Psáno z fleku

Jak pan Klein vyprávěl fóry

Vešel do pobočky První národní a slečně v recepci řekl, že má zájem o zvláštní pojišťovací služby.

Věděl z reklamy, že je První národní má v nabídce. Založila na tom celkem úspěšnou kampaň. „Pojistíme vám všechno, co za to stojí!“, byl jeden z jejích sloganů.

Kamil si matně pamatoval billboard, na kterém byl vyobrazený nahý mužský zadek a dvě pohledné dívky, které na něj hledí zepředu. Přitom se chichotají. Všechno, co za to stojí. Ehm … zatracené slovní hříčky! Všechno, co stojí. Tedy nestojí to jen tak, ale za něco. Rozumíme si, že ano?

Média tu kampaň milovala, protože se točila kolem celebrit. První národní například pojistila nohy známé modelky Darji Nachtigalové či hlasivky tenora Státní opery Richarda Fořta.

„Hledáte oddělení zvláštních služeb?“, zeptala se slečna v recepci.

„Přesně tak,“ odpověděl.

„A vy jste … ?“, řekla.

Skromně zamrkal a usmál se. „Ano, jsem to já,“ řekl.

Zatvářila se zmateně. „Promiňte. Potřebuju vědět vaše jméno?“

Zvedl k ní oči polekaným, vlastně spíš raněným pohledem. Došlo mu, že ho to děvče nepoznalo. A že opravdu chce vědět, jak se jmenuje.

„Kamil Klein,“ odpověděl. A tiše dodal: „Herec.“

„Klein psáno německy, ano?,“ zeptala se, aniž by si uvědomila trapnost situace, kterou nechtěně a vlastně i nevědomky zapříčinila.

Přikývl.

„Oddělení zvláštních služeb je ve druhém patře,“ vysvětlila. „Musíme všechny návštěvníky zapisovat do speciálního sešitu.“

„Chápu,“ řekl.

A tak ho zapsala, a aby toho nebylo málo, tak ho ještě požádala o občanský průkaz a nechala si nadiktovat rodné číslo.

„Pojedete výtahem do druhého patra a dáte se doprava. Dveře číslo 215.“

Postupoval teď přesně podle instrukcí. Zmáčkl červené tlačítko s šipkou směřující nahoru, nastoupil do výtahu a v kabině zmáčkl tlačítko s dvojkou.

Dveře s cedulkou 215 našel snadno. Zaklepal, a když slyšel hlasité: „Dále!“, vstoupil do místnosti.

„Dobrý den. Já jsem …“, začal.

„Kamil Klein?“, zvolala lehce obézní, asi čtyřicetiletá úřadnice sedící za stolem vedle okna.

Znělo to jako blazám na jeho nervy a hlavně sebevědomí.

„Ano,“ mírně se uklonil. „Klein, jméno mé. Rukulíbám,“ řekl.

Zasmála se. „Vy jste hroznej šprýmař, pane Kleine.“

Jeho ego ještě o malý kousek povyrostlo.

„Ale v poslední době o vás nějak není slyšet. Že oni vás cenzurujou?“, řekla, a v jejím hlase bylo slyšet spravedlivé rozhořčení.

Kamil Král si nahlas povzdychl. Bylo to, jako kdyby mu nasypala sůl do otevřené rány. Ano, býval hodně populární, když se objevoval v jednom zábavném televizním pořadu. Nebyla to žádná klíčová role, ale každý týden byl deset minut na obrazovce.

To je v branži znát, co si budeme povídat.

Ale ten pořad skončil a on se opravdu několik let na obrazovce moc neohřál. Vlastně tam nebyl vůbec.

A tak pokrčil rameny, jakoby chtěl dát najevo, že o tom sice nesmí mluvit, ale že ho opravdu nejspíš cenzurují.

Úřednice zavrtěla hlavou, že se jí to nelíbí.

„Naštěstí se můžu věnovat svým projektům,“ řekl rychle.

Nadzvedla obočí.

„Mám svou vlastní divadelní show. Jmenuje se to Kleiniáda.“

„Aha,“ řekla nevýrazně.

„Kleiniáda jako klauniáda … akorát že je v tom moje jméno,“ vysvětlil jí.

„Aha,“ zopakovala.

Panebože, uvědomil si, to je další z těch slepic, které uznávají jen to, co se objeví na obrazovce.

„Jednám s několika televizemi, že by to pravidelně natáčeli a vysílali,“ řekl.

„Ale to by bolo skvělé!“, pookřála.

Oba se pak chvíli rozpačitě tvářili, až se ho ho úřednice zeptala: „No a jak vám mohu pomoct, pane Kleine?“

„Tedy … chtěl bych se u vás taky pojistit.“

„Nemovitost? Nebo vozidlo?“, zeptala se. Podle Kamila dost nesmyslně, protože přece pracovala v oddělení zvláštních služeb.

Zavrtěl hlavou. „Chtěl bych si pojistit svůj pracovní nástroj,“ řekl.

Teď se zatvářila opravdu velmi zmateně. „A tím je?“, zeptala se po drahné chvíli trapného ticha.

„Smysl pro humor,“ řekl Kamil.

Zamrkala. „Smysl pro humor?“

Kamil znejistěl a upřímně řečeno trochu zalitoval, že do pojišťovny vůbec chodil. Ale pak si řekl, že když už tu je, tak by v tom byl čert, aby si to pojištění nezařídil. „Přece jste té modelce pojistili nohy,“ řekl.

„Ach tak, to ano,“ řekla. „Udělali jsme to trochu z propagačních důvodů, ale je pravda, že jsme od té doby pojistili nohy ještě dalším třem ženám. Dvěma herečkám a jedné … manželce opravdu bohatého člověka.“

„Tak vidíte?!“, řekl.

„Ono je to docela rozumné. Když si uvědomíte, že kdyby se jim s těma nohama něco stalo … přišly by o veškeré příjmy!“, řekla mu úřednice. Dodala se spikleneckým mrknutím: „I když jsem slyšela, že manžel té paničky už za ní stejně má náhradnici. To víte, ale taková událost se pojišťuje špatně.“

„Jaká událost?“, zeptal se, mírně zmaten.

„No že se bohatýmu chlápkovi ženská omrzí, a on si najde novější model,“ zasmála se. ""To je tak vysoce pravděpodobný, že to žádná pojišťovna na světě nepojistí."

„Hm.“

„Má jedinou šanci. Že jí tu pojištěnou nohu ukousne žralok. Pak bysme tam měli plnění,“ řekla. Ale hned pak na něj mrkla a pokračovala: „Jenže to se jí ve vířivce ve fitku stane dost těžko, že jo,“ a zasmála se.

Mlčel, takže zavrtěla hlavou a zeptala se: „Co jste vy říkal, že byste chtěl pojistit?“

„Smysl pro humor.“

Znovu se na něj podívala se zmateným výrazem v tváři. Pokusil se jí vysvětlit, že když pojišťovna umí pojistit nohy modelce, hlasivky zpěvákovi nebo třeba zrak známému malíři, neměl by být problém pojistit jeho smysl pro humor.

„A co by se s ním jako mohlo stát?“, zeptala se.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale může se přihodit to, že se jednoho dne ráno probudím a můj smysl pro humor bude fuč!“

Nakonec se dohodli, že jeho požadavek na pojištění předloží svému šéfovi, vedoucímu oddělení zvláštních služeb. Upozornila ho zároveň na to, že celou věc možná bude schvalovat představenstvo, takže to nejspíš zabere nějaký čas. „Ale hned, jak budeme něco vědět, se vám ozveme!“, slíbila mu.

„Pokud bude zájem, nemám problém vystoupit v reklamě,“ řekl jí ještě, než odešel.

„No jo,“ vzdychl její šéf druhý den, když mu rozhovor s Kamilem Kleinem vylíčila na poradě. „Ale co s tím budeme dělat? Já za prvé toho chlápka vůbec neznám. A za druhé netuším, jak ověřit, že nějaký smysl pro humor vůbec má. Dlouhý ženský nohy každej vidí, že ano. Ale smysl pro humor?“

Úřednice si povzdychla, ale na druhou stranu to přece sama říkala. Že pojistit takovou hloupost, jako je smysl pro humor, nebude žádná legrace! V tomto smyslu také informovala telefonicky Kamila Kleina. „Ale nezoufejte, ještě nic není rozhodnuté, pane Kamile!“, ujistila ho. „Každopádně vás budu informovat!“

O to větší bylo její překvapení, když nejvyšší management a následně i představenstvo věc odsouhlasily. „Bylo by samozřejmě lepší, kdyby to byl nějaký známý herec. Ne ten … jak se jmenuje?“, zeptal se ředitel úřednice.

„Kamil Klein,“ odpověděla.

„Přesně tak. Ale na druhou stranu je tu opravdu šance na slušnou publicitu. Takže mu zavolejte, ať se připraví na to, že ho předvoláme před komisi.“

„Komisi?“

„Tak jistě. Musíme přece ten jeho smysl pro humor ocenit!“

Tak se také stalo. O dva týdny později byl Kamil Klein pozván doporučeným dopisem do ústředí pojišťovny, kde na něj v uvedený čas čekala pětičlenná komise. Vedle ředitele celé společnosti a pojistného matematika v ní byli ještě tři externí experti z akademické sféry, zabývající se humorem.

„Máte patnáct minut, pane Kleine!“, řekl s úsměvem ředitel.

Klein se zhluboka nadechl. Měl připraveno několik opravdu dobrých anekdot a nepochyboval o tom, že těch pět páprdů rozesměje. Začal spíše zvolna, takovým neškodným plácáním a několika žertíky. Cílem bylo uvést ono malé, avšak důležité publikum do uvolněnější nálady.

„Co to je? Má to čtyři nohy a jednu ruku. Ha? Nikdo neví? Vážně, fakt na to nikdo nepřijde? Přece pitbul na dětském hřišti!“

Rozkuckal se záchvatem smíchu, drže se staré známe zásady, že smích je nakažlivý. I když pochází od vypravěče vtipu.

Ale nezabralo to.

Ono mít komický výstup v zasedačce s vypnutým projektorem a flipchartem s grafy z předešlé porady není snadné, to každý musí uznat.

Klein se tedy rozhodl sáhnout po větším kalibru a vyrukovat s anekdotami … jak by se asi řeklo … o něco větší ráže. „Víte, jak poznáte, že vaše manželka je mrtvá? Ha?“, řekl.

Hleděl do pěti tváří bez výrazu. Vlastně do čtyřech, protože v tváři pojistného matematika se zračilo pohrdání a nenávist. Sekretářka pořizující ve vedlejší místnosti akustický záznam se chytila za pusu. Panebože, copak nemohl někdo tomu kašparovi říct, že matematikova manželka zemřela před půl rokem na rakovinu?

„Nikdo neví?“, zeptal se Klein, a když dle očekávání nikdo nevěděl, ba dokonce ani nehnul brvou, což bylo přece jen nezvyklé, rozhodl se odpálit první humoristickou bombu. „To se pozná snadno! Sex je sice pořád stejný, ale v kuchyni se hromadí neumyté nádobí!“

Muži na sebe pohlédli. Nikdo se nezasmál, jeden z expertů, který byl historikem humoristické literatury, se rozkašlal. Nebylo jasné, zda se jen snaží nějak zaplnit trapné ticho, anebo mu opravdu zaskočila slina.

Klein měl po vyřčení pointy vítězný, skoro by se řeklo triumfální výraz, který mu však z tváře rychle mizel.

„Což mi připomíná jednu starou hádanku,“ řekl rychle, jelikož jako zkušený herec věděl, že se nesmí nechat vykolejit. A pravda byla, že si na následující vtip opravdu v tu chvíli vzpomněl. Každopádně ho neměl dopředu připravený.

A rozhodl se ho říct nahlas a situaci tím zachránit, protože si další špatně přijatou anekdotu prostě už nemohl dovolit.

Tohle byl kameňák, v tom měl naprosto jasno.

„Že nevíte jak se říká nepotřebné tkáni kolem vagíny?“

Zase to ticho a prázdné pohledy.

„Žena!“, zvolal, připravený vybuchnout v grandiózní záchvat smíchu.

„Pane Kleine,“ řekl předseda poroty, aby přerušil truchlivé ticho. „A mohl byste nám říct, na kolik si svůj smysl pro humor ceníte?“

„Na milión a půl, prosím pěkně,“ řekl.

„A na tu částku jste přišel jak?“

Téhle otázky se trochu obával. Jak na ni přišel? No když té blondýně pojistili její nohy na pět miliónů, měl dle svého názoru oprávněný pocit, že něco tak solidního a trvalého, jako je jeho smysl pro humor, by si zasloužilo nejmíň tolik.

Ale měl zároveň rozum, takže nahlas padla částka milión a půl.

Řekl tiše, bez energie: „Je to prostý součet finanční hodnoty všech vtipů, které znám. Jedná se o přibližnou sumu, jejíž výši jsem pochopitelně připraven doložit,“ dodal ještě. „Případně upravit.“

Zírali na něj a v jejich tvářích se nepohnul ani sval. Trvalo to minutu, možná minutu a deset vteřin.

Ale každému, a Kamilu Kleinovi zejména, to připadalo jako věčnost.

Pak se ozvalo něco mezi zakašláním a zvuky připomínajícími dušení. Všichni se podívali na předsedu poroty. Byl ve tváři zarudlý a jeho tělo se zmítalo záchvaty, projevujícími se škubáním celého organismu.

Předseda poroty se smál.

„Milión a půl,“ vyrážel ze sebe, téměř nesrozumitelně. „No to mě poser.“

Potvrdila se teze, že smích je nakažlivý. Během pár vteřin se začali přidávat ostatní členové poroty. Za chvíli se smáli všichni. Akademici zabývající se humorem tak zčervenali v obličeji, že kdyby je někdo sledoval, začne se obávat o jejich zdraví.

Ovšem nikdo je nesledoval, všichni se smáli.

Když o půl hodiny později odcházel Kamil Klein ze sídla První národní, s podepsanou pojistnou smlouvou v aktovce, cítil se spokojeně a povzneseně. A jen přemýšlel, jestli má tragickou ztrátu svého smyslu pro humor nahlásit ještě tento týden, anebo počkat až do dalšího měsíce. Jasné bylo, že o této pojistné události nebudou žádné pochyby.

Zvlášť když ho v rámci řízení předvolají před stejnou komisi.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít