Prodavač květin

Prodavač květin

Viděl ho přicházet k jejich stolu, ale doufal, že je mine. Což se bohužel nestalo. „Přejete si květinu pro slečnu?“, naklonil se k nim.

Panebože, to je laciné, napadlo Ladislava. Pobaveně si pomyslel, že tihle chlápci mají opravdu průhledný a laciný marketing. Což on, jako komunikační a marketingový manažer velké nadnárodní firmy, prokoukne jedna dvě.

Jeho manželka sice ve dvaapadesáti vypadala výborně a elegantně, ale rozhodně už nebylo společensky ani jinak únosné o ní mluvit jako o slečně.

Ale jak na Danielu po očku mrknul, tak stejně zaznamenal, jak se nepatrně, téměř neznatelně zapýřila. A ano, musel v duchu uznat, že i průhledný a laciný marketing funguje. Každý marketing funguje, když bere v úvahu lidské slabosti. To na tomhle oboru Ladislav miloval.

Ale vraťme se k té chvíli, kdy se u jejich stolu objevil prodavač květin a dotěrně se usmál.

Tělnatý padesátník s černými vlasy, ulíznutými nějakým lesklým gelem, držel v náručí asi třicet žlutých růží. Jednu z nich popadl a strčil Daniele před obličej. Na ruce se mu blýskl tlustý zlatý prsten.

Vypadal trochu cirkusově, což k tomu asi patří. Předraženou růži nebo karafiát si nekoupíte od člověka v manšestrákách a flanelce. Ale ani ne od chlápka v obleku od Bosse. Mužova obnošená extravagance se pro tenhle druh byznysu zdála být ideální.

Seděli v rohu indické restaurace. Byl to příjemný podnik, ne přehnaně drahý, ale údajně s dobrou kuchyní a profesionální obsluhou. Oba tu byli poprvé, na doporučení známých. Ladislava napadlo, proč sem prodavače květin vlastně pouštějí. Většinu hostů nepochybně jeho přítomnost obtěžovala.

Ne že by si někdo stěžoval, to asi ne. Muž nebyl neodbytný a i když samozřejmě pronikal do soukromí večeřících párů, tak v jeho chování byla jistá diskrétnost i noblesa. Obvykle stačilo jen zavrtět hlavou nebo se zatvářit odmítavě, a on pokračoval k dalšímu stolu.

Obvykle ano, ale tentokrát ne.

Ladislav zavrtěl hlavou, že o květiny zájem nemají.

Muž povytáhl obočí, jakoby chtěl vyjádřit překvapení, že někdo může šetřit na tak krásné ženě, jaká seděla proti němu, a prohlásil: „Pane, žlutá růže je podle čínského výkladu květin symbolem pokorné a trpělivé lásky! To jste nevěděl?“

Nevěděl a nikdy jsem takovou blbost ani neslyšel, pomyslel si Ladislav. Řekl: „Promiňte, ale tady slečna je moje kolegyně z kanceláře a my tu probíráme důležité pracovní záležitosti,“ řekl.

Muž opět povytáhl obočí. Zadíval se na Danielu a pak propíchl očima Ladislava. „Každá žena ocení květinu,“ řekl.

„Opravdu nemáme zájem,“ řekl Ladislav. „A teď se nezlobte,“ dodal. Teprve pak muž zamířil k dalšímu stolu.

Ladislav pohlédl vítězoslavně na Danielu. „Konečně odpálil,“ řekl. Ale s pochopením nebo dokonce uznáním se nesetkal.

„Proč jsi mu to řekl?“, zeptala se mrazivě.

„Co?“, zatvářil se nechápavě.

„Že jsem tvoje kolegyně z práce.“

„A tys ho snad nechtěla setřást? Choval se otřesně,“ řekl.

Nelogicky se ho zeptala: „Ty sem chodíš s někým z práce?“

„Přece víš, že jsem tu nikdy nebyl,“ řekl Ladislav.

„A možná bys tu s nějakou kolegyní byl radši než se mnou?“, zeptala se.

Prokristapána, a poklidnej večer je definitivně v hajzlu, byla jediná myšlenka, která Ladislava napadla. „Můžeš mi říct, proč bych tu měl být radši s nějakou kolegyní?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Abys jí koupil žlutou růži, jako symbol pokorné a trpělivé lásky. A aby ti pak ona,“ ztišila hlas, ale její šeptání nebylo měkce uklidňující, jak to uměla, ale uštěpačně nepřátelské, „vyšukala mozek z hlavy!“

„Ty jsi vyšinutá,“ řekl, protože ho nic jiného nenapadlo. Pak pokračoval: „To opravdu děláš celou tuhle scénu proto, že jsem ti nekoupil kytku? Tobě nedochází, jaký to je laciný trik?“

„Myslíš ten trik, že nějaké děvce z práce koupíš kytku, a ona se pak s tebou ochotně vyspí?“

Musela to říct už poměrně nahlas, protože pár sedící o dva stoly dál zvedl hlavy od talířů s kuřetem tandoori a zvědavě na ně pohlédl.

„Ne,“ řekl rychle, a cítil, že i jemu dochází trpělivost a začíná s ním lomcovat vztek. „Myslím ten trik, s kterým tady ten vymóděný hastroš obtěžuje lidi. Vydělává na tom, že nechtějí mít pocit viny jen kvůli tomu, že nekoupili milované osobě jednu z těch jeho předražených, povadlých kytek!“

Mlčela.

„A každému, kdo má mozek na správném místě, to musí být jasné,“ řekl ještě, a jakkoli se snažil, aby jeho hlas nezněl vítězoslavně, tak se to nepodařilo.

„Zato ty máš mozek tam jako většina chlapů. Mezi nohama,“ oznámila mu.

Mezitím k jejich stolu dorazil úslušný číšník, asi Ind nebo Pákistánec. Mluvil jen anglicky a z tácu, který si přivezl na pojízdném stolku, před ně vyskládal několik talířů s curry, rýží a přílohami.

Mlčky ho pozorovali. Nepromluvili na sebe ani potom, co se jich se zdvořilou úklonou zeptal, jestli mají ještě nějaké přání, a když Ladislav zavrtěl hlavou, tak se stolkem zase odjel.

Ani jeden z nich se jídla nedotkl.

„Jsi ubožák,“ řekla stroze.

„Miláčku, Danielo!“, učinil chabý pokus o smír. Nechtěl si kazit večer a pak měl taky už chuť na stydnoucí pokrmy na stole. Chtěl Danielu vzít za ruku a požádat o odpuštění, ale ona se odtáhla.

„Přijdu hned,“ řekl, na stůl odhodil ubrousek, který měl už připravený v klíně, a zvedl se od stolu. Věděl, že ho několik dalších hostů v restauraci pozoruje, ale bylo mu to jedno.

Původně ho napadlo, že ještě zajde za tím prodavačem a jako druhý pokus o smíření koupí tu zatracenou růži, ale muže už v restauraci nespatřil.

A tak zamířil ven na ulici. Rozepnul si sako, protože mu bylo horko a propocená košile se mu lepila na tělo. Zhluboka dýchal chladný večerní vzduch.

Cítil se mizerně. Byla pravda, že si se ženou sem tam lezli na nervy, ostatně už spolu byli přes třicet let, a takový vztah má své výkyvy.

Ale pravda byla i to, že dnes chtěl prožít klidný večer s dobrým jídlem, možná i nějakým vínem, a příjemně stráveným čase ve dvou. „Do prdele, kdyby to šlo vzít zpátky!“, řekl polohlasem.

„Proč ne?“, ozvalo se vedle něj. Byl to ten prodavač. Černé vlasy ulízlé brilantinou, naškrobená košile a černé, trochu oblýskané sako. Až teď si všiml, že mu z rozepnuté košile u krku vylézá nevkusný zlatý řetěz.

„Vy?“, řekl nevěřícně.

„Umím vrátit čas. Takhle,“ řekl a luskl prsty. Nic se nestalo, samozřejmě, ale Ladislava to stejně zaujalo. Marketing, co k tomu víc říct.

A ten člověk byl opravdu dobrý.

„Vy teď půjdete dovnitř. Vaše žena tam na vás už čeká, trochu nervózní, protože jdete pozdě. Ale je na to u vás zvyklá. Nic z toho, co si z poslední půlhodiny pamatujete, se nestalo. Běžte!“, popostrčil ho směrem ke dveřím do restaurace.

„Jste blázen,“ řekl Ladislav, ale poslechl ho a vešel zpátky do restaurace. S údivem zjistil, že muž mluvil pravdu. Žena seděla u jejich stolu, ale nebylo na něm žádné jídlo, Jen sklenka prosecca, kterou si objednala, aby si ukrátila čekání.

Chladně se na něj usmála, ale nechala se políbit na tvář a jeho zpoždění přešla mlčky.

O deset minut později se objevil u jejich stolu zase on. Náruč žlutých růží před sebou, trochu světácký a trochu vlezlý úsměv na rtech. „Přejete si květinu pro slečnu?“

Ladislav se podíval na Danielu, která se na prodavače tvářila nevlídně, ale tím se už nenechal oklamat. „To je žlutá růže, že ano?“

Muž přikývl.

„A víte, že podle čínského výkladu květin je symbolem vášnivé a neutuchající lásky?“, řekl Ladislav. Pak sáhl do kapsy pro peněženku a řekl, že si jednu vezme.

„Bude to sto korun,“ řekl prodavač. Ladislav květinu převzal, podal ji Daniele a muži strčil diskrétně do dlaně složenou tisícikorunu. Mezitím jedna z pohotových indických číšnic růži vzala a dala ji na stole do vysoké úuzké vázy.

„Miláčku,“ řekl Ladislav a chystal se vzít Danielu za ruku. Ale odtáhla se. Zatvářila se mrazivě, až nenávistně.

„Zbláznil ses?“, zasyčela.

„Prosím?“, podivil se.

„Buď jsi úplný kretén, který se nechá napálit každým trumberou. Ale spíš mám pocit, že je to jinak. Tys asi toho zlodějíčka potřeboval uplatit, aby tě nepodrazil, že je to tak? Mně je jasné, že sem chodíš s těmi štětkami od vás z práce. A že jim ty povadlé kytky kupuješ jako na běžícím pásu.“

Udiveně na ni zíral, neschopen slova. Ale ona vítězoslavně prohlásila: „Je mi z tebe nanic, ubožáku!“

A pak už ke stolu dorazil úslužný číšník, který měl na pojízdném stolku jejich večeři.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít