Psáno z fleku

Konzílium zachraňuje hlavu státu

Prezident se necítil dobře. Už týden. Bolely ho klouby, často mu třeštila hlava a hned se unavil. Moc mu nechutnalo a byl celý rozmrzelý. A když po večeři usnul při partii šachu, kterou hrál sám se sebou, řekla mu jeho žena, že se na to už nemůže dívat, a ať se druhý den nechá odvézt k doktorovi.

Byla to nudná partie a vypadalo to na remízu, protestoval prezident, ale žena trvala na svém.

Neměl doktory rád, připadalo mu, že toho o lidském těle vědí povážlivě málo, a zvlášť o tom jeho. Ale protože se nechtěl se svou ženou dohadovat, a navíc tu byla sice nevelká, ale určitá naděje, že by mu návštěva lékaře mohla pomoct, zavolal svému vedoucímu kanceláře, který řekl, že vše naplánuje hned na zítra dopoledne.

A tak se stalo.

Prezidentův lékař byl docent Karfík, zkušený internista z Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Ordinoval spíše výjimečně, ale byl protokolárně určen jako lékař hlavy státu, a tak tuto práci poctivě vykonával. Prezidenta měl rád, protože ho neobtěžoval hloupostmi, a navíc se spolu mohli bavit o ruské literatuře, která byla docentovým koníčkem.

Prezident o ní věděl mnoho, jako o řadě jiných věcí, díky svým encyklopedickým znalostem. U docenta Karfíka absolvoval jednou za půl roku pravidelnou prohlídku, odevzdal ranní moč a nechal si vzít krev, a pak vyslechl obvyklé rady, aby měl víc pohybu a jedl zdravěji. Což obojí považoval za hovadiny, ale lékaři to odkýval. Loučil se obvykle citátem z Turgeněva nebo veršem z Jeseninovy básně.

Docent Karfík dělil své pacienty na ty, jejichž těla byla mírně, středně nebo silně zhuntovaná. Pak měl ještě kategorii „prakticky mrtvých“, ale to byl jen takový jeho soukromý vtípek.

Prezidentův organismus zařadil mezi „středně silně“ zhuntované. Kdybychom to přirovnali k úpravě steaku, tak by byl pořádně propečený, s výjimečnými narůžovělými místy na řezu. Prostě takový ten kus masa, který kdybyste nechali na pánvi ještě minutu z každé strany, tak už nejspíš nebude k jídlu.

Docent si vyslechl prezidentovy obtíže, podrbal se na bradě, a pak ho zběžně vyšetřil. Poslechl si fonendoskopem prezidentovy plíce, změřil mu teplotu, zkontroloval uzliny a prohmatal břicho. Samozřejmě změřil tlak, vzal krev a nechal vyštřit moč. Potom se znovu podrbal na bradě. Prezident mu nepřipadal o nic zhuntovanější než kdykoli dřív. „Uvidíme, co nám prozradí testy,“ řekl.

„Výborně,“ zahučel ne zrovna spokojeně prezident a začal si oblékat košili. Docent Karfík vycítil jeho rozladění a pocítil nutkavou potřebu projevit se nějak lékařsky, a hlavně užitečně. „V každém případě vám teď napíšu nějaké vitamíny a léky na posílení imunity,“ zadrmolil, sedl si ke stolu, a napsal prezidentovi recept.

Když byl hotov, prezident ho popadl a strčil do kapsy. Řekl cosi místo rozloučení a zamířil ke dveřím. Dokonce ani neutrousil žádný citát z ruské literatury. „Do konce týdne budu mít ty výsledky. Hned pak se ozvu,“ řekl přičinlivě docent Karfík. Slyšel už jen, jak prezident v čekárně oznámil své ochrance, že se jede zpátky, a pak se v ordinaci rozhostilo ticho.

„Není ve svý kůži, to je evidentní“ řekla sestřička Jana, která celou tu dobu nepromluvila ani slovo. A dodala: „Podle mě to má z toho chlastu!“

Docent Karfík ji neposlouchal. Jeho duše se propadala do zmatku, vyvěrajícího z neodbytného pocitu, že selhal a že nedokázal hlavě státu pomoct. Což by mu zas tak moc nevadilo, není přece Matka Tereza, a nemůže pomoct každému. Ale tady šlo o víc.

Karfík uměl do pěti počítat, a uvědomoval si, jak by prezidentova nespokojenost, nebo nedejbože snaha změnit lékaře mohly negativně ovlivnit jeho kariéru. Cesta k profesuře a místu přednosty kliniky by se mu mohla na roky uzavřít.

Ono by stačilo, kdyby prezident přestal chlastat, necpal se tučným masem a občas popošel pár kroků … no ale to hlavě státu jen tak říct nemůžete, že ano.

Takže to byla ta chvíle, kdy se rozhodl, že svolá konzílium. Přece nenechá všechnu odpovědnost jen na sobě! Prezident je evidentně ve špatném stavu, příčiny jsou nejasné, a rozhodnutí povolat lékařskou vědu v té nejsilnější sestavě je na místě. Nikdo to nemůže chápat jako Karfíkovu slabost, ba naopak, jako snahu prodiskutovat diagnózu s těmi nejlepšími.

Docent Karfík, spokojený se svým důvtipem, zvedl telefon a vytočil číslo odborného asistenta MUDr. Chlupatého. Ten byl ze všech mladých lékařů na Karfíkově oddělení největším kariéristou, a docent věděl, že se úkolu svolat konzílium ujme se vší rozhodností a elánem.

A už o deset minut později o tom diskutovali v Karfíkově lékařském pokoji. Docent mladému asistentovi nadiktoval seznam lékařských kapacit, které by si v konzíliu představoval. Samozřejmě to všechno byla jména lidí, kteří mu budou moci být jednou užiteční.

Asistent Chlupatý si to uvědomoval, ale nijak neprotestoval. Naopak Karfíkův výběr oceňoval. Jemu můžou být užiteční ještě víc, říkal si, vždyť má celou kariéru před sebou. Oba lékaři se dohodli, že zasedání konzília svolají za dva dny, tedy na pátek dopoledne. Že by některá z oslovených kapacit odmítla, po pravdě nehrozilo. Protože kdo by odmítl možnost být v prezidentském konzíliu?

A opravdu, dorazili všichni. Začátek zasedání byl plánován na deset hodin v zasedačce ředitele nemocnice. Karfík kolegy pozval už na půl desátou na neoficiální společnou snídani. Byl tu ministr zdravotnictví, nevýrazný a netalentovaný mužík, který udělal politickou kariéru v jedné z vládních politických stran. Dále samozřejmě ředitel nemocnice Bláha, šéf lékařské komory profesor Majer, děkan 1. lékařské fakulty Bílý a ještě další tři významní lékaři, napojení na důležitá zahraniční pracoviště.

Všichni se navzájem znali, a tak buď zaníceně debatovali, anebo soustředěně konzumovali chlebíčky, připravené lahůdkářstvím, působícím v nemocničím areálu. Samozřejmě za výhodnou cenu, pro dobré vztahy.

Jediný člověk působil poněkud nesvůj a s nikým nemluvil. Asi padesátiletý vousáč, v konfekčním, mírně nepadnoucím obleku, se špatně uvázanou kravatou.

Docent Karfík sykl popuzeně na asistenta Chlupatého, že si s ním potřebuje promluvit.

„Kdo pozval toho idiota?“, zeptal se polohlasem v předpokoji, kam oba vyšli.

„Myslíte ministra zdravotnictví?“, otázal se Chlupatý.

„Ne!“, vykvikl docent Karfík. „Myslím toho pitomce v obleku z tanečních.“

Asistent se poškrábal ve vlasech, nakoukl do poznámek a tvář se mu rozjasnila. „No to je přece doktor Hartl. Z Františkova.“

„Doktor Hartl z Františkova? A ten je tu proč?“

Chlupatý se začal potit v podpaží i na zádech. Jeho nadřízený s ním zjevně nebyl spokojený. „Jeho jméno jste uvedl mezi těmi, které mám pozvat.“ Nervózně zalovil v kapse a vytáhl kus papíru. „Tady to mám napsané. Doktor Hartl z Františka … z Františkovic.“ Pohlédl na docenta. „Napsal jsem si to trochu nečitelně.“

Karfík zakvílel. „Prokristapána, takže idiot a pitomec jste tady vy!“

„Prosím?“, zablekotal Chlupatý.

„Samozřejmě jsem říkal, že chci doktora Hartla z Františka. A jen naprostému blbovi nedojde, že tím myslím nemocnici Na Františku.“

„Panebože,“ zbledl asistent Chlupatý.

„Doktor Hartl je místopředseda grantové komise při Akademii věd, vy trotle!“, syčel docent Karfík.

„Já se moc omlouvám …“, blekotal Chlupatý, „nemáte tušení, jak bylo těžké toho Hartla najít. Víte, že je v Česku sedm obcí se jménem Františkov? Ale jen ve Františkově na Šumavě je praktickým lékařem …“, asistent Chlupatý ukázal směrem do zasedačky, „… člověk jménem Hartl. Doktor Emanuel Hartl.“

„Jestli dostanu infarkt, budete mě mít na svědomí,“ soptil docent Karfík.

„Vlastně to byla hrozná smůla, že tam nějaký Hartl působí. Kdybych ho nenašel, tak se s vámi jdu poradit,“ řekl Chlupatý.

Karfík nic neřekl, ale v duchu se rozhodl, že toho imbecila ještě do konce měsíce propustí. Lidé, kteří nepoužívají hlavu, mohou být velmi nebezpeční.

Chlupatý nemusel být génius, aby mu to bylo jasné, a tak rychle navrhl: „Já ho samozřejmě hned pošlu domů. S tím, že jsme ho pozvali omylem.“

„Zbláznil jste se?“, řekl rozčíleně Karfík. „A co když se naštve a půjde se vybrečet někam do bulváru, ha? Víte, jak novináři čmuchají kolem všeho, co se týká prezidenta.“

Chlupatý pokrčil rameny. Měl co dělat, aby se nerozbrečel on sám.

„Teď už ho tu nechte, co se dá dělat,“ řekl docent Karfík.

„Vezmu si osobně na starost, aby tu byl příště správný Hartl. Slibuju,“ drmolil úslužně Chlupatý. Avšak z Karfíkova výrazu velmi správně pochopil, že on už to za úkol nejspíš mít nebude.

„Radši zkontrolujte, zda tu jsou všichni. A ať se podepíšou na prezenční listinu,“ řekl docent, otočil se na podpatku a zamířil do zasedačky.

Začali pár minut po desáté. Každý měl před sebou desky s výsledky prezidentových krevních testů a dalších vyšetření za období zhruba posledního roku.

Pět minut kolem stolu jen šustily papíry, jak se přítomní lékaři probírali lékařskými zprávami. Sem tam někdo zavrtěl hlavou, jiný naopak pokyvoval, ale všichni tak činili s nejvyšším soustředěním, ať už skutečným, anebo předstíraným.

„No prostě je to starej ochlasta,“ přerušil ticho ministr zdravotnictví. „Ale víte, co vám povím?“

Pohlédl na kolegy.

„Řekněte,“ povzbudil ho docent Karfík.

„Že mi je pořád sympatičtější než ten moula premiér. On snad v sobě nemá vůbec nic lidskýho?!“, zavrtěl nechápavě hlavou. „Když máme po zasedání vlády společnej oběd, dáme si všichni malý pivo, někdo i nějakou tu decinku vína, a víte, co pije on?“

Nevěděli.

„Vodu! A ještě bez bublinek. To prostě nepochopíte,“ řekl ministr.

Většina lékařů souhlasně pokývala hlavou.

„Existují studie, které ukazují, že pití vína život prodlužuje, že ano,“ řekl profesor Kalenda, šéf jedné z kardiologických klinik. Karfík ho pozval proto, že spolupracovala s klinikou Mayo v americkém Rochesteru, kam by se i on rád protlačil s jednou vlastní výzkumnou prací.

„Přesně tak,“ řekl proto souhlasně, a ještě dodal: „To je vynikající postřeh!“ Kalenda ho odměnil přátelským úsměvem.

Šéf urologické kliniky Šmíd poznamenal, že prezidentovi před dvěma lety vyšetřoval prostatu, a že byla i vzhledem k věku celkem v pořádku.

Ředitel nemocnice Bláha se chrchlavě rozesmál. „To si pamatuju,“ řekl. „Tvrdil pak nějakým polostupidním novinářům, že má prostatu jako panic.“

Všichni se zdvořile zasmáli.

„Víme, jak je na tom pan prezident se sexuálním životem?“, otázal se sexuolog Skrčený. Upřímně, ne všem v konzíliu bylo jasné, proč tu zrovna on s nimi je. Skrčený byl hvězdou bulvárních médií, kde se vyjadřoval ke všemu počínaje poruchami erekce a konče sexuálními deviacemi. Ale co to mělo společného se zhuntovaným tělem prezidenta?

„Tak panic asi nebude,“ odpověděl docent Karfík, a obdařil Skrčeného milým úsměvem. Pozval sexuologa proto, že věděl, že je dobrým přítelem a důvěrníkem největších českých celebrit. A Karfík by hrozně rád ohromil svou manželku lístky na premiéru napjatě očekávaného muzikálu „Ježíš Kristus po 2000 letech“.

Očekávalo se, že na něj přijde ta největší česká smetánka. A Karfík věděl, že pokud je někdo schopen sehnat na premiéru dva lístky, třeba i do poslední řady, pak je to Skrčený.

„Ptám se proto, že některé příznaky by mohly nasvědčovat i sexuálně přenosné nemoci. Třeba syfilidě!“, řekl Skrčený.

„Zajímavé!“, komentoval Karfík, pohlcený bojem o lístky na premiéru.

Ministr zavrtěl hlavou. „Že by chodil píchat s děvkami? V jeho věku? To se mi nezdá.“

Skrčený začal líčit, kolik světových politiků v současnosti i v historii trpělo sexuálními chorobami. Zdůraznil, že to je mnohem obvyklejší, než si laická veřejnost myslí, a nabídl se, že když mu všichni slíbí, že budou držet jazyk za zuby, tak jim řekne jména třech ministrů z předešlých vlád, kteří tento problém měli taky.

Bylo to milé rozptýlení jinak velmi odborné debaty, poznamenal si asistent Chlupatý do svého poznámkového bloku.

Děkan lékařské fakulty Bílý pak ještě podotkl, že to nerad říká, ale má informace, že se prostituci věnuje pět procent studentek medicíny. „Ale vylučuji, že by některá z nich pana prezidenta nakazila. Právě proto, že studují náš obor, dodržují i ty nejpřísnější nároky na hygienu i zdravotní stav,“ řekl.

Bílý byl noblesní člověk a na své studenty nenechal nikdy dopustit, v tom byl obdivuhodný. A ostatní to respektovali.

Slovo si vzal šéf lékařské komory Majer, který řekl, že příští týden přijede do republiky delegace čínských prominentních lékařů. „Tak všichni víme, že v Číně jsou dneska prachy. A že si umí najít cestu i k nám. No a my nechtěli zůstat pozadu,“ vysvětlil Majer.

„Delegace z Číny?“, zbystřil Karfík. „Šlo by se k tomu nějak nachomýtnout? Měl bych pár nápadů na vzájemné projekty,“ řekl.

Majer prohlásil, že udělá, co bude v jeho silách. A dodal ještě, že by se některý z lékařů mohl podívat i na prezidenta. „Používají staré netradiční metody. A jakkoli my s klasickým vzděláním víme, že jsou to hovadiny … třeba by to tomu starému ochmelkovi mohlo pomoct. Aspoň psychicky.“

Všichni opět souhlasili.

Debata v tomto duchu pokračovala ještě asi půl hodiny. Ve dvanáct byl čas zasedání pomalu hnát k závěru, což docent Karfík poznal podle toho, že mu zakručelo v břiše. Už se těšil do kantýny, kde měl objednanou dvojku z pátečního menu, dnes konkrétně buchtičky se šódó.

„Jak to uzavřeme, kolegové?“

„Navrhuju zformulovat opatrnou zprávu, ve které zdůrazníme, že prezident je vzhledem k věku v odpovídajícím zdravotním stavu. Že má obtíže nevybočující z normálu a že mu konzílium doporučilo mírně … zdůrazňuju mírně, ať to novináři nenafouknou … upravit životosprávu. Na závěr slíbíme, že budeme jeho zdravotní stav bedlivě sledovat,“ řekl Karfík.

Všichni mu to odkývali.

„Sepíšete to?“, zeptal se co nejodměřenějším hlasem asistenta Chlupatého. Ten rychle zakýval hlavou a řekl, že jistě. Karfík pak ještě všem slíbil, že členové konzília dostanou návrh zprávy k případným poznámkám, a to ještě během odpoledne. Poté finální zprávu odešle do prezidentské kanceláře.

S tím se konzílium rozešlo. Cestou do kantýny si docent Karfík uvědomil, že doktor Hartl z Františkova celé dvě hodiny ani jednou nepromluvil! Stále se vrtal v papírech s lékařskými zprávami, škrábal se ve vousech a mračil se, ale neřekl ani slovo. Musel být z tolika lékařských kapacit pěkně vykulený, zasmál se sám pro sebe Karfík.

A že teď už asi sedá za volant své škodovky, nebo jaké má auto, a odjíždí z Prahy směr Šumava. Asi se nemůže dočkat, až o tom s vyvalenýma očima bude vyprávět manželce.

Jenže v tom se docent Karfík mýlil. Když si z okénka kantýny bral milované buchtičky se šódó a mířil s tácem k jednomu ze stolů, ťukal doktor Hartl na dveře jeho kanceláře. Otevřela mu překvapená sekretářka.

„Přejete si?“, zeptala se.

„Víte,“ řekl doktor Hartl, „já jsem teď byl na tom prezidentském konzíliu.“

„Ach tak,“ rozjasnila se tvář sekretářky, která nebohého Hartla nejdřív požadovala za nějakého obejdu, případně ztraceného pacienta z ambulance. „Zapomněl jste si tu něco?“

„Kdepak,“ ujistil ji Hartl. „Ale chtěl jsem vás jen o něco poprosit. Ona na to během konzília nepřišla řeč, ale tady z nálezu močového sedimentu a z bakteriologického vyšetření je patrná jasná močová infekce. Vidíte?“, strčil Hartl sekretářce před oči lékařskou zprávu.

„Ach ano, jistě,“ řekla nepřesvědčivě sekretářka. Sice před lety vystudovala střední zdravotní školu, ale docent Karfík si ji vybral hlavně kvůli nepopiratelným administrativním schopnostem a velkému poprsí.

„A co s tím mohu dělat?“, zeptala se.

„Myslíte si, že byste mohla pana docenta nějak přimět, aby prezidentovi napsal antibiotika? On už bude vědět.“

Sekretářka přikývla, a pak se na Hartla podívala. „Nechcete na něj počkat? On tu bude z kantýny za patnáct minut?“

„To není třeba,“ řekl doktor Hartl, nadzvedl klobouk na pozdrav a poroučel se pryč. Pak se ještě zastavil a otočil se. „Možná mu ani neříkejte, že jsme spolu mluvili. Ale hlavně ať mu ty antibiotika napíše, tyhle bakteriální nákazy mohou být pěkně protivné. Ať se panu prezidentovi uleví. Něco si vymyslete. Třeba že vám telefonoval ministr zdravotnictví.“

Sekretářka přikývla a on zamířil rychlými kroky k výtahu.

(Napsáno pro Pepu.)

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít