Všechno je jinak

Všechno je jinak

Televizní moderátor se předklonil na své židli a udělal ono tolik typické gesto, kterým sebe i svůj pořad proslavil. Ukazovák zapíchl ve vzduchu těsně před hrudí svého hosta a řekl: „Takže vy tvrdíte …“, aby se vzápětí dramaticky odmlčel.

Začalo 227. pokračování momentálně nejúspěšnější talkshow v televizním éteru, nazvané Takže vy tvrdíte. Před televizními obrazovkami bylo dnes ještě o něco víc než průměrné dva milióny diváků, protože televize slíbila šokující odhalení.

A když televizní pořad Takže vy tvrdíte slíbil něco šokujícího, tak to zatím vždycky splnil.

„Takže vy tvrdíte, že západní společnost je ovládána úzkou skupinou vyvolených?“, zeptal se moderátor.

Drobný muž v šedém obleku už během otázky souhlasně přikyvoval. „Ano, přesně tak to je.“

Moderátor se ušklíbl, protože ho napadlo, že ten ošuntělý človíček proti němu bude další lacinou kořistí.  „Poslyšte, ale nejsou ty řeči o Bilderbergu a bankéřích už trochu … obehranou písničkou?“

Muž v obleku se sípavě zachechtal. „Taky si myslím, Davide! Jsou to takové pohádky pro dospělé.“

Moderátorovo obočí vystřelilo vzhůru, evokující údiv. Asi netřeba zdůrazňovat, že to byla další moderátorova oblíbená grimasa. Ale přesně tak to diváci měli rádi. Byť teď nebylo jasné, zda jde o údiv nad tím, že ten neznámý mužík použil familiérně jeho křestní jméno, anebo že známé konspirační teorie označil za pohádky pro dospělé.

Protože byl v anoncích na dnešní díl nazván jedním z největších odborníků právě na konspirační teorie.

„Počkejte, ale to budete muset vysvětlit,“ řekl moderátor.

„Davide, vám přece nemusím vysvětlovat, že jsou to hlouposti. Stejně jako ty teorie o tom, že nás sprejují chemickými látkami z dopravních letadel …“

„Myslíte chemtrails?“, zeptal se moderátor, který se začal dostávat do defenzívy. V režii se oba přítomní produkční začali radit, jak mu ze zjevně se blížící šlamastyky pomoci. „Makáme na tom, Davide,“ řekl jeden z nich do suchátka, které měl moderátor v uchu.

„Chemtrails a všechny ty podobné kraviny,“ řekl muž. „Je jedno, jak tomu budete říkat, Davide.“

„Přesto tvrdíte, že nás někdo ovládá. Ale jak to tedy dělá?“, zeptal se moderátor.

„Dovolte mi, abych se na něco zeptal já vás, Davide. Můžu?“

Moderátor ještě více znejistěl. „V tomhle pořadu se obvykle ptám já. Ale jednu otázku vám dovolím!“

„Díky. Pucoval jste si dnes ráno zuby?“

V režii nastal téměř chaos. V zákulisí panovalo přesvědčení hraničící s jistotou, že se pořad nevyvíjí dobrým směrem.

„Prosím?“, zeptal se moderátor.

„Jestli jste si dnes ráno pucoval zuby? Kartáčkem a pastou, předpokládám?“

„Ano,“ připustil moderátor.

Muž se zasmál. „Myslel jsem si to. Nezlobte se, Davide, ale je to trochu poznat. Protože kdybyste si zuby nečistil, víte, že jste teď mohl mít až o pět, možná i deset procent vyšší inteligenci?“

Moderátor dostal do sluchátka pokyn, aby se to pokusil obrát ve vtip. Řekl tedy: „Haha, to je dobrá anekdota. Pojďme teď ovšem mluvit vážně.“

V režii se na sebe podívali. Ach ano, zapomněli, že moderátor není žádný intelektuální supertryskáč.

Muž přimhouřil oči a provrtal televizní hvězdu pohledem. „Mluvím vážně. Naprosto vážně! A řeknu vám ještě něco. Kdybyste s pucováním zubů přestal před deseti lety jako já, mohla být dnes vaše inteligence dvojnásobná!“

Humor, humor, humor. Tak zněla jediná rada, které byli v režii schopni. „Ehm …,“ řekl moderátor. „… myslím, že jste si spletl pořad. Zábavná estráda se natáčí až v sobotu dopoledne.“

„Davide,“ řekl muž. „Vy máte na víc! Pojďme o té věci diskutovat vážně. Existují jasné a nezvratné důkazy, že masírováním dásní se tlumí důležité neuronové výběžky a že v důsledku pohybu kartáčku v ústěch dochází k útlumu mozkové činnosti.“

„To je …“, moderátor hledal vhodné slovo, a zároveň se rozčílil, protože termín ‘píčovina’, který se mu ozval ve sluchátku z režie, mu v jeho úsilí rozhodně nepomohl. „… naprosto směšné.“

„Cha!“, zasmál se host, teď už zjevně na koni. „Směšné je to, jak naše civilizace akceptovala tak zjevný nesmysl, jako je drhnutí dásní. Víte, jak blízko ústní dutině je mozek? A většina lidstva se tam každý den mnoho minut zuřivě šťouchá.“ Úplně se rozvášnil.

„Bavíme se o dentální hygieně a zdraví chrupu,“ zopakoval moderátor to, co mu řekli z režie. „Směšné by  bylo, kdyby si lidé zuby nečistili … a trpěli všemi možnými chorobami ústní dutiny.“

Host ve studiu vypadal ztrápeně, jakoby moderátorův špatný výkon sám nedobře nesl. „Zuby lze samozřejmě čistit mnoha jinými způsoby. To, o čem já mluvím, je masáž dásní. To je doslova masakr nervových buněk, Davide, a takzvaný krouživý pohyb, který infiltrujeme dětem do hlavy už od mateřské školy, je jejich genocidou!“, zvolal muž, který teď vypadal opravdu rozčíleně.

„To jsou silná obvinění,“ zablekotal moderátor.

„Silná obvinění? Mimochodem, můžu vám položit otázku?“

„Zase?“, vypravil ze sebe moderátor.

„Víte, kdo čištění zubů kartáčkem vynalezl?“

Ve studiu se rozhostilo ticho. „Číňani?“, řekl po krátkém zaváhání moderátor, protože to zaslechl ve sluchátku. Produkční v režii horečnatě googlovali a hledali informace na Wikipedii, ale časově se to nedalo zvládnout.

„Správně!,“ prohlásil k moderátorově úlevě jeho host. „Čínští císaři používali kartáčky vyrobené z kostního držátka a štětin z divokých prasat jako nástroj, jak kontrolovat své poddané. Do Evropy se tenhle zvyk přenesl až koncem osmnáctého století. A ukázalo se, že jakmile se rozšířil, dějiny se okamžitě pohnuly.“

Moderátor řekl jen: „Poslyšte, to je odvážné tvrzení!“

„Odvážné? Nenechte se vysmát. Proč si myslíte, že vznikl kapitalismus? Který umožnil přesun prakticky veškerého světového majetku do rukou hrstky lidí?“

Moderátor zvolil variantu, že neřekne nic.

Muž nečekal na odpověď, které by se stejně nedočkal, a pokračoval. „Co myslíte, že ty lidi spojovalo a spojuje? Víte, jak se v Nizozemí té věci říkalo? Když tam po roce 1770 poprvé z Číny dorazila?“

Bylo zřejmé, že tato i všechny další otázky zůstanou bez odpovědi.

„Zubnímu kartáčku se říkalo Rotshildovo drbátko. Samozřejmě jen v úzké vrstvě nejbohatších, která novou vášeň chudiny pro čištění zubů jen s uspokojením pozorovala. A mohli bychom pokračovat. Víte, co spojuje lidi jako Rotshild, Rockefeller, Carnegie, Vanderbilt, Ford, Morgan, Buffet nebo Gates?“

Moderátor nevěděl.

„Že si nepucují zuby! Prokrista, vždyť je to naprosto zřejmé!“

Muž seděl na své židli, dlaně obou rukou obrácené vzhrůru. Jakoby chtěl naznačit, že i v gestech se mu moderátora podařilo zastínit. Moderátor tiše hlesl, že pro takové tvrzení by bylo třeba mít nějaké důkazy.

V režii mezitím začali pracovat na variantě předčasného ukončení pořadu.

„Řeknu vám  svůj příběh. Pucovat zuby jsem si přestal před sedmi lety. Během půl roku jsem se dostal na dvojnásobek své inteligence. Ale růst mých duševních schopností se nezastavil, ba naopak. Myslíte si, že bych vás v dnešním rozhovoru mohl takhle zesměšnit, kdybych si pucoval zuby?“, zeptal se nuž.

Byla to jedna z otázek, které navždy zůstanou bez odpovědi. Režie se rozhodla pořad bezodkladně stopnout. Po předělovém jinglu zmizel z obrazovky záběr studia a místo něj se objevily prostřihy na oba účinkující. Už bez zvuku. Hned vzápětí vyrolovaly na obrazovce titulky.

„Panebože, to bude průser!“, povzdychl si režisér.

Moderátor seděl bez energie na své židli. Pozoroval, jak dva zaměstnanci vyvádějí jeho hosta, který ještě křičel cosi o tom, že nástrojem definitivní dominance měl být zubní kartáček na elektrický pohon, vynalezený … kde jinde? … ve Švýcarsku v roce 1954.

Ale ten se neprosadil. Bohužel pro světovou elitu, ale naštěstí pro lidstvo. Jeho masové používání by podle odhadů neurologů vrátilo průměrnou inteligenci živočichů druhu homo sapiens někam na úroveň goril a šimpanzů.

Škoda způsobená pořadem, vysílaným živě, však přesto byla nesmírná.

Miliardář Andrej měl tu nepříjemnou povinnost, že musel vyřídit telefonáty svých kolegů, samozřejmě Petra, Zdeňka, Pavla i dalších, kteří si vcelku pochopitelně stěžovali na to, že se ten bláznivý konspirátor vůbec dostal do éteru.

Neslíbil snad Andrej, že média ohlídá?

„Tak je to kurva těžké, když si ani ti televizní moderátoři nesmí přestat čistit zuby. To se jim to pak s těmi podělanými disidenty blbě diskutuje,“ omlouval se Andrej svým kolegům  do telefonu, ale sám věděl, že jsou to chabé vytáčky.

Byla to nepříjemná situace. Zvlášť když moc dalších argumentů neměl k dispozici. A tak jakmile položil telefon po rozhovoru s Ivem z Monaka, rozzlobeně zavolal jednoho ze svých asistentů.

„Je to naprosto neslýchané!“, zasyčel mu přímo do tváře. „Okamžitě propusťe všechny, kteří za to nesou odpovědnost. Vyřaďte ten přiblblý pořad z archívu, další pokračování zrušte a zařiďte, aby se o pucování zubů už prostě nemluvilo. Chápete?“

Tvář miliardáře Andreje byla pouhé milimetry od tváře jeho asistenta.

„Chápu,“ řekl asistent. Ale moc se nemohl soustředit. Zápach z úst jeho šéfa byl tak mocný, že měl co dělat, aby neomdlel.

To by byl pak teprve průšvih.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít