Dvě vteřiny věčnosti

Dvě vteřiny věčnosti

Přivezli ji do nemocnice přesně tři minuty před desátou dopoledne. Omdlela o pětadvacet minut dřív na zastávce tramvaje v centru města. Měla štěstí, protože jeden z lidí stojících okolo byl třicetiletý obchodní manažer, který před necelými deseti lety studoval dva roky lékařskou fakultu. Začal s okamžitou masáží srdce.

Počet úderů srdce u člověka, který se dožije průměrného stáří, je zhruba dvě a půl miliardy. Třicetileté ženě zatím neudeřilo její srdce ani miliardkrát. Takže když tlouct přestalo, bylo zjevné, že se tak děje nanejvýš předčasně.

O deset minut později byla na místě sanitka. Lékař konstatoval zástavu srdce a pokračoval v oživování pacientky až do příjezdu do nemocnice. Teď ležela na sále a snahy ji zachránit se ujal docent Kudrna, službu konající kardiolog.

Postupoval po všech stránkách správně. Aplikoval nitrožilně přílušné léky, několikrát srdeční sval neúspěšně defibriloval. Stehenní tepnou zavedli do srdce katetry a v tepnách zásobujících srdce krví učinili vše, co bylo třeba. Srdce ale i tak odmítalo pracovat. Po dvaceti minutách intenzivní resuscitace začal docent Kudrna po očku sledovat hodiny.

Tak to prostě je. Když někomu přestane tlouct srdce a vy se to snažíte zvrátit, máte na to omezený čas. S časem vedete ten největší boj. Čím déle pacientovi srdce netluče, tím menší je pravděpodobnost, že ještě někdy bude. Ale vy nikdy nevíte přesně, kdy nastane ten moment, že už nemá smysl se snažit.

Docent Kudrna nesnášel to rozhodování, kdy oživování pacienta ukončit. Zažil ho už mnohokrát. Začne to tím, že se na vás vaši kolegové a ostatní personál na sále začnou dívat. Nic neřeknou, jen se dlouze podívají, jakoby chtěli vyřknout otázku: „Balíme to?“, případně: „Tak už?“

V očích některých jsou i stížnosti jako: „Prokrista, on snad nechce jít na oběd? Ví vůbec, kolik je hodin?“ V kontextu člověka bojujícího o život to může znít cynicky. Ale pro lidi na tomhle oddělení je to denodenní práce. Pak se na to začnete dívat jinak.

Vy nejdřív děláte, že je nevidíte. Tak jako docent Kudrna. Tváříte se zcela zaujatě tím, co děláte. Nejen že se tak tváříte, vy jste opravdu zcela zaujatí. Nemáte čas na to, abyste rozhodovali o něčím životě. Přece činíte jasné, v učebnicích popsané úkony, abyste lidský život zachránili.

Zároveň víte, že od jisté chvíle už to nemá smysl. A pak nejen plýtváte časem, ale můžete i ohrožovat životy pacientů, kteří čekají, až se sál uvolní. Instinkt a zkušenosti obvykle dobrým lékařům napoví, kdy tato chvíle nastane. Poznají porážku, protože umět prohrávat patří k dovednostem těch nejlepších.

Docent Kudrna k nim zcela jistě patřil.

Ale jsou dny, kdy ani ti nejlepší prostě prohrát nechtějí. Je v tom úporná snaha zachránit něčí život, o kterém bezpečně ví, že by mohl pokračovat ještě desítky let. Ale je v tom často i sobecká touha nezkazit si den, který tak hezky začal snídaní s rodinou, pokračoval úsměvem té mladé sestřičky ve výtahu a měl skončit večer pivem s kamarády.

To přece není den, kdy vám na sále umře mladá pacientka. Docent Kudrna neměl nejmenší zájem být celé odpoledne pronásledován myšlenkami, co mohl udělat lépe či jinak, a jestli neměl pokračovat v oživování o pět minut déle.

„Tohle nedělej. Slyšíš? Tohle nedělej. Na mě si nepřijdeš,“ drmolil beze smyslu v duchu. Říkal to pacientce na stole před ním? Anebo někomu jinému, kdo měl její život v hrsti? Docent Kudrna by asi sám nevěděl, ke komu vlastně mluví. Jenže on ani nevěděl, že vůbec něco říká. Sestry a jeho asistent si všimli jen toho, že pohybuje rty.

Znovu se podívali na sebe a pak na docenta Kudrnu, jenže ten se jim pohledem vyhýbal. „Budeme defibrilovat. Sestro?“, řekl nahlas. Nadzvihla obočí, ale neřekla nic, protože by to bylo nepřípadné. Ale podívala se na Kudrnova asistenta, o osm let mladšího doktora Bártu. Ten její pohled s porozuměním opětoval. Věděl přesně, co mu chce říct.

„Budeme defibrilovat,“ zopakoval docent Kudrna, nespokojený s tím, že reakce ostatních nebyla okamžitá. „Danieli,“ řekl tiše doktor Bárta. Docent Kudrna to zprvu vůbec nezaregistroval, zcela zaměstnaný oživováním. Bárta se dotkl jeho paže a znovu řekl: „Danieli!“

Oba muži se na sebe podívali. Trvalo to vteřinu, možná dvě, což je v hektickém, zautomatizovaném provozu nemocničního sálu doba stejně dlouhá jako věčnost. V tom pohledu z očí do očí nebylo nic dramatického a už vůbec ne osobního. Oba lékaři byli přátelé a profesionálně si jeden druhého vážili.

Vlastně vůbec nešlo o ně dva ani o ten pohled. To podstatné se odehrálo jinde, mimo nemocniční sál, a vlastně mimo náš svět.

Místnost byla stroze zařízená, jako úřadovna někoho, kdo má sice obrovskou moc, ale zároveň si nepotrpí na její vnější, efektní projevy. Muž seděl za stolem, na kterém bylo pár papírů a telefon. Za ním jednoduchý sekretář s několika šanony, vystavenými spíš jen na efekt, než že by šlo o nějakou funkční kartotéku.

Jinak tu nebylo nic.

Docent Kudrna vešel dovnitř. Muž se na něj podíval, skoro se zdálo, že se ušklíbl, a řekl: „Zase vy?“

„Ona je strašně mladá,“ řekl docent Kudrna.

„Vím, jak je stará. Vím o ní všechno,“ řekl muž. „Vy ji znáte?“

„Ne,“ podivil se docent Kudrna. Jak by ji mohl znát? Přece ji přivezli do nemocnice a on ji poprvé viděl až na sále. Vlastně ani nevěděl, jak vypadá. Jestli je hezká a atraktivní, nebo spíš nenápadná či ošklivá. Když mu to teď blesklo hlavou, neměl k ní vůbec vztah jako k běžné lidské bytosti.

Jiné lidi si obvykle zařadíme do paměti přiřazené k jejich podobě, případně jejich příběhu. Co se týče ženy se zástavou srdce na sále, neznal docent Kudrna ani jedno. Ale přesto moc potřeboval, aby žila.

Muž za stolem se na lékaře podíval a přimhouřil oči. Nebylo v tom nic přátelského ani vstřícného. Spíš na odiv vystavené rozladění z toho, že ho docent Kudrna zase obtěžuje. Jakoby neměl na práci spousty důležitějších věcí.

„Je to protivná, nešťastná ženská, která už dloho pro nikoho neudělala nic dobrého,“ řekl muž. „Nemá dva roky stálého partnera, je zahořklá a nesnášenlivá. Pracuje jako referentka na městském úřadě a jen za poslední rok udělala desítkám lidí ze života peklo. Kolegové se s ní skoro nestýkají. Mají podezření, že na ně píše hlášení nadřízeným.“

„Ale to přece není důvod, aby zemřela!“, zvolal docent Kudrna. „Je tak strašně blízko životu. Chápete?“

Muž se uchechtl. „Je teď zrovna blíž smrti než životu. A tak to bylo rozhodnuté,“ pokrčil rameny.

„Ona se změní,“ rozhodl se zkusit smlouvat docent Kudrna. „Přece víte, že když lidé prožijí něco takového, že se pak chovají úplně jinak.“

„Někteří ano,“ souhlasil muž. „Ale ona ne. Není dobrý člověk. To vám neříkám jako téma do diskuse. Tak to prostě je.“

Docent Kudrna chtěl znovu něco říct, ale muž ho nepustil ke slovu. „Víte, co se stane, když ji zachráníte život? Až se za dva nebo za tři dny probudí v jakž takž dobrém stavu, tak jako první věc napíše stížnosti. Na špatné jídlo v nemocnici a na hrozné chování sester. A na vás,“ řekl muž, naklonil se na židli a málem ukazovákem píchl do hrudi docenta Kudrny. „Na vás, protože nebude spokojená s tím, jak ji na vizitě budete informovat o jejím zdravotním stavu.“

Docent Kudrna mlčel.

„Pořád ji chcete zachránit?“, zeptal se muž, teď evidentně s výsměšným tónem v hlase.

O to víc ho překvapilo, když docent Kudrna řekl, že v každém případě ano.

„Jste blázen,“ sykl muž.

„Nejsem tu proto, abych lidi soudil. Zachraňuju jim životy. Víte dobře, že vašeho vlivu nezneužívám. Nežádám po vás zázraky ani výjimečná opatření. Ale ta žena prostě umřít nemusí. Za tím si jako lékař stojím!“

Muž řekl, tiše a srozumitelně: „Ta ženská je zlá a nesnášenlivá píča. Mám vám to dát písemně, vy ignorante?“

Docent Kudrna řekl, že ho to nezajímá.

Muž ještě víc přimhouřil oči, takže místo nich měl v obličeji jen škvíry. „Ale víte, co to znamená?“

Docent Kudrna nic neřekl.

„Nebude to zadarmo.“

Lékař se odmlčel. Mám tě, napadlo muže sedícího za stolem. Využiju tvůj strach a prosadím, co chci. Překonal nutkání se ďábelsky zachechtat.

„Nebude to zadarmo?“, zopakoval docent Kudrna.

„Když ji zachráním, tak mi za to zaplatíš. Ze svého,“ řekl muž. Docent Kudrna si v tu chvíli uvědomil, že mu muž začal tykat. Strach mu ještě víc sevřel hrdlo. Byl zvyklý jednat s tím chlápkem za stolem jako rovný s rovným. Ale teď se ukázalo, že má nad ním stejnou moc jako nad jeho pacienty.

Měl teď sto chutí mávnout rukou a říct mu, ať tedy dělá to, co uzná za vhodné. Chce tu ženskou, co leží před ním na stole v sále? Tak ať si ji vezme! Docent Kudrna si nechtěl hrát na hrdinu. Žil svůj spokojený, vyrovnaný život. Měl šťastnou rodinu, krásnou ženu a tři dcery, žili si dobře, necítili nedostatek.

Chtěl tohle riskovat kvůli člověku, kterého neznal, nic o něm nevěděl a jehož osud se mu připletl do života naprostou náhodou?

Chtěl bojovat za tu třicetiletou ženu, která ležela před ním, její srdce tvrdošíjně odmítalo začít znovu pracovat a všichni na sále se na něj dívali, s očekáváním, že to bude on, kdo boj o její život prohlásí za prohraný?

Docent Kudrna dobře věděl, co znamená zaplatit ze svého. Znamená to, že to bude jeho porce štěstí, z které veme muž za stolem přesně definovanou část, a použije ji na záchranu ženy na sále.

Stojí mu to za to? Docent Kudrna nevěděl. Věřil tomu, že se za to od ní nedočká žádného vděku. Že se klidně může stát, že jeho život spíše zkomplikuje a že se od ní nikdy nedočká žádného vděku.

Věřil i tomu, že dává všanc život svůj i své rodiny. A že se docela dobře může stát, že kdykoliv v blízké i vzdálenější budoucnosti bude potřebovat malý kousek štěstí, aby se dostal z nějaké životní šlamastyky, a že to bude právě ten malý kousek štěstí, který lehkovážně použil na záchranu té ženy na sále.

Stojí mu to za to?

Panebože, stojí mu to za to? To byla otázka, kterou docent Kudrna slyšel v originále i v tisícovce ozvěn. Neznal odpověď.

Ale muž, s úsměvem, který můžeme považovat za sebevědomě nadutý, ale i zcela nezaujatý, či dokonce vyčkávací, se zeptal: „Tak jak ses rozhodl?“

Vteřina věčnosti skončila. Čas zase začal fungovat. Zmizela místnost bez oken, sekretář s šanony, stůl s několika papíry i muž za ním.

Doktor Bárta stojí vedle něj, na monitoru za ním je dlouhá, nepravidelná čára se spoustou chaotických vlnek, a on ho tahá za rukáv. „Danieli?“, říká doktor Bárta.

Docent Kudrna ví, že se musí rozhodnout. Bere si poslední oddychový čas, tentokrát v řádu desetin vteřiny.

„Budeme defibrilovat,“ řekne. Nikdo pochopitelně nic nenamítne, všichni pracují tiše a bez jakékoli chybičky. Jen nevěří tomu, že se docent Kudrna rozhodl dobře.

O to větší je jejich překvapení, když o tři minuty později začne pacientčino srdce pravidelně pracovat. Co následuje, je už zaběhlá a mnohokrát vyzkoušená rutina. Ještě není jasné, jestli bude žena zcela v pořádku, ale její šance jsou najednou přesně opačné než před chvílí.

„Danieli, promiň,“ řekne později v lékařském pokoji docentu Kudrnovi tiše doktor Bárta.

Ten mu jen přátelsky sevře paži. Ale nevypadá kupodivu šťastný. Jeho pohled je bez jiskry a na čele má hlubokou vrásku. Doktora Bártu to překvapí, ale přičítá to únavě, kterou jeho přítel a starší kolega musí bezpochyby cítit.

(Věnováno Pepovi.)

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít