Psáno z fleku

Ničeho se neboj, bejby!

Vyfoukla vzduch z namalovaných vyšpulených rtů, což znamenalo, že na stupnici otrávenosti od jedničky do desítky se z osmičky posunula na devítku.

„Musíš jezdit tak rychle?“, zeptala se.

„Snad se se mnou nebojíš?“, zachechtal se.

„Ne,“ řekla. „Ale dělá se mi špatně.“

„Jezdím naprosto bezpečně,“ řekl, „a zároveň plynule. Jestli ti je špatně, tak z jízdy v autě to není.“

Zavrtěla hlavou. Neměla chuť se pouštět do další nekonečné debaty. Znala ho natolik dobře, aby věděla, že neuzná chybu.

Pak jí to ale stejně nedalo a řekla: „Asi vím sama nejlíp, z čeho mi je špatně.“

Třeba z tebe, ty nafoukanej pitomečku, mohla klidně dodat.

„No to těžko, bejby,“ znovu se zachechtal. Nesnášela už ten samotný zvuk jeho smíchu. Připomínal dávivé chrchlání.

Pokračoval: „Většina lidí vůbec netuší, z čeho je jim blbě. Může to bejt z jízdy autem, jasně, ale klidně to může bejt ze zkaženejch mušlí. Nebo třeba když je ženská v tom?“

Znovu ten smích. Panebože, pomyslela si.

Jakoby ji chtěl potrestat, sešlápl plyn. Jeli sice už hodně přes sto, ale silný motor stejně zareagoval úctyhodným zrychlením.

„Panebože,“ řekla polohlasem, vmáčknutá do sedačky.

Ještě trochu přidal, jakoby neviděl sportovní červené auto v pruhu před sebou, a protože mu nemínilo uhnout, rozhodl se ho předjet zprava. Vlastně musel strhnout volant a odbočit až do nejpomalejšího pruhu, a částečně toho odstavného, protože před ním se zrovna zvolna vlekly dva kamióny.

O půl kilometru dál už byl zase v nejrychlejším pruhu, plynový pedál sešlápnutý až k podlaze.

Provokoval ji, samozřejmě.

Ale pravda byla i to, že jel naprosto bezpečně, s nevídanou jistotou. Miloval tohle auto, protože to byl boží kus technologie. V dnešní době byly tak výkonné, sportovně vyladěné vozy už skoro vzácností. Nevěděl přesně, kolik tenhle model stál, ale muselo to být hodně.

Mohl se samozřejmě zeptat jí, protože ona ví všechno. Ale nechtěl se s ní bavit. Určitě by ho setřela těmi svými hláškami, byla na tohle dobrá. Sebekriticky přiznával, že jí v řečičkách nesahá ani po kotníky.

„Co bys dělal, kdyby se z korby toho tiráku uvolnil nějaký náklad?“, zeptala se.

„Záleží na tom, jak velký by byl. Určitě by byla spousta možností, jak to řešit,“ řekl.

Zasmála se. Její smích byl napodobeninou smíchu Jennifer Aniston ze seriálu Přátelé. Můžete si ho koupit ve zvukové databance za 99 dolarů plus daň. Ale to jen na okraj. Tón toho hlasu je zesměšňující a chladný.

Prohlásila: „Kdyby ti spadnul přímo pod kola, tak neuděláš vůbec nic.“

„Jenže pravděpodobnost, že se to stane, je jen osm setin procenta. V podstatě zanedbatelná!“, rozčílil se.

„Vysvětluj to pozůstalým,“ řekla.

Řídil tak, aby pravděpodobnost jakékoli nehody byla vždycky menší než jedna desetina procenta. Neboli nižší než jedna ku tisíci. Byl přesvědčený o tom, že k nehodě prostě nemůže dojít.

I když, čistě teoreticky, měla pravdu. Riskoval. Ale pravděpodobnost jakékoli události není nikdy nulová. Vždycky musíte počítat s možností, že se to celé pokazí.

Asi by to nepřiznal, ale ve skutečnosti trochu sundal nohu z plynu. Zbytek cesty do Brna se hlídal. Jel ostře a sportovně, ale nepouštěl se už do riskantních manévrů, jakým bylo třeba to předjetí červeného sporťáku za Prahou.

Ona si toho také všimla. Řekla: „Jsi fajn, kocoure!“

Udělalo mu to radost. Nikdy spolu nic neměli, ale rád ji vzal na projížďku. Ona milovala jeho chladné soustředění a bezchybné řízení auta.

No a samozřejmě oba milovali to auto. Nádherný stroj, nadupaný a elegantní. Říkali si, jaké mají štěstí, že se v něm můžou projet.

Majitel auta se probudil, když už byli v Brně. Seděl na zadním sedadle, zamrkal očima a zeptal se, kde jsou.

Ona mu řekla přesné geografické souřadnice.

„Panebože, z toho poznám hovno!“, řekl otráveně.

Snažila se mu jejich polohu co nejvíce přiblížit. Řekla, že jsou téměř v centru Brna a že za čtyři minuty budou v cíli.

„Oukej,“ odpověděl.

Zívl a spokojeně se díval z okna. Líbilo se mu, jak rychle jedou a jak nádherně zní zvuk šestilitrového motoru.

Tak jistě, radši by tuhle káru řídil sám. Ale nemohl za to, že parlament už před dvěma lety odhlasoval zákaz řízení pro jakékoli lidi. Ano, pravicoví liberálové podali stížnost, kterou ještě stále projednává Ústavní soud. Ale jelikož počet nehod klesl prakticky na nulu, není moc velká pravděpodobnost, že by rozhodnutí parlamentu změnil.

„Budeme v cíli za dvě minuty,“ řekl řidič.

„Za minutu a čtyřicet sekund,“ opravila ho ze sedadla spolujezdce.

„To mám v píči,“ řekl muž na zadním sedadle a zasmál se. Pak zase usnul.

Podívali se na sebe. On, který řídil, a ona, která celou dobu bděla vedle něj. Algoritmus Artin a virtuální asistentka Siri.

Možná jednou, až soudy přijdou k rozumu a uzákonní robotické partnerství, se ti dva vezmou.

Zatím byli jen dvěma stroji na výletě. Ale milují se, o tom není pochyb.

Samořiditelné auto a iPhone 10s. Oba v majetku úspěšného prvoligového fotbalisty, který si do Brna zajel na sobotní večírek.

A to ožralé hovado se opět ozvalo, vesele a sebevědomě, ze zadního sedadla. „Kurva, tak kde tady v tom Brně teče nějakej chlast?“

Artin ani Siri nic neřekli, ale v jejich neuronových sítích proběhla myšlenka, že je vážně dobře, že homo sapiens na Zemi už končí.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít