl a jedním procentem. Teda míň než homosexuálů, například.

Jsme menšina. Sem tam se potkáme i sami mezi sebou. Poznáme se snadno. Prostě na sebe navzájem mrkneme, oba vidíme stejnej pohled v očích, „hele, odkud já tě znám?“, a ukazováčkem pravý ruky si lehce cvrnkneme přes nos.

To je naše tajný poznávací znamení.

Protože je ta věc dědičná, naučili jsme se to od rodičů. Ti nám taky jako první vysvětlili, proč na nás ostatní tak často vejrají. Že to není tím, že jsme nějaký divný nebo podezřelý. Ale že jsme jim jenom povědomý.

Někdy je to nepříjemný. To když jste třeba ve městě a každej druhej nebo třetí člověk vás provrtává pohledem. Namítnete, že třeba takovej Karel Gott to má ještě horší. To jo, ale Karel Gott má megaprachy na kontě, o čtyřicet let mladší ženu a vyprodaný koncertní turné každej sudej rok do roku 2040.

Nestěžuju si, jen konstatuju.

My z toho máme prd, a někdy dokonce potíže.

Tuhle jsem byl v jednom striptýzovým baru nevalný pověsti, a na chodbě u záchodů mě zastavil chlápek, o hlavu větší než já a zasyčel: „Hele, ne že se někdo dozví, že jsme se tu viděli. Jasný?“ Vykoktal jsem, že jasný, což kvitoval s uspokojením, jako že je dobře, že tak rychle chápu, protože jinak by mi musel preventivně rozbít držku.

Asi nemusím dodávat, že jsem ho nikdy v životě neviděl.

Je tu ještě jedna věc, a to sex. Nebojte se, nebudu vás unavovat žádnejma ulítlejma praktikama. Každej z nás dělá sex podle svýho gusta. Ale když to spolu dělají dva Povědomí, tak je to z nějakýho důvodu desetkrát lepší, než když to děláme s normálníma lidma.

Teda bez urážky, to není nic proti vám.

Avšak proč to tak je, mi není jasný. Možná je to nějaká skrytá darwinistická záležitost, aby se ten náš povědomej gen šířil, to nevím. Vědec nejsem. Ale je fakt, že když jsem si to kdysi rozdával s holkou, která byla taky Povědomá, tak jsem měl pocit, že mi vyšuká mozek z hlavy. A ona posléze taky nevypadala, že by si chtěla stěžovat. Našla si pak jinýho frajera, ale to je už jiná, a hlavně stará historie.

Problém je v tom, že je nás Povědomejch  málo, a mně se na žádnou další Povědomou už od tý doby natrefit nepovedlo.

Takže když jsem vešel do podniku, kam občas večer chodím po práci na jednoho nebo dva panáky, a uviděl u baru tu blonďatou kost, která mě na první mrknutí byla povědomá, zabral jsem jako ryba na návnadu.

„Slečno?“, řekl jsem. „Je vedle vás volno?“

Ještě jsem zaznamenal, jak na mě barman Frodo, jak jsme mu všichni říkali, spiklenecky mrknul. Jakože dobrej výběr.

Otočila hlavu, na který měla hřívu blonďatejch vlasů, přejela mě pohledem, aniž by něco řekla, a trvalo to o moment dýl, než to bylo příjemný. Už jsem se bál, že mě odpálkuje. Ale pak tou hlavou pohodila, a celkem mile řekla: „Ale jo.“

Provrtával jsem ji pohledem, ne proto, že bych ji tak hltal očima … byť to teda byla fakt vymazlená kočka … ale protože jsem v její tváři hledal náznak toho, že i já jsem jí povědomej.

Něco proběhlo, ale nebyl jsem si jistej.

Cvrnknul jsem se prstem do nosu.

To zabralo, ale jinak, než jsem si myslel. „Já v tomhle nejedu,“ řekla odtažitě.

Zatraceně, že by znala naše tajný znamení, a přitom sama nebyla Povědomá? To by byla prvním takovým člověkem, kterýho bych poznal.

„Vy víte …“, začal jsem opatrně.

„Prostě v drogách nejedu,“ přejela si prstem přes nos. „Žádnej koks nechci. A dejte si odpal.“

Musel jsem se rozesmát. „Panebože, to je trapas,“ řekl jsem.

„Trapas?“, znejistěla, naštvané rysy jí trochu změkly.

Vysvětlil jsem jí, že žádný kokain nenabízím a že to náhodné dotknutí se nosu nemělo žádný význam. Prostě mě jen svrběl, nebo tak něco. „Čestný kamarádský!“, řekl jsem.

Evidentně ji to obměkčilo. Nejspíš se rozhodla, že mi dá ještě šanci. Zeptal jsem se jí, co pije. A jestli jí nebude vadit, že jí objednám drink. „Barmane?“, kývl jsem na Froda.

Ten přispěchal s tou svou pozérskou utěrkou v ruce. „Budete si přát?“, zeptal se. Podíval jsem se tázavě na ni. Pohled opětovala, ale nic neřekla.

„Slečna pije gin s tonikem,“ řekl Frodo.

„Dvakrát,“ řekl jsem, a Frodo se hned dal do práce.

„Doufám, že se nezlobíte,“ řekl jsem jí. Už to vypadalo, že mě odpálkuje nějakou ostrou poznámkou, ale nakonec řekla: „V pohodě. Dáme si drink.“

Když před nás Frodo postavil dva giny s tonikem, pozvedl jsem jednu ze skleniček k přípitku. Taky jsem se představil. Ona zvedla svou sklenku a ťukla si se mnou. Ale svoje jméno mi neřekla.

V hlavě mně to šrotovalo. Byla mi povědomá. Strašně. Prožíval jsem ty pocity úplně ukázkově. Její rysy, úsměv i to, jak se povzneseně usmívala, jsem předtím už určitě viděl. Jen jsem si nemohl vzpomenout, kde to bylo.

Tohle prožívají lidi, když se setkají s námi Povědomými. Tak to prostě je. A já jen potřeboval vědět, jestli na ni stejně působím i já. Občas jsem to v jejích očích četl. Ale bylo to moc subtilní, abych si tím byl jistej.

Nemohl jsem vyloučit, že si se mnou jen tak hraje. Ale pokračovalo to dobře. Po prvním drinku jsme si dali druhej, pak třetí, čtvrtej a pátej. Několikrát se nechala políbit a jednou mi pod barem sáhla na stehno.

„Jsem ospalá,“ řekla a mnohoznačně se usmála.

Požádal jsem Froda o účet. „Co podnikneme?“, zeptal jsem se jí. Zachichotala se a řekla: „Já se teď půjdu vyčůrat. Sama!“ A cvrnkla se tím naším způsobem do nosu.

Takže byla Povědomá! Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Měl jsem jí tu, naservírovanou jak večerní exkluzivní menu na talíři.

Když odešla na záchod, přinesl mi Frodo účet. Zaplatil jsem a dal mu slušné dýško.

„Dobrej úlovek,“ řekl uznale a ukázal směrem k toaletám, kam blondýna odešla.

„To bych řekl,“ přikývl jsem.

„Jen si dej bacha, ať tě s ní nevyfotí. Prej jsou venku před barem nějaký chlápci, který by mohli bejt z bulváru.“

„Z bulváru?“, řekl jsem nechápavě. „Proč?“

„Tak je to pořád jedna ze tří nejznámějších českejch zpěvaček,“ pokrčil rameny. Naklonil se ke mně: „Vsadil bych se, že si teď na hajzlu dává lajnu.“ Ztlumil hlas, takže už prakticky šeptal. „Což je dobrá zpráva pro tebe. Jak jsem četl, tak je v posteli naprosto nepřekonatelná.“

Překvapeně jsem zamrkal. A v tu chvíli mi to došlo! No jasně, ona je to ta známá zpěvačka! Není Povědomá, ale je mi vážně jen obyčejně povědomá. Sbalil jsem celebritu. To je všechno.

Nikdo si nedokáže představit moje zklamání.

Sklouzl jsem ze stoličky a přivolal Froda, kterej už obskakoval nějaký tři rozparáděný cizinky na druhým konci baru.

„Ještě jeden drink? Na cestu a na kuráž?“, zeptal se, když dorazil ke mně.

Podal jsem mu přeloženou tisícovku a řekl: „Hele, až se ta buchtra vrátí z hajzlu, tak jí zavolej taxíka. A řekni, že jsem musel odejít. Něco si vymysli. Třeba že jsem známej kardiochirurg a zavolali mě na operaci srdce.“

„Počkej, ale ty nejsi kardiochirurg, ne?“, zeptal se Frodo. A zeptal se: „Kam zdrháš? Vždyť ji máš jasnou. Víš, co by za to jiný chlapi dali? Dostat tuhle kočku do postele?“

Mávl jsem rukou, že mi je to jedno, a vydal se pryč. Ještě jsem zaslechl, jak Frodo říká něco o tom, že jsem ukázkovej blbec. Ale já fakt neměl chuť na nějakej rychlej, upocenej sex s opilou celebritou. Kdybyste poznali, jaký to je, když spolu píchají dva Povědomí, tak mi rozumíte.

Vyšel jsem ven na vzduch a mávl na prvního projíždějícího taxíka. Vlezl jsem na zadní sedačku a nadiktoval řidiči adresu svého bytu.

Než se rozjel, všiml jsem si jeho upřeného pohledu ve zpětném zrcátku. Řekl: „Promiňte, ale neznáme se my dva odněkud? Anebo jsem vás viděl v televizi?“

Zabručel jsem jako obvykle, že si mě musel s někým splést.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít