Psáno z fleku

Should auld acquaintance be forgot

Moderátor oznámil, že do půlnoci zbývá nějakých dvacet minut. „K tanci a na dobrou pohodu bude hrát swingové melodie orchestr Paula Bushmilla!“, zvolal.

Hudba začala hrát a parket se rychle zaplnil.

Steve si už asi po sté řekl, že na tenhle večírek neměl chodit. Ale nedokázal odmítnout pozvání Mary a Johna, kteří byli přesvědčeni o tom, že by za žádných okolností neměl poslední den v roce zůstat sám. Což bylo jinak, čtyři měsíce po smrti jeho ženy Claire, poměrně dost pravděpodobné.

„Musíš se pobavit a na všechny starosti zapomenout!“, řekla mu Mary.

„Poslední den v roce by každý měl být mezi lidmi, kteří ho milují,“ dodal John.

Upřímně řečeno, nebyli si s Johnem nijak zvlášť blízcí. Pracovali spolu v účetním oddělení firmy Debham a synové se sídlem na Manhattanu. Že by John měl být mezi lidmi, kteří Steva milují, bylo spíš úsměvné.

Několik let spolu sdíleli jednu kancelář, ale promluvili spolu sotva pár slov denně. „S dovolením“, „Jako to jde, Johne?“, „Příjemný večer, Steve!“. Ale poté, co koncem léta zemřela Stevova žena, se John vyloženě zamiloval do představy, že bude svému kolegovi oporou v těžkých chvílích.

Dokud to obnášelo to, že John nosil Stevovi pečivo a koláče, které „speciálně pro něj!“ připravila jeho žena Mary, bylo to celkem příjemné. Nebo aspoň snesitelné. Ale jakmile začali John a Mary zvát Steva na večeře, návštěvy divadelních představení či dokonce nedělní odpolední procházky, začalo to být pro Steva poněkud denervující.

Ale protože byl povahou spíše laskavý, nekonfliktní člověk, tak se mu zdálo nevhodné pozvání kolegy odmítat. Nebo aspoň odmítat všechna. Takže s Mary a Johnem trávil v posledních týdnech roku celkem dost času. Bylo to podobně úmorné a nezajímavé jako doba strávená v práci. A tak to Steve také bral, a možná to opravdu bylo lepší než sedět sám doma v Brooklynu.

Pozvání na silvestrovský večírek v hotelu Royal Plaza na rohu 43. a 8. avenue měl však každopádně odmítnout.

To mu teď, dvacet minut … vlastně už jen čtvrt hodiny před půlnocí bylo naprosto jasné. A kdyby k sobě byl upřímný, tak přizná, že stejně jasné mu to bylo už před dvěma týdny, kdy Johnovi na pozvání váhavě kývl. Útěchou bylo, že už se ten hlučný, po všech stránkách nepříjemný večer snad chýlil ke konci. Po novoročním přípitku měl Steve v plánu se co nejrychleji vytratit.

Poslední hodina před půlnocí byla vyhlášena rejem masek. Většina účastníků večírku si zakryla tváře levnými papírovými či umělohmotnými maskami. Mary a John měli masky Kačera Donalda a Médi Bédi, což považovali za nesmírně vtipné a originální. Naštěstí prakticky celou poslední hodinu strávili na parketu, a jen dvakrát přitančili ke stolu, aby zadýchaně Steva informovali o tom, že tancovat je boží a že by měl také některou z nezadaných žen v sále protáhnout po parketu.

Steve žádnou masku neměl, jen papírové obroučky brýlí s připevněným chaplinovským knírkem. Ten ho na obličeji obtěžoval, ale zase díky němu nevypadal jako člověk, který úmyslně sabotuje bujarou předpůlnoční zábavu. Čímž pádem se to rozhodl vydržet.

Moderátor dramatickým hlasem sdělil, že půlnoc bude za deset minut a že teď musí na parket už opravdu všichni. Protože je doslova povinné vtančit do nového roku v rytmu foxtrotu. Steve se postavil, protože si sám u velkého stolu pro osm lidí připadal už příliš nápadný. Rozhodl se, že zamíří k baru, kde se snáz ztratí.

Ale jak rázně vstal, tak se málem srazil se ženou v červených šatech. Měla tmavé vlnité vlasy. Vypadala atraktivně, ale Steve nedokázal říct, jestli je pohledná. Do tváře jí neviděl, protože měla černou škrabošku.

„Panebože … promiňte. Doufám, že se vám nic nestalo?“, řekl.

„Ne,“ odpověděla. Jejich pohledy se střetly. Byl to zvláštní pocit dívat se jí do očí, a přitom si jen domýšlet její obličej. Vsadil by se, že se usmála. Musela mít nádherný úsměv, napadlo Steva. „Určitě jste šel tančit,“ řekla.

Rozbušilo se mu srdce. Nevěděl proč, ale to setkání bylo v něčem strašně intenzivní. Měl co dělat, aby jen nezíral do očí ve dvou škvírkách ve škrabošce. „Vlastně … ano, přemýšlel jsem o tom, že půjdu tančit.“

„Tak neztrácejte čas! Konec roku se blíží. Ať vám vaše partnerka neuteče!“ Zase ten zvláštní, téměř nesnesitelně silný pocit, že se děje něco, čemu nerozumí, ale co ho pohlcuje a zbavuje vůle.

Odkašlal si. „Smím prosit?“, zeptal se. Nevěřil tomu, že to řekl. Neměl v nejmenším úmyslu tančit.

Řekla: „Samozřejmě.“

Nabídla mu rámě. Bylo to trochu legrační a trochu dojemné. Srdce mu bušilo, jako kdyby právě doběhl sprintem stovku. Došli pár metrů na parket. Deset minut před silevstrovskou půlnocí nikdo doopravdy netančí. Prostor mezi stoly a pódiem byl přeplněný hlučnými, rozesmátými lidmi.

Stáli proti sobě. Neviděl jí do tváře, takže nemohl odhadnout, jestli se sarkasticky usmívá, anebo tváří vážně. Stála vzpřímeně proti němu a lehce se pokrčila v kolenou, tím gestem, kterým ženy přijímají vyzvání k tanci. Jak se tomu říká, pukrle?, napadlo Steva. Uchopil ji a přitiskl k sobě.

Trvalo to zlomek vteřiny, než mu to konečně došlo.

„Claire!“

„Steve?“

Lehce ji od sebe odstrčil. Stáli proti sobě a hleděli na sebe.

„Steve?“, zopakovala.

Sundal papírové brýle a hodil je na zem. Její zaváhání trvalo zlomek vteřiny. Nebo dva. Sundala černou škrabošku.

„Claire??“, řekl.

„A kdo sis myslel, že jsem, blázínku?“, zasmála se.

Moderátor na pódiu zakřičel do mikrofonu, že do půlnoci zbývá minuta. Hlasitě odpočítával čas po vteřině.

„Claire,“ zvolal Steve a objal ji. Ne, to není to správné slovo. Vrhl se na ni. Až měl strach, že ji rozmačká. Srdce mu tlouklo.

„Claire!!“, opakoval po několikáté.

Tančili. Claire uměla kroky dokonale. Byla krásná i přitažlivá. Steve byl tím, který jakoby se cítil nepřípadně. Ale Claire byla příliš dobrá tanečnice, než aby Steva přivedla do rozpaků.

Byli okouzlující.

„Miluji tě, Claire,“ řekl Steve.

Orchestr Paula Bushmilla hrál stále foxtrot. „Sedm, šest … tři, dva,“ křičel do mikrofonu moderátor.

A pak byla půlnoc. Desítky, možná stovky výbuchů učinily z těch několika minut mezi starým a novým rokem pozoruhodný spektákl. Should auld acquaintance be forgot, zpívali všichni. Steve vlastně nikdy text té písně neposlouchal, ale teď mu přišel jímavý a dojemný. Držel Claire pevně v náručí, jakoby se bál, že kdyby ji pustil, zmizí stejně náhle, jako se objevila.

Ale byla to zbytečná obava.

Mohlo být půl jedné, když u baru potkali Johna a Mary. Steve si hned pomyslel, co asi řeknou, až uvidí Claire. A ano, oba byli překvapení. Ovšem že potkali je oba. „Steve,“ řekl John a podal mu ruku. „Měl jsi říct, že budete trávit Silvestr tady! Milé překvapení!“

Steve té poznámce nerozuměl ale domyslel si, že je to divadélko kvůli Claire.

Popřáli si navzájem hodně štěstí v novém roce. John se přeřekl, a popřál jim úspěchy a radost v roce, který právě skončil. Steve ho ani neopravoval, vždyť takovou chybu dělá na Nový rok spousta lidí.

Jenže pak si všiml, že nad barem je velký nápis „Vítáme nový rok …“, a i tam je uveden špatný letopočet. Nebo snad správný?

„Promiňte,“ řekl Claire a Mary, popadl Johna za paži, a se slovy: „Můžeme si na vteřinu promluvit?“, ho odtáhl od obou žen. Mary ho sledovala s překvapením, až jistou nelibostí.

„Johne!“, řekl mu, když stáli u baru několik metrů od svých manželek. „Co to má znamenat? Proč se divíš, že jsem … že jsme s Claire tady? Copak jste mě s Mary nepozvali?“

John na něj hleděl zaskočeně. „My vás pozvali?“

„Ne nás. Mě! Claire přece zemřela!“, skoro vykřikl Steve.

John se na něj dlouze podíval. „Steve, už nepij, brachu. A hezký nový rok!“, vzal ho kolem ramen, pevně a nekompromisně, jak se občas zachází s opilci. Vrátili se k ženám.

„Johne, zahlédla jsem na druhém konci baru Carpenterovy. Myslím, že bychom si s nimi měli dát skleničku, jak jsi jim slíbil!“, řekla Mary, a se zdvořilým, byť chladným úsměvem se s Claire a Stevem rozloučila.

Zůstali sami, v davu cizích, hlučících lidí. Stevovi se točila hlava, ale nebylo to z vypitého alkoholu. Letopočet roku, o kterém si ještě před chvílí myslel, že právě skončil, teď viděl všude. Nejhorší rok jeho života byl znovu na počátku.

„Steve?“, řekla Claire. „Co blázníš? Chováš se jako nějaký šílenec. To bylo hrozně nezdvořilé, jak jsi Johna odvlekl!“

„Promiň, promiň,“ zašeptal a objal ji. „Prosím tě, promiň.“

„Jsi opilý?“, zeptala se ho. Měla v hlase výčitku, ale přivinula se k němu. Cítil teplo jejího tělo.

„Bude to dobrý rok. Bude to moc dobrý rok, Steve,“ zašeptala.

Přikývl a ještě víc ji k sobě přitiskl. Chtěl něco říct, ale bál se, že by poznala, že pláče.

For auld lang syne, my dear, for auld lang syne, we’ll take a cup o’ kindness yet, for auld lang syne.

(2011)

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít