Psáno z fleku

Hádej, kdo ti píše?

Na stole dvakrát krátce zavibroval mobilní telefon.

„To je tvůj?“, zeptal se Karel.

David pokrčil rameny. „Můj nebo tvůj,“ řekl. Jejich telefony ležely vedle slánky a pepřenky, položené displejem dolů. „Klidně se podívej!“

„Haha,“ napodobil Karel ironicky smích. „To určitě. Podívej se ty.“

Obědvali. David si právě vložil do úst pečlivě ukrojený kousek roštěné, na kterou nahrnul pepřovou omáčku a malý kousek pečeného bramboru. Chvíli trvalo, než sousto rožvýkal a spolknul. Usmál se. „Ty ses ptal, čí telefon to je,“ řekl.

Ozvalo se další dvojnásobné zavibrování, ale to asi byla ta samá textová zpráva, která o sobě dala vědět před třemi minutami.

Chodili na oběd zhruba jednou měsíčně. Byli spolužáci z vysoké školy, kterou oba vychodili už před více než dvaceti lety, ale zůstali dobrými přáteli. Tak dobrými, že se vlastně ani moc často nestýkali. Ale věděli, že kdyby někdo z nich něco potřeboval, může se na toho druhého spolehnout.

Karel měl mnohem víc kamarádů a známých, s kterými chodil do hospody, nebo třeba sportovat. S některými dokonce jezdili s rodinami na dovolené nebo prodloužené víkendy. Ale s Davidem měl dlouhý, prověřený přátelský vztah.

Tu hru s mobily hráli ostatně jen spolu. Někdy před dvěma nebo třemi lety se shodli na tom, jak je oba štve, když ostatní lidé během schůzky používají telefon. Čtou si textovky nebo maily, někdy na ně dokonce i odpovídají. A nejhorší bylo, že věděli, že to dělají i oni sami.

„Je to vrchol nezdvořilosti!“, prohlásil Karel, a David řekl, že někde četl o způsobu, jak tomu celkem jednoduše zabránit. „Položíme oba telefon na stůl displejem dolů. A kdo první po svém telefonu sáhne a otočí ho, platí oběd!“

Hned si na to plácli. A samozřejmě telefonní zákaz pak v následujících měsících vždycky někdo porušil. Častěji Karel, kterému přece jen víc volali lidé z práce nebo klienti. Pracoval jako výkonný ředitel české pobočky zahraniční firmy, zatímco David byl šéf IT oddělení v jedné menší české společnosti.

Ale hra evidentně fungovala, protože v posledním roce se to stávalo už jen výjimečně. Nikdo není tak důležitý, aby si nemohl dovolit být na hodinu uprostřed dne nedosažitelný. A oběd si oba mnohem víc užívali.

Stejně jako dnes. Příchozí esemeska nechala Karla klidným. David věděl, že přítele nevyhecuje, ale stejně si rýpnul. „Kdopak ti asi píše?“

Karel pokrčil rameny. „Kdo ví. Možná to bude nějaká reklama.“

„To nemyslím,“ řekl David. „Nějaký nový objev? Mladá kočička? Píše ti, jak bez tebe nemůže žít?“

Ušklíbl se. „Jsem ženatý člověk, kamaráde!“

„Jistě,“ řekl sarkasticky David. Věděl, že měl Karel pár románků, ale o podrobnostech se nikdy nebavili. Ono to taky nebylo nic, s čím by se Karel chtěl chlubit. A rozhodně nic vážného.

„Anebo …“, řekl David, zamyslil se, a píchl vidličkou do vzduchu, " … anebo ti přišla zpráva z banky, žes dostal na účet neočekávanou odměnu."

Karel se zašklebil ještě sarkastičtěji než předtím. „Tak na to už úplně zapomeň.“

Pokračovali v obědě. David dojedl poslední sousto vynikající pražmy na másle a otřel si ubrouskem rty. „Hele, a co bys byl radši?“

„Cože?“, nechápal Karel.

„No dostat textovku od nějaký kočky, anebo z banky, že ti přišly prachy?“

Přece prachy, málem řekl bez přemýšlení, ale hned ho napadlo, že by to znělo nějak rezignovaně. Bavilo je s Davidem bavit se o ženách, čistě teoreticky, například o servírkách, které je obsluhovaly. A on by teď dal tak bez váhání přednost penězům?

„Záleží na tom, kolik by to bylo,“ napadla ho dobrá odpověď.

„Tak jasně, že by to nebylo pár stovek. Ani pár tisícovek. Prostě suma, která už trochu zahejbe rozpočtem,“ řekl David.

Jako dobří kamarádi znali své finanční poměry, i když ne úplně do detailu. David asi vydělával míň, ale na druhou stranu žili se ženou a dcerou Táňou celkem skromně. Žádné drahé dovolené, třeba na Maledivy, ani drahé koníčky, jako golf. Na rozdíl od Karla.

„Řekněme půl miliónu?“

„Půl miliónu, které jsem nečekal, že dostanu?“, upřesnil Karel.

„Jo!“, řekl David, kterého to zjevně začalo bavit.

„A proti tomu?“

„Nejhezčí holka u vás ve firmě. Tu už si v hlavě doplň sám. A píše ti, že by s tebou ráda šla na skleničku. Ve čtvrtek večer.“

Karel se to celé ještě pokusil převézt na žert. „Ve čtvrtek nemůžu. Jdu s jedním klientem na badminton.“

„Tak příští čtvrtek.“

„Proč vlastně ve čtvrtek?“

„Svobodné holky zvou ženáče vždycky ve čtvrtek. Je to koncem týdne, ale ne v pátek ani o víkendu, kdy ví, že by pro ně bylo mnohem těžší se vymluvit manželce.“

Karel na Davida pohlédl. „Ty máš nějaký zkušenosti. Nechceš se svěřit?“

„Ne,“ řekl David, a netrpělivě dodal. „Tak kterou esemesku bys dostal radši?“

Dobrá, pomyslel si Karel, a neochotně se zamyslel. Věděl přesně, koho si jako autorku textové zprávy představit. Jmenovala se Lada, bylo jí osmadvacet a pracovala v marketingovém oddělení. Na oslavě narozenin generálního ředitele mu řekla, že má za sebou dlouhý vztah. A že se teď nějakou dobu nechce vázat.

Měl pocit, že mu tím cosi naznačuje, ale nebyl si jistý. To bylo asi před dvěma měsíci. Dvakrát nebo třikrát spolu od té doby šli na oběd – samozřejmě takový ten o polední pauza, menu za výhodnou cenu, ve vší počestnosti – a kdykoli se potkali, třeba ve výtahu, tak flirtovali. Ale bylo to v takové té žertovné rovině, kterou je pak těžké překlopit do reálného vztahu.

Ne nemožné, ale hodně těžké. Jak už bylo řečeno, měl v těchto záležitostech jisté zkušenosti.

No ale půl miliónu na účtě by se mu zatraceně hodilo. Stále splácel hypotéku na byt a blížila se dovolená, kterou jeho žena chtěla letos strávit na Floridě. Samozřejmě na ni měli, jako každý rok na slušnou dovolenou, ale jako každý rok neměli žádné finanční rezervy.

Bral bych ty prachy. Hned, řekl v duchu, a nahlas pronesl: „Jasně že bych chtěl radši tu kočku. Peníze člověk nějak vydělá vždycky,“ zašklebil se.

„Myslel jsem si to,“ řekl David, a znělo to radostně, takže Karel byl rád, že odpověděl takto.

Objednali si kávu. Ještě chvíli se bavili o všem možném a pak požádali o účet, který si rozdělili jako obvykle přesně napůl.

Když vstali a odcházeli, sáhl každý po svém mobilu. Karel se nenápadně podíval na esemesku, která mu přišla během oběda. Psala mu žena, ať nezapomene koupit dřevěné uhlí do zahradního grilu. Už mu nejmíň týden připomíná, že jim došlo.

Kysele se usmál, že to je teď vizitka jeho spokojeného života, a Davidovi samozřejmě nic neřekl. Rozloučili se na parkovišti, kde David nasedl do své služebí octavie, zatímco Karel se pěšky vrátil do firmy. Měl to jen deset minut.

A byla podivuhodná náhoda, že do sebe hned pak s Ladou z marketingu málem vrazili v chodbě u kuchyňky.

„Dlouho jsem tě neviděla,“ řekla, a opřela se o zeď. Vzhlédla k něm a zamrkala velkými řasami. Zase se mnou flirtuje, pomyslil si Karel.

Tykali si, ale to u nich ve firmě všichni. Byli moderní, mladistvou korporací.

„To bude ono,“ řekl.

„Co bude ono?“, zeptala se.

„Proč jsem poslední dobou takový smutný!“

Zasmála se a lehce ho plácla přes tvář. Bylo to možná až moc intimní, a on se málem rozhlédl, jestli je na chodbě někdo nepozoruje. Ale neudělal to, protože věděl, že by to působilo vystrašeně a trapně.

„Lháři,“ řekla.

„Nelžu,“ odpověděl, a teď si nemohl pomoct, aby se přece jen rychle nerozhlédl, než dodal: „Mám ti to nějak dokázat?“

Dlouze se na něj podívala, mlčela, až nakonec řekla: „Ve čtvrtek?“

Polkl. „Ve čtvrtek co?“

„Zvu tě na skleničku do Vínosklepa.“

„To je ta nová vinotéka …“, řekl.

„Jo,“ přerušila ho. „Nová vinotéka v ulici, kde bydlím.“

„Tak platí,“ řekl.

Usmála se, pohodila hlavou s dlouhými kaštanovými vlasy a vklouzla dveřmi do kuchyňky. On stál ještě chvíli v chodbě, pak se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Uf,“ řekl polohlasem. "Tak to si nechám líbit.

Do svého sekretariátu vešel v extatické náladě. „Dášenko,“ usmál se na svou padesátiletou sekretářku. „Něco nového? Pohnula se Země, když jsem tu nebyl?“

Podívala se na něj, zkušená, spolehlivá harcovnice, na kterou se vždycky mohl stoprocentně spolehnout, ale neměla obvykle náladu na jeho vtípky. „To zrovna ne,“ řekla. „Ale přišel Marek. Čeká u tebe,“ ukázala na pootevřené dveře.

Marek byl jeho šéf. Chovali se k sobě kamarádsky, ale oba věděli, že kdyby jeden z nich měl možnost vrazit tomu druhému kudlu do zad, tak to udělá bez výčitek a hned.

Vešel dovnitř. Marek seděl rozvalený na pohovce. Jak Karla uviděl, hned řekl: „Hele, je mi to moc líto.“

„Co je ti líto?“, zeptal se Karel.

„To s tou odměnou.“

„S odměnou?“, nechápal Karel.

„Tys nečetl maily?“, zeptal se Marek.

„Byl jsem na obědě. Pracovním,“ řekl Karel.

„No a tobě nechodí maily na mobil?“

„Chodí, ale o polední pauze je nečtu. Vím, že budu stejně za půl hodiny v kanceláři.“

„Aha,“ řekl Marek a poškrábal se na tváři. „Takže by bylo nejlepší, kdybys ten mail, co jsem ti poslal za poslední hodinu, bez čtení smazal.“

„Počkej,“ zasmál se Karel a posadil se naproti Markovi. „To asi těžko udělám. Takže mi to budeš muset vysvětlit.“

Marek nahlas vzdychl. „No je mi to líto. V poledne jsem ti psal, že dostaneš letošní Excellence Award pro zaměstnance naší firmy ve střední a východní Evropě.“

„Nekecej?“, podivil se Karel.

„Jo,“ přišlo to z centrály. „Je to krásnej papír v rámu. A taky dvacet tisíc mimořádná odměna.“

„Korun?“

„Dolarů, vole.“

„Takže půl mega?“

„Plus mínus, podle kurzu,“ řekl Marek.

Seděli a dívali se na sebe. „No a co je ti teda líto?“, zeptal se Karel, který z toho celého měl divný pocit.

„Protom jsem tady. Půl hodiny potom mi volali z centrály, jestli jako vím, že letos je to bez těch prachů,“ řekl Marek.

„Takže tu Excellence Award nedostanu?“. zeptal se Karel.

„To jo,“ řekl rychle Marek. Odkašlal si. „Papír v hezkým rámu dostaneš. Ale prachy ne.“

Karel chvíli mlčel, pak řekl: „No ty vole, to jste se mnou pěkně vyjebali!“

„Hele, brzdi,“ řekl Marek. „Před minutou jsi o žádný odměně nevěděl, takže teď nedělej scény.“

Karel nic neřekl, a tak Marek ještě dodal: „Je mi to líto. Ale to víš, úsporný opatření. Revenues jdou do prdele, letos třetí rok za sebou skončíme v červenejch číslech. Prostě ty prachy na centrále típnuli,“ pokrčil rameny.

Nepůsobil, že by mu to bylo nějak extra líto, tedy kromě té patálie s mailem.

Zvedl se. „Ten diplom by ti předal generální na vánočním večírku. Je to tak oukej?“

„Jasně,“ mávl rukou Karel.

A když jeho šéf vypadnul, a on už jen slyšel, jak v sekretariátu vtipkuje s paní Dášenkou, udeřil pěstí plnou silou do polstrované židle. Byla to pořádná rána. Nebylo nic slyšet, ale rukou mu projela ostrá bolest.

„Zatracený sráči,“ ulevil si Karel. Mohl mít půl miliónu!

A pak mu to došlo.

Ta holka z marketingu bude muset být ve čtvrtek zatraceně dobrá, aby mu to vynahradilo půl miliónu na účtě. Ale Karel se hlavně zařekl, že to dnes bylo naposled, co hrál s Davidem při obědě nějaké debilní hry s mobilními telefony.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít