Psáno z fleku

Sobotní nedorozumění

Přišel ke kuchyňskému stolu, kde snídala jeho žena, a zamyšleně se posadil.

Vzhlédla od otevřeného časopisu. Usmála se na něj, ale nic neřekla.

Posadil se a do ruky vzal jeden z krajíců chleba, namazaných taveným sýrem.

„Byl jsem se vykakat. A řeknu ti, že mně nějak divně smrděj hovna,“ řekl.

Trvalo několik vteřin, než jí z tváře zmizel úsměv. Zarazila se, do stránky časopisu automaticky zapíchla ukazovák, aby věděla, kde v článku přestala se čtením, a udiveně na muže pohlédla. „Cože?“, zeptala se.

„Cha,“ zvolal. Až teď si všimla, že v ruce drží mobilní telefon. „Čtyři celé, dvě desetiny vteřiny,“ prohlásil.

„Cože?“, zopakovala ještě víc udiveně.

„Čtyři celé, dvě desetiny vteřiny trvalo, než jsi zaregistrovala, co říkám. Měřil jsem to mobilem!“, zamával vítězoslavně telefonem v ruce.

„Říkal jsi něco o hovnech,“ přimhouřila naštvaně oči, jelikož jí v tu chvíli už bylo jasné, že se stala obětí dalšího z jeho pitomých experimentů.

„No jistě. Řekl jsem, že mi divně smrdí hovna, ale pochopitelně mi smrdí zcela normálně.“

„Pochopitelně,“ řekla.

„Cílem bylo říct něco šokujícího. A přitom sledovat tvou reakci!“

„Už jsem ti několikrát řekla, že nejsem pokusný králík!“, řekla teď už opravdu rozzlobeně.

Ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Nebo že by to vůbec vzal na vědomí. „Za normálních okolností bys zareagovala za méně než desetinu vteřiny. Prakticky okamžitě!“

„A já ti znovu opakuju, že mě to nezajímá.“ Demostrativně vzala do ruky časopis a strčila si ho před obličej. Ale byla příliš rozrušená, než aby se na čtení barevného společenského týdeníku mohla soustředit.

„Ale tobě to trvalo přes čtyři vteřiny! Z toho plyne, že jsi v tu chvíli zaměstnávala mozek jinou intelektuálně náročnou činností. Nejspíš čtením tohohle!“, cvrnkl do časopisu, na což ona zareagovala popuzeným zasyčením.

„Psychologové Wenzen a Bloominghardt tvrdí, že se v takovém případě okolní vjemy ukládají v našem vědomí do jakési vyrovnávací paměti. A teprve když si mozek uvolní kapacity, tak je postupně zpracovává. A víš co?“, zvolal radostně.

Nevěděla. Nechtěla to vědět. Zaklapla časopis a vstala od stolu.

„Představ si, že dobu, po jakou to trvá, odhadují právě na necelých pět vteřin. Přesně jak nám to vyšlo!“

„Jsi ubohý,“ řekla. „Trapný ubožák.“

„Což znamená, že jsme potvrdili Wenzenovu a Bloominghardtovu teorii!“

Ale pak se zamračil, byť by ve skutečnosti měl mít spíš důvod k úsměvu, protože od její předchozí repliky uplynulo asi tak pět vteřin. Přesně to tentokrát ovšem nikdo neměřil. Řekl: „Jsem ubožák? Proč, prokrista?“

Ona mu ovšem už neodpovědělaá. Práskla s talířkem s chlebovými drobky do dřezu a odešla z kuchyně pryč.

Napadlo ho, že by možná měl za svou ženou vyběhnout a uklidnit ji, ale pak ze zadní kapsy kalhot vytáhl notýsek, kam si zapisoval výsledky svých experimentů i další poznámky.

Miloval vědu. Byl sice ekonomem, zaměstnaným v oddělení odbytu firmy vyrábějící automobilové díly, ale jeho vášní bylo odkrývat a objevovat podivuhodnosti všedních dní i světa kolem nás.

Odbíral několik populárně-vědeckých časopisů a každý večer trávil většinu času na internetových stránkách, věnujících se záhadám, vědeckým objevům a pokusům.

Jeho ženě se to zpočátku zdálo roztomilé. Tak to ostatně v partnerství bývá. Vášně toho druhého přijímáme s porozuměním či dokonce jistým uspokojením, aby nás postupně začaly znervózňovat a iritovat.

Zejména když se vášeň začne měnit v posedlost a překračovat přijatelné hranice. Byla přesvědčená, že přesně to je případ jejího muže.

Nesnášela to jeho věčné poučování. Když se třeba milovali, divoce a vášnivě, a on zničehonic ustal, podíval se na ni, a než se stačila zeptat, jestli snad dělá něco špatně, nebo jemu není dobře, tak řekl: „Věděla jsi, že pohlavní styk je na tišení bolesti třikrát účinnější než tableta Ibuprofenu se 100 miligramy účinné látky?“

Vztekle ho udeřila přes hlavu, a on, jakoby chtěl utlumit bolest, kterou mu způsobila, se do ní pokusil znovu vniknout. Odstrčila ho naštvaně od sebe, plnou silou ho kopla do slabin, až zavyl bolestí, ale on stejně stačil říct: „Věřila bys tomu, že tak silný lék, který by bolest tlumil stejně účinně jako sex, dnes není vůbec na trhu?“

Neminulo pondělí, aby jí nepřipomněl, že je to podle statistik den, kdy lidé páchají nejvíc sebevražd, a jednou jí uprotřed noci vzbudil, aby ji s otevřeným časopisem Zázraky vědy sdělil, že delfíni spí s jedním okem otevřeným. „Miláčku, můžu ti říct, že jsem prokázal, že nejsi delfín!“, prohlásil.

Byl přesvědčen o tom, že je to ohromně vtipné.

Když trvala na tom, aby zbytek noci strávil v obývacím pokoji na sedací soupravě, snažil se ji uchlácholit.

„Jsem unavená. A ty jsi megablbec!“, křičela hystericky, takže radši popadl pokrývku a zamířil do obýváku. Cestou ještě více posmutněl, protože si vzpomněl na závěr jedné vědecké studie, podle které jsou unavení lidé upřímnější a pravdomluvnější než ti, kteří jsou odpočatí a vyspalí.

Což by znamenalo, že ho manželka opravdu považuje … jak to proboha řekla? … za megablbce.

Dnes ráno byla stejně, ne-li ještě více rozzuřená. Odmítala se s ním bavit. Když si pečlivě zaznamenal výsledek ranního experimentu a notýsek strčil zpátky do kapsy, zjistil, že se zamkla v ložnici. Marně na ni volal, že vůbec nevadí, že pláče, protože je prokázáno, že se přitom v našem těle uvolňuje speciální hormon, díky kterému se cítíme lépe.

Zaječela, že ji to vůbec nezajímá.

Pokusil se ji rozesmát, a to informací, kterou před časem našel v knížce s názvem Nevěřili byste, ale je to pravda. „Miláčku, představ si, že v každém momentu na zeměkouli masturbuje milión lidí! Dokážeš si představit, jaké je to ohromné množství uvolněné sexuální energie?“

Ale zase jen něco zaječela.

A pak přestala plakat i křičet. Nejprve to považoval za dobré zamení, ale když se už hodinu neozývalo z ložnice vůbec nic, znervózněl. Zesílil v bušení na dveře. Vyhrožoval, že dveře vyrazí, rozbije skleněnou výplň, případně že zavolá hasiče. Začaly se ho zmocňovat obavy.

Naštěstí zbytečné. Už pomalu propadal beznaději, když se dveře otevřely a stála v nich ona. Až po pár vteřinách si všiml, že má v ruce pistoli a míří na něj. Byla to jeho vlastní pistole, kterou kdysi koupil a měl ji zamčenou v trezoru.

Nervózně se zasmál. „Co ta pistole, miláčku?“

Nic neřekla. Mířila na něj.

„Prakticky se to neví, ale tipla by sis, že neprůstřelnou věstu vynalezla žena?“, zeptal se.

„Škoda, že ty žádnou nemáš,“ odpověděla mu.

„Neprůstelnou vestu a taky stěrače na auto. Obojí vynalezly ženy,“ rozpomněl se.

„Vystřelím ti mozek z hlavy,“ řekla věcně a bez emocí.

„Je legrační, že to říkám právě teď, ale staří Egypťané byli přesvědčení, že hlavní funkcí mozku je vyrábět nudle do nosu!“, řekl.

Bál se.

Když zmáčkla spoušť, byla to ohlušující rána. Nestačil nic říct a jí se nic říkat nechtělo. Kulka trefila mužovu hlavu a všude kolem se rozstříkla krev.

Vzpomněla si, jak jí kdysi předčítal, že každý rok zemře na Zemi asi 54 miliónů lidí.

Když to vezmeme v potaz, dá se s čistým svědomím napsat, že se onoho sobotního rána nestalo v jejich panelákovém bytě nic výjimečného.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít